Kluk z plakátu

Nevím, kdy jsem si toho všimla, možná někdy v nehybné koloně. Faktem je, že mám v posledních dnech "žaludeční neurózu" z tváří na billboardech kolem cest.

Prakticky to vypadá tak, že na vás z obřích portrétů zírají obličeje potencionálních (či možná už stávajících senátorů či jiných politiků) s komiksovou bublinou u úst, ze které lze vyčíst nějaký populistický či jinak nereálný slib. Tomu nelze uniknout. Musím totiž podvědomě sledovat jejich výraz v tváři a z něho ve většině případů lze vyčíst mnohem víc, než ze stylizované bubliny. Některé portréty dokonce vyvolávají nauseu. Vůbec nechápu, že to může někoho přimět k volebnímu rozhodnutí.

Vykládat někomu, že takové děsivé portréty kolem cest mohou zvýšit nehodovost, je marné už proto, že strany na to dostávají peníze ze státního rozpočtu, což je další věc, kterou nechápu. Jak zahlédnu nařvané obličeje na plakátech (které nemizí ani po volbáchL), jde na mě nevolnost. Někdy se snažím nepříjemné „ksichty“ nevnímat, ale většinou to nejde, což je dáno vtíravostí a všudypřítomností obřích portrétů. Trochu mě překvapilo množství, ne nepodobné záplavě. Není to snad trochu plýtvání?

Připouštím, že nějaká propagace být musí.  Kvůli nám voličům, ale třeba také kvůli vlastní sebepropagaci, která asi snadná není. Ne, že by u nás nebujela, ale vždycky je lepší, když ve vás někdo důvěru má, než když o ni žádáte (respektive někdy i žebráte) vy sami.  Potíž je v tom, že většině portrétovaných na politických plakátech sebepropagace nejen nevadí, ba dokonce je jim vlastní.

A v jejich obličejích je většinou dobře čitelné, oč jim jde. A mohu konstatovat, že naplnění volebního programu jsem tam ještě nikdy nedešifrovala.

Letos se opravdu urodilo. Zřejmě proto, že těch voleb je tolik. Sleduji jich při cestování snad čím dál víc. A čím dál víc je mi z nich nevolno, to prostě nejsou laskavé tváře, do kterých by jeden rád pohlédl. Jako by jim korupce a faleš koukala z očí už předem.

Nevšímej si jich, huso, napomínám sama sebe a zároveň mi dochází, že to prostě nejde. Od pohledu je totiž jasné, kdo se to vtírá do vaší voličské přízně. Vlastně je to klasická psychologická strategie, jenže trochu naruby. Ze zobrazených kandidátů není jediný, pro kterého bych byla ochotná s čistým svědomím hlasovat. A také asi jediný, který by zaujal upřímným pohledem. Onehdy mě napadlo, že nic přeci není černobílé, měla bych hledat výjimku. Snažila jsem se, opravdu řadu kilometrů, ale nic. Protože, kde nic není ani smrt nebere, takže vlídnou tvář na billboardech neobjevíte. Alespoň na trasách, kudy se pohybuji já.

Docela by mě zajímalo, jestli ty obří obličeje takto vyhraněně vnímám jako jediná. Ale hlavně, jestli doopravdy někoho osloví. Nebo zda škodí programově, už v prvopočátcích své politické dráhy, z plakátů. (tímto se omlouvám klukovi z plakátu, ten jediný se moji klasifikaci vymykáJ)