Srovnávání

 Všimla jsem si toho už dávno, s Tobiášovým odchodem to jen znovu cinklo na bolestivou strunu. 

Šlo o úmrtí, pro mě bolestivou ztrátu. Jenže reakce společnosti je většinově taková, že jde „jen o psa“. 

Často také přišlo okamžité srovnávání, to je mi líto, ale mně umřel…. 

A už to jelo....

Je mi jasné, že odchod blízkého člověka je těžší, náročný, však už jsem i několikrát zažila, ale zejména v počátcích je smutek prostě velký i při odchodu psího parťáka. 

Nechtěla jsem nic srovnávat. 

Přesto lidé srovnávali. Někteří to tak totiž dělají i v případě lidí. Jako by tím porovnáním, čí ztráta je větší, ten druhý dosáhl nějaké úlevy? 

On to bude spíš asi takový národní reflex. Častý, zažitý, byť rozhodně ne zrovna šťastný. Prostě vždycky někdo vytasí svou vlastní trabli, jako že to měl ještě a ještě horší.

Nenaslouchá! Porovnává...

Je to možná i proto, že mnozí neví jak reagovat, nebo naopak chtějí ukázat nějaké pochopení, ale mně to mnohdy přijde jako až nevhodné trumfování se v tom, že oni tu bolest mají větší a třeba ji i lépe zvládají....

Vede to (u mě) k tomu, že přestávám ty pocity sdílet, protože se dočkám nějaké nevyhlášené soutěže. 

A to vůbec nechci spekulovat o nějaké prapodivném sobectví, neschopnosti na chvíli (třeba jen krátkou) odložit své vlastní problémy a plně (nebo alespoň trochu) se vcítit to pocitů druhého.

Přesto srovnávací hierarchie u nás existuje. Jistě si toho všimlo víc lidí než jen já. 

  Přičemž zároveň je všude plno psychologů a jejich vysvětlení, že každý člověk má jinou míru citlivosti, jinak to prožívá, že základní je vyslechnout. A když nevím, co říct, naslouchat....A ne soutěžit, čí ztráta je větší, horší, náročnější. 

Každá je přeci velká, bolestivá a navíc jedinečná…? Nelze srovnávat.

Přesto se porovnává o sto šest. 

Je možné, že to nyní vnímám citlivěji, ale jsem skoro přesvědčená, že podobnou zkušenost má i mnoho dalších lidí. A tak to jen konstatuji, jako fakt, se kterým se lidé prostě setkávají. A někdy to bolí víc než jindy...

  

.