Nejsem zahradník, nikdy jsem jím nebyla a zřejmě už ani nebudu. A do podobných zařízení často nepřijdu. A to i přesto, že jedna moje teta bývala zahradnice a kdysi dávno, v dětství, jsem za ni do zahradnictví chodila. Tehdy mi to nepřipadalo výjimečné ,spíš samozřejmé, skoro nudné.
To pak přestalo, zelené ruce jsem nezdědila, ale něco jiného možná ano, schopnost ten svět znovu rozpoznat, když se v něm náhodou ocitnu.
Opravdu do zahradnictví často nezavítám.
Nedávno jsem ovšem v jednom byla. V Ďáblicích.
Tam je dokonce megazahradnictví, které působí skoro jako samostatný květinový vesmír.
A je to opravdu jiný svět, plný nečekaných zákoutí, obrovského množství květin, stromů, stromků, keřů i různých sazenic. Hned mě napadly kouzelné květiny z dávného seriálu Létající Čestmír. Ty by tady určitě klidně mohli prodávat.
Je tu i jiná vůně, cítím směs hlíny, deště, slunce a všech těch rostlin. Diametrálně odlišná atmosféra od sterilního vzduchu obchodních center, kde jsem přeci jen častějším hostem.
Také se tu jinak vnímá čas, je takový zpomalený.
Pozorovala jsem ostatní návštěvníky. Procházeli se mezi květinami s jistotou, která mi chyběla. Brali do ruky květináče, kontrolovali půdu, debatovali o tom, co kde poroste lépe. Připadala jsem si trochu jako turista v cizí zemi, který nerozumí jazyku, ale o to víc ho fascinuje. Každý květináč byl pro mě záhadou, každý druh rostliny malým příběhem, který jsem neznala.
Zaujalo mě, jak osobní vztah lidé k rostlinám mají. Nevybírali je jen podle barvy nebo velikosti, ale podle podmínek doma, podle světla v bytě, podle času, který jim mohou věnovat. Najednou mi došlo, že rostlina není dekorace. Je to závazek.
Tichý, nenápadný, ale trvalý.
Zdejší zahradnictví má již stoletou tradici. Jeho dějiny nebudu popisovat, mají je na svých stránkách.
A je to historie úctyhodná.
Úplnou náhodou to celé souznělo s mým nedávným sledováním filmu Zahradníkův rok, kde exceloval Oldřich Kaiser. Z nějakého důvodu to anoncovali jako komedii, což ale musel být tiskový omyl. Zahradnictví v televizi tedy nabídlo pěkné drama.
V reálu, při mojí návštěvě, to byl zase jiný zážitek.
Určitě mi rezonuje Čapkův Zahradníkův rok, to už od onoho filmu. Čapek byl génius, o tom není pochyb. I zahradničení dokázal zachytit jako způsob bytí.
Prostě se všemi těmito atributy to byl poměrně nečekaně silný i zajímavý zážitek, trochu návrat do dětství, a nečekané emoce spojené s vůněmi v zahradnictví.
A v neposlední řadě mě oslovily i zdejší modré vozíčky, takové kdysi mívala moje babička, jezdila s nimi na nákup.
Zdá se, že moje retrojízda návratů do dětství je v plném proudu.
A možná, že právě mezi květináči a hlínou nabrala na rychlosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat