Jakou máte aprobaci?

Kantor se stane dinosaurem ani neví jak. Stačí zaseknutí se na něčem, co kdysi fungovalo a můžou ho vnímat jako konzervativce nebo nedej bože zpátečníka.  Jsou dokonce i tací, kteří se s radikálními úpravami úplně neztotožnili a některých dávných zvyků se ze setrvačnosti drží.

Jedním termínem, kterým dáváte najevo, že jste ze školního pravěku, je aprobace. Moudré hlavy rozhodly, že jde o přežitek, o jakýsi historický relikt, protože současná školní legislativa žádný takový pojem nezná.

  Není pochyb, že vývoj musí kráčet kupředu, nejlépe mílovými kroky. Vždycky to tak barikády hlásají, protože je to úderné a hezky to zní. Například proklamace, že školství je naší prioritou. 

Tou se ohánějí všichni už od revoluce.  Ti, co proces našeho vzdělávání aktivně sledují, vždycky viditelně trpí, když zazní ono recyklované , že : „učitel- to zní hrdě.“

A zní to poměrně často. Aspoň mně se tak zdá. Nicméně skutek vždycky utek.

 Když bývaly ve školách aprobace, tedy specializace, abych používala tolik žádaný new speak, nesly s sebou myšlenku, že když něco umíš, snáz to naučíš. Skoro bych řekla, že to má určitou logiku, ale jeden nikdy neví...

 Dnes je vůdčí ideou zásadní myšlenka kreativních reformních tvůrců, že učitelské aprobace přivedou do škol jen specializované odborníky

/ přičemž někteří, co si kantorů „zjevně váží“, terminologii rozšiřují o přívlastek, takže tvrdí, že jde o rádoby odborníky/.

   Tak tedy, abych to dokončila, do škol se  podle nich s aprobací dostane odborník, nikoli učitelská osobnost.  A to je to, o co kráčí. S aprobací osobnost určitě být nemůžete, tvrdí.

 Osobnosti školství určitě potřebuje, o tom polemizovat nehodlám.

Současnost ji ale zjevně staví na osobnostech ředitelů. Praxe je podle pokrokové současnosti taková, že ředitel - jako ona definovaná osobnost -  posoudí, co  vy budete učit. Zda jako jazykář dostanete několik hodin matematiky, protože jste přeci učitelská osobnost a můžete tedy vyučovat cokoli. Ba ani vzdělání mít nemusíte, skutečné osobnosti přeci učí klidně z fleku.

 Koneckonců, je přeci třeba kráčet s dobou. Objevovat Ameriku. 

Vlastně je určitě dobrodružné, když vystudovaný češtinář dostane hodiny chemie nebo tělocviku. V prvním případě si potrénuje mozek, v druhém tělo. Co na tom, že trápit se budou obě strany, děti i kantor. Hlavní je, že to nebude postaru, ale pěkně kreativně, bez nějaké otravné a zastaralé specializace.

   Nikterak v tomto výčtu neakcentuji, že na většině pedagogických fakult se pořád na nějaké aprobace nebo specializace, ať už jednooborovou či s více předměty, ale pořád aprobačně, připravuje. Tady se moc se změnou nepočítá, začít je třeba pěkně od podlahy, respektive od prostředka.

A pak přijdou absolventi aprobací do škol a zjistí, že navzdory vystudované matematice budou provázet děti studiem kupříkladu němčiny.

 Stejně jako nezdůrazňuji fakt, že pokud ředitel není tolik žádaná osobnost, ale zcela klasický člověk, pak si někdy může chtít vyřizovat účty s těmi, co nejsou osobnostmi podle jeho gusta. A není snazší cesty než do rozvrhu roztržitého fyzika nasázet hodiny češtiny, dějepisu a výtvarky Nu, a pokud to nezvládne vyučovat, nebo dokonce nechce, nic nebrání tomu se po něm povozit či se s ním rozloučit.   

   Pak se divme, že se o školství vyprávějí prapodivné věci. Zajímavé je, že ti tvůrci podobných inovaci mají dojem, respektive jsou většinou skálopevně přesvědčeni, že jejich pokrokové ideje jsou pro školství spásonosné. Dokonce mají často pocit, že až s nimi přichází do zatuchlých škamen tolik očekávaná revoluce.

 Malinko zarážející může být fakt, že když zapátráte po jejich cv, většina z nich moc, nebo dokonce vůbec, neučila. Případně vydržela za katedrou jen velmi krátce a pak rychle hurá do reformního procesu.

 Docela mě zajímá, co podle jejich vizí tvoří učitelskou osobnost, když to, co učíte,

už vlastně umět nemusíte?

Když tedy pominu ten myšlenkový směr, který tvrdí, že celé školství je zbytečné, protože všechno přebere AI, pak jsou to většinou velmi krásná slova a myšlenková spojení. Že učitel má hlavně pracovat na udržení vnitřní motivace žáků, jejich sebereflexi a psychické pohodě…

  To je asi důležité vědět. Nevím sice jak to ladí s realitou kupříkladu inspektorských zpráv, které mnohde zohledňují právě aprobovanost, ale určitě je to stěžejní mít na paměti 

a aktivně udržovat vnitřní motivaci dětí. Protože dávná zjištění o tom, že hlavně musí chtít student sám, ta už patří také do ranku historických relikvií. Moderní kantorova osobnost musí přeci udržet vnitřní motivaci každého dnešního žáka či studenta levou zadní.

Alespoň tak to zní v éteru.

 Na nějaké vědomosti tedy pozor, říkám si. Mohlo by se to interpretovat, jako že nejdeš s dobou. Specializaci je lépe zatajit, podstatné je umět se naladit na flow.

    Nic z toho ovšem neplatí v době přijímacích zkoušek. Tam naskočí úplně jiný řád. Dokonale děti vybavit vědomostmi, aby zvládly / nejlépe bez stresu a v pohodě/ cermatí systém sofistikovaných testů, které / minimálně ti méně movití/ do té doby nikdy neviděly.  Zde se nasazují do boje utajované aprobační zálohy a jsem si skoro jistá, že všude chudáky deváťáky češtinu drtí aprobovaný češtinář. 

I vzdálenost, kterou ujedete z bodu A do bodu bé počítají společně s přísným matikářem, který sice v jiných ročnících může jako učitelská osobnost učit klidně i hudebku nebo zeměpis, protože proč ne…?

   Pak hledejte něco jako pravidla, co je ve školství dobré a co zastaralé, co se povedlo

a co pořád drhne.  Leda že by pořád nevědomky platila snaha o dávné latinské moudro, že errando discitur, tedy že chybami se člověk učí…?

    Abych ale jen nekritizovala. Ve skutečnosti je to neobyčejně napínavé. Jak říká Forrest Gump, nikdy nevíš, jaký bonbón si vybereš. Také nevíš, kdo tě přijde učit, jak bude připraven a v jakém oboru je odborník.

 I když vlastně, odborník ne, jen osobnost. Aby, až bude vaši školu kontrolovat česká školní inspekce, mohla spokojeně konstatovat, že aprobovanost je tady na vysoké úrovni. Jedna osobnost vedle druhé…