Po schodech

 Na psaní mě krom mnoha dalších věcí baví i řetězení. Nějaký nápad 

a hned se s ním veze plno dalších asociací. 

Třeba dnešní schody. 

Nápad vznikl na schodech do metra, ale vzápětí už mi v hlavě naskakuje song Po schodoch, vynořují se schody do nebe, napadají mě schody v Mauthausenu i schody v Bubenči, které jsou památníkem těchto událostí a které připomínají hrůzu těch skutečných. 

Vynoří se chůze po schodech, která v poslední době u nás má dokonce i svého ministra. 

Schody bez fungujícího výtahu, když vlečete nákup do pátého patra po schodech. 

Krásné nohy, které budete mít, když budete chodit po schodech. To říkávala kdysi dávno jedna moje kolegyně, ale ani po letech tento efekt nevidím. Napadly mě Španělské schody v Římě či Staré zámecké schody v Praze. 

Jsou to všechno zajímavé asociace vždycky na celý fejeton. 

Přitom já se chtěla rozepsat o tom, co by asi Pražané říkali zrušení pohyblivých schodů v metru?

 Protože eskalátory jsou tady takový zvláštní společenský experiment.

 V jednom pruhu stojí lidé, kteří se nechávají pomalu vyvézt nahoru či spustit dolů. 

A v druhém pruhu se řítí běžci, pro které je rychlost eskalátoru zoufale nedostatečná. Nepsané pravidlo, které je ale třeba dodržovat, protože jinak se vystavujete velkému nebezpečí. 

Když totiž jedete do metra nebo z něho ven, vždycky je tam plno jedinců, kteří sbíhají dolů takovou rychlostí, že vás klidně smetou. A běda, když neuhnete. 

Stejně tak se ženou vzhůru, prostě tempo eskalátoru je pro ně pomalé. 

Ti, kteří na eskalátoru pouze stojí, se stávají téměř překážkou na jejich atletické dráze. 

Jsou postrkováni, odstrkováni a někdy i důrazně upozorňováni, že zdržují dopravu.

A tak mě napadá, co kdyby se eskalátory zrušily? 

Jak by na to běžci po schodech reagovali? 

Tak nějak si to dovedu představit, ty nadávky a rozzlobení, protože kdo by chodil po schodech, že? 

Přitom po nich běhá kde kdo. 

Docela živě si představuji všechny rozhořčené reakce. Petice by vznikla ještě dřív, než by dělníci odvezli první eskalátor. Určitě by vznikla  iniciativa Za právo na pohodlný výjezd z metra.

Televizní štáby by hledaly první oběti. 

Několik Pražanů by se možná nechalo vyfotit u schodů s výrazem člověka, který právě přišel o základní lidské právo: nechat se vyvézt z metra

Pravda, někde je to brnkačka, vyběhnout nahoru, ale třeba Hradčanská nebo Náměstí Míru, to už není obyčejný výstup, to je téměř malá horská túra. Nebo jako schodiště do pekla.

 Ale i tam potkávám netrpělivé běžce po schodech. Lidi, kteří urputně zdolávají pohyblivé schody, aby byli o pár vteřin rychleji nahoře. 

Pak stojí na chodníku, hledají mobil, čekají na tramvaj a těch třicet vteřin zase klidně ztratí.

Ale hlavně, vyhráli.

Vyhráli závod, který nikdo nevyhlásil. Porazili eskalátor. Předběhli ostatní. 

Dokázali, že v dnešní době se nesmí ani vystoupit z metra pomalu.

Asi jsme si zvykli, že všechno musí být rychlejší. Rychleji nahoru, rychleji dolů, rychleji odpovědět, rychleji vyřídit, rychleji žít.

A tak to asi  není v eskalátorech. Spíš je problém v tom, že jsme zapomněli stát. Alespoň v Praze to tak funguje. 

Nikdo nechodí pomalu. Neumí stát. Jen tak stát. Dívat se kolem sebe. Nechat ostatní chvíli projít. 

A tak mě mohu na schodišti v metru napadat takové asociace. To v situaci, kdy stojím a vezu se. Jako dnes. Mám prázdniny. 

Ale jindy taky funím k východu nebo letím dolů. Aby mi náhodou to metro neujelo, protože další jede až za tři minuty!!!!!

 Možná by zrušení eskalátorů nebyla taková katastrofa.....