Chcimíři

 Nové slovo v mediálním prostoru. Slovo hanlivé a pejorativní. Alespoň v bublině, ve které se pohybuji. Tam je to jednoznačně nadávka. I já to tak vnímám.  Stejně jako dezolát.

Ale...

Nemám ta slova ráda. Jsou taková bezobsažná, urážlivá, o ničem. 

V květnovém čase, kdy si připomínáme konec války, mě napadlo pohrát si s tím výkřikem, já přece chci mír!! . Jak to vidí ti druzí, z jiných myšlenkových bublin.. Mír přeci chtějí všichni, je hezké žít v míru...?

Vím, jací lidé se za oním heslem skrývají, co se se schází na náměstích a halekají, že chtějí mír. 

Ale asi to nejsou zdaleka všichni. 

Ti z tribun na náměstích dobře odhadli náladu lidí, že se bojí války a chtít mír není přeci nic špatného....? 

A tím se dostávám k meritu věci (alespoň k mému meritu věci, jak to chápu já). Že je to jen další rozdělení společnosti, radikalizace. Na dvě nesmiřitelné skupiny. Nebo možná i na víc. Ale dvě asi budou převažovat. 

Ten, kdo chce mír a ten, kdo chce válku. 

Takhle zjednodušené to je. 

A obloukem zpátky ke chcimírům. Ti na tribunách na náměstích halekají, že chtějí mír a žádnou válku a ti zbývající, co jim  nějakého důvodu věří, jim na to skáčou. Taky chtějí mír. 

Ti na opačném spektru se jim většinou smějí, že jsou blbí, že žádná válka nebude, že chcimíři jsou trapní. 

Aby jim to ale nějak smysluplně vysvětlili, v čem je podstata, jak to vnímají oni, to jsem nikde ve veřejném prostoru slušnou formou moc nezaznamenala. 

Prostě klasika, kdo nejde s námi, jde proti nám. 

Těm strachům se většinou ti vysoce postavení vysmívají. 

Je to nesmysl, smetou to ze stolu. Nevysvětlují, zesměšňují. 

A tak se jedna skupina lidí asi opravdu může bát války, zatímco ta druhá si z jejich strachu tropí posměch a vytvoří přezdívku chcimír, kterou je totálně dehonestují. 

A oni to v podstatě, v rámci svého vnímání světa, nechápou, co je na tom, že chceme mír, tak špatného?

 ( znovu podotýkám, že mluvím o lidech běžných, možná méně vzdělaných, ale spořádaně žijících kdesi dál od centra dění. Ty rádoby vůdce, co chtějí mír na náměstích a těží z toho strachu, ty fakt nemyslím).

  A tak už tu válku vlastně máme. Mezi chcimíry a dezoláty. A těmi druhými, asi pravdoláskaři? Nebo sluníčkáři? Nebo jak se jim říká?

A nějaké uklidnění není na obzoru. Alespoň já to tak vidím. 

   Jen si tak představuji, jak bych asi s tímto rozdělujícím přístupem uspěla ve škole? Na ty chytré a hloupé. A s hloupými se nebavila, protože co se budu namáhat. 

Ve třídě? Ale to už je zase jiný příběh. 

   Dnes dumám o míru a zjišťuji, že bezpečnější je vrátit se do minulosti a připomenout konec druhé světové války.

Taky chtěli mír a vypadalo to hezky. Ale realita byla úplně jiná. 

Když totiž zabředneme do detailů,  tehdy to bylo drsný. Jako dítě jsem si vždycky myslela, že konec války, a tedy mír v květnu roku 1945, to musela být euforie a čistá radost. ..!?

A pak přijdou ty detaily: znásilňování, převlékání kabátů, vyhánění Němců, krádeže, vendety,  antisemitismus,  bezpráví.... 

Nic moc tedy, žít v tom.

A byl to mír v této podobě desítky let oslavován. 

Nu, ta historie se prostě vždycky v nějaké podobě vrací. Chtít takový mír asi není to pravé ořechové?

Ale i tak, navzdory všemu, považuji ty květnové dny za významné a tehdejší konec  šestileté války za důležitý. 

A mír je hlavně o tom, jak k němu přistupujeme a jaký si ho uděláme. V padesátých letech tady také byl mír a jak se tady žilo???

A pak : konec války 7. května poprvé, osmého května podruhé a devátého vlastně potřetí. 

A pak ještě v září....?

Není to prostě jednoduché, vyhlásit mír. A umět v něm žít je ještě těžší.

Ještě, že už bude červen:-).