Nemá to cenu

   Bývaly doby, kdy jsem k věcem přistupovala s elánem a energií. Patrně mladistvým, to se takřka samo nabízí.
 Ale nešlo jen o věk samotný, šlo i dobu, prostředí, okolí. Byly dokonce i takové etapy života, kdy jsem kolem vnímala takových energických lidí poměrně hodně.  Jistě, i to by mohlo souviset s věkem, leč není tomu tak.  Jde víc o tzv. trendy, díky kterým jsem pozvolna začínala tušit, že zase bude všechno jinak. Historie se přeci opakuje. 
 Časem se tušení změnilo v jistou.

  Od určitého mezníku tedy vyvstal problém naprosto opačný, a tím je dilema, zda vůbec má smysl na některé věci energii vydávat, neřku-li s ní plýtvat? Životní zkušenost mi velí, že v něčem se angažovat není dnes to pravé ořechové, lepší je mlčet a pozorovat.  Už bych mohla o podobných metodách skoro vyučovat, kdyby se ale do vzdělávacích plánů dalo napsat něco užitečného, něco, co se skutečně využije v praxi. To ovšem v naší době širokého a planého teoretizování jaksi není reálné. Co by se tam asi tak vyučovalo?  Motivů by jistě bylo mnoho, nejlépe a nejvíce uplatněné v dnešní době by jistě bylo jakési opatrnictví. Vyčkat, co ti ostatní, abys hlavně nebyl na očích. Pak schopnost vytřískat ze všeho co nejvíc peněz a nejlépe v co nejkratším čase. Nevěřit, takřka nikomu ve svém okolí, nikdy nevíte, kdy se vaše slova obrátí proti vám či co hůř, kdo je použije proti vám.

 Navrhnout, kolik podobných využitelných schopností by si zasloužilo vlastní výukový seminář, je dost obtížné. Většina  je stejně vzniklá ze samostudia, tudíž by jim institucionalizace jen dodala oficiální ráz.

Jenže to přináší celou řadu dalších problémů. Kdo by podobné předměty vyučoval? Ten, co v nich vyniká či naopak, jejich kritik?  Mohl by se jistě uspořádat konkurz, kde by se požadované podmínky hezky vypsaly. Vzhledem k tomu, že u nás často konkurzy probíhají podle zcela jiných kritérií, než jsou ta veřejně deklarovaná, byl by to pěkný test. Vyprofilovala by se konkurzní komise a ta by hodnotila dle zkušeností. Samozřejmě svých vlastních, protože v takové komisi už musí být člověk podobnými schopnosti dokonale disponující.

 Roli arbitra by poté plnila úspěšnost, s jakou se absolventi uchytili ve veřejném prostoru.  
Zajímavé by bylo hodnotit i privátní arénu, tam se ale poněkud náročněji proniká a výsledky bývají víc zkreslené než ty mediální.

    Někdy si myslím, že vůbec nejlepší je izolovat svoji energii a elán a strnout ve funkci apatického pozorovatele. Nenechat se strhnout.     Už mám za sebou určitý trénink, celkem dost vyčerpávající,
 a uvažuji, jaké vlastně přinesl výsledky? Vnitřní spokojenost nepřipadá v úvahu, protože potřeba pojmenovat věci se z povědomí vymazává jen těžko. Ledaže bych zvolila naprostou otupělost a využila nějakých otupovacích metod. Třeba kam vítr tam plášť, to jistě funguje dokonale v každé době.  Nakonec je asi jedno, jak to člověk pojme, jen když si to nebude brát osobně. Nejdůležitější je stejně fakt, jak to jeden vnímá a cítí sám, než jak mu to vnucuje okolí. 
 Místo, aby se tím jeden trápil, pokrčí nad tím rameny a je mu to jedno.

   Funguje to docela dobře, zejména když už máte určitou praxi a cvik. Jenom někdy se vtíravě vrací ten pocit, že nechat si všechno líbit asi také není dobře, leč s dobrým výcvikem podobné myšlenky snadno potlačíte. Pravda, pořád narážíte na zajímavé exponáty lidí, kteří vám podsouvají něco, co už dávno neděláte. Ba jsou schopni tvrdit, že to tak je na věčné časy a nikdy jinak, ale to už jsou takové zákonitosti lidského společenství, se kterými nic nenaděláte.  Prostě mávnout nad tím rukou, protože to nemá cenu. Nejlepší mantra, jaká zatím dokonale funguje. Nemá to cenu, nerozčiluj se.
 Občas sice mívám potřebu zkontrolovat šuplíky s vlastní uzamčenou energií a elánem, ale tuším, že na ně už v tomto životě řada nepřijde. Jsem sice ráda, že tam jsou, ale odemykat je …. to nemá cenu.