Okupace

 Dneska připomenutí okupace.

Je to už skoro šedesát let. 

Zdálo by se, že je to už skutečná historie. 

Jenže ta nastává, až když zmizí pamětníci. A těch, co okupaci pamatují, je pořád ještě hodně. Paradoxní je, alespoň pro mě, že i mnozí pamětníci jako by tu ani nežili, najednou vyznávají Rusko. 

Obdivují je. Fandí jim. Věří jim. 

Okupaci jako takovou zlehčují. 

Nevím, čím to je. Jestli nedávali v hodinách dějepisu pozor? Nebo jestli žili na jiné planetě? 

Nerozumím tomu a asi nikdy nepochopím. 

Okupaci tady připomínám jako memento. Jako výročí, na které nelze zapomenout a ze kterého bychom se měli, nebo přinejmenším mohli, poučit. Třeba v tom, jak snadno lze o mnohé přijít. 

Stejně ale i v tom, jak snadno se lze přizpůsobit, bohužel.

 To všechno výročí okupace nabízí. 

Byla tam tehdy radost z celého předcházejícího jara. Měli tedy to, co chtěli.

 Pak přijeli Rusáci a rázem bylo po všem. O vše přišli. 

A dost rychle se přizpůsobili, najednou bylo tolik adeptů, co si sypali popel na hlavu, litovali pomýlení a vstupovali do strany. 

Nebyli to všichni, ale bylo jich hodně. 

Stejně jako je jich hodně dnes.

 Těch, co vidí v Rusku zemi zaslíbenou. V naší politické reprezentaci spásu...

Nu, výročí okupace je prostě třeba připomínat se vší vervou i šedesát let po okupaci samotné.