Na vlastní pěst

 Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří s lehkostí cestovali po celém světě. Uměli si na netu vyčíhnout tu nejlepší letenku, věděli, kde je nelepší bydlet a kam chodí na výborné jídlo. 

Sama jsem dost cestovně dost konzervativní, paradoxně víc v mládí než dnes. Zřejmě nějaká vrozená vada, zkusit něco na vlastní pěst. Bublají tam obavy, co když se nedomluvím, co když se ztratím, co když se něco stane...

Zřejmě proto jsem hojně využívala cestovních kanceláří. Na přelomu tisíciletí, kdy dominovala CK Fišer, to dokonce vypadalo, že tento druh cestování nabízí nejen pohodlí, ale i určitou nadstavbu v podobě poznávání i kultury cestování. 

Opravdu - i  díky jim- pamatuji doby, kdy jste se v letadle nemačkali jako v narvaném autobuse, kdy jste dostali jídlo se skutečným příborem, kdy se na vás v letadle dívali jako na zákazníka a ne na obtížný hmyz.

Tato jásavá doba ale rychle pominula. Také moje jistota ohledně spolehlivosti ck se začala lámat. A to nejen kvůli mnoha krachům, které znám naštěstí jen z médií, nikoliv na vlastní kůži. 

Ale hlavně kvůli službám, které lze bez nadsázky označit za klesající a mizivé. Stáváte se pro mnohé ck tím obtížným hmyzem. Jestli to nějak souvisí s Kafkovým rokem a jeho Proměnou Řehoře Samsy si netroufám spekulovat, ale řekla bych, že spíš jde o to, jak nebohé turisty co nejvíce oškubat a vydělat na jejich pohodlnosti a lenosti. 

Takže se rýsuje výzva. Zkusme to sami, jako ostatně mnozí. Na vlastní pěst. 

Ono po Evropě mi to jde vlastně už dávno. Autem, pěšky, autobusem. I tím letadlem to jde. Ale dál jsme to sami pořád nezkoušeli. Ani do Asie ani jinam. 

Tak se zdá, že přichází doba cestování na vlastní pěst. Pro někoho běžná záležitost. pro nás trochu novum. NA vlastní pěst, za hranice všedních dní, za hranice Evropy... 

Zdá se to zatím dobrý, tak uvidíme...