Zoo

 Tentokrát ta v Brně. 

Příjemně malá, vlídná. 

V brněnské zoo se nám dost líbilo. Během velikonoční soboty, té Bílé, jsme  kupříkladu viděli krmení zvířat, která mají v názvu něco bílého. 

Hezký nápad.

Největší zážitek pak nabídl pekari bělobradý. Přímo během veřejného krmení se totiž vybatolila čerstvě narozená mláďátka. 

Dvě. 

Ještě za sebou táhla pupeční šňůru. 

Takový velikonoční zázrak, jak pravil pán, který ono krmení vedl a který byl zjevně také překvapen. 

My samozřejmě také. 

Bylo to krásné.  Nečekané a neobvyklé. 

Jako celá brněnská zoo

Je taková malá a milá. Nehraje si na africké safari ani na disneyovský zázrak, ale má svoje kouzlo. Trochu připomíná zoo v pražské Troji –  kopcovitá, zelená, příjemně starosvětská – ale zároveň je jiná, skromná, malá, milá přívětivá a svá.

Když přijedete, tak vás vítá cedule „Odstavná plocha pro Zoo Brno“.

Ano, žádné parkoviště, jak tomu říkáme v Praze, nýbrž odstavná plocha. Člověk si připadá skoro jako kamion, který si přijel na chvíli odpočinout.

Ale má to svá pozitiva.

 Odstavení je zdarma. 

Žádné placení, žádné automaty ani přirážka za auto u vstupu, jako třeba v Praze, kde už i nadechnutí u zoo, neřku-li zastavení automobilu, stojí pravidelně se zvyšující poplatek.

Tady si v klidu odstavíte nejen auto, ale i starosti. Vyrazíte za medvědy, které nenajdete, za žirafami nebo poněkud rezignovanými zdejšími surikatami. Zjistíte, že někdy stačí docela málo: pár cest, co vedou do kopce, líně se pohybující zvířata, lavička ve stínu, plameňáci v rybníčku a pocit, že svět je vlastně docela přívětivé místo.

A že jedno takové čeká třeba hned za odstavnou plochou.

Poslední zvonění

 Jde o tradiční loučení maturantů s běžnou školní docházkou. 

Teď už je čeká jen doladit přípravu na maturitu, udělat zkoušky na vysokou a hurá na prázdniny. 

  Poslední zvonění je zajímavý relikt nedávné minulosti. Ač se zdá, že je tu od nepaměti, pravdou je, že vzniklo v padesátých letech dvacátého století. 

Asi aby i ta drsná padesátá zanechala nějakou pozitivní stopu? 

Tak to patrně není, ale zvyk z padesátých let tu prostě z nějakého záhadného důvodu přetrval. 

On ten jeho přesný původ není úplně známý, nebo ještě přesněji, mně není známý, ale tipovala bych, že v padesátých letech to asi neznamenalo nic pěkného. Nebo třeba i ano, konec školy je většinou vnímán pozitivně v každé době, rozhodně ale nebyl pojímán s dnešní emoční silou. 

Ta nese stopy spíš devadesátých let, to se zvyklost posledního zvonění výrazně rozšířila.

 Šlo hodně o uvolněnost devadesátek, o oblíbenost školních oslav a také, překvapivě, na vzrůst důrazu na důležitost maturitního vzdělání!!

 Tehdy se  tedy víceméně formovalo to, co dnes vnímáme jako tradiční poslední zvonění. 

S průvodem, zpěvem, křikem, převleky, maskami a dalšími rituály. 

Pravda, znala  jsem i školu, kde rituálem odcházejícího ročníku je zdemolovat školu, což se těžko chápe, leč je to tak. 

Nicméně, ve většině civilizovaných škol mají poslední zvonění tak trochu jako přes kopírák. Zpěv, tanec, zábava. 

Jako den plný emocí. 

U nás letos končí čtyři třídy. Tedy poslední zvonění byl docela mazec. Ale zajímavý, byť třeba rituál počmárání mladších spolužáků moc nechápu. 

Ale skoro všichni se nechali zmalovat a pak své čmáranice hrdě nosili nejen po celou dobu výuky, ale kráčeli s tím i domů. ....??

Je to hlukově náročný den. Řekla bych, že vše decibelů dosahuje kritické hranice, kterou by hygiena označila za zdraví škodlivou.

Leč, přežili jsme. 

Maturantům odzvonilo. 

Teď už jen aby odmaturovali. 

Pod Brnem

 I Brno má své podzemí.

 A nejen to v přeneseném smyslu 

( i když uznejme, že některé jeho vtipy a zvyklosti na první dobrou pochopí opravdu jenom místní.)

 Ale tentokrát mluvím o tom opravdovém podzemí. O chodbách, sklepeních, kostnicích 

a tajemstvích pod dlažbou. 

Je jich tady víc, než bych čekala.

My, Pražáci, jsme zvyklí, že když se kopne do země, najde se minimálně gotický základ nebo zapomenutý vodovod z Rakouska-Uherska.

Ale Brno? 

Tam přeci nemůže nic být?

A ejhle, ono si pod zem schovalo celou jinou dimenzi.

A nejen tu vinnou. 

Začali jsme nenápadně, Labyrint pod Zelným trhem. 

Čekali jsme pár sklepení, možná sud s vínem, pár informačních cedulí.

A místo toho jsme se najednou ocitli v jiném století, mezi alchymisty, lékárníky, vinnými kupci a vůbec celou plejádou postaviček, které by člověk nečekal tak blízko moderního centra.

V hlavě mi běžela myšlenka: 

Proč se o tom nemluví víc? 

A pak mi došlo, právě proto. Brno si svoje poklady hlídá. 

Není to město, které by vám všechno vybalilo na prvním rande.

A když jsme si mysleli, že jsme podzemí tak nějak zvládli, někdo utrousil:

„A byli jste v kostnici u svatého Jakuba?“ 

Nebyli. A měli jsme být. Protože stát obklopen druhou největší kostnicí v Evropě a přitom slyšet, jak vám průvodce klidně vypráví, že tady odpočívá padesát tisíc lidí, to je zážitek. Ne morbidní. Spíš netradiční. A možná bych řekla, že až pokorný.

A pak už se to vezlo, vodojemy na Žlutém kopci, kryty z doby studené války, sklepení staré radnice... 

Jako by Brno mělo pod nohama celý jiný svět, který funguje paralelně s tím povrchovým. Místo šumících turistů jen kapky vody. Místo blikajících výloh ticho a chlad.

Lze konstatovat, že  Brno má svoje něco. Něco, co se nenechá hned popsat. Musíte jít pod povrch. Doslova i obrazně. A pak zjistíte, že tohle město není jen o Joštovi, který drží něco, co vypadá jako kopí, ale je to vlastně spíš taková větší jehlice na šálu.

Brno je město vrstev. A když máte trochu trpělivosti, odmění vás za to víc, než jste čekali.