A protože moudro dne
je, že: „co vyzařuješ se ti vrací,“
zjevně mi moje okolí moje negativní pocity vůči postupujícímu věku pěkně
servíruje zpět. A já si s tím moc nevím rady. Zatím jsou to více méně
komické záležitosti, mohou se stát historkou na blog, tolik odvahy ještě mám,
ale co bude dál, to mě děsí. Abych si to usnadnila, pustila jsem si film „Stále
jsem to já“, který mě logicky, uvrhl do mnohem většího splínu. Následovala již
nedávno popisovaná historka s dotazem rádoby vtipného mladíka,
„co máš v tom
batůžku babi?“ To jsem dost paralyzovaná koukala kolem, ale nikdo se tomu
oslovení nedivil. Jen já.
O několik dní později jsem byla na návštěvě svého bratra.
Pravda, mladšího, ale jen o pár let.
Když mu přicházela návštěva, vykoukla jsem z okna a oni
se zeptali, „ zda jsem jeho maminka?“
Nějak jsem nevěděla,
zda jde o žert či zda opravdu tak bídně vypadám? Se svým vrozeným „optimismem“
jsem se přiklonila ke druhé variantě a ve svém splínu jsem se propadla o další
stupeň. Nebylo to ještě úplné dno, jelikož jsem se rozhodla s tím něco
dělat.
Nechám se ostříhat, upravit a ono to snad bude kapku lepší.
Navštívila jsem za
tím účelem místní kadeřnictví a nechala si vyrobit účes zvaný na ježka. Někde
jsem si přečetla, že krátké vlasy dělají ženu mladší. Když jsem se posléze
chystala na svatbu své neteře, byla jsem rozhodnutá ve svém omlazování
pokračovat. Na radu kadeřnice jsem se chystala využít moderní gel do vlasů. To je prý mladistvéJ. V ranním přítmí u
zrcadla to opravdu vypadalo docela šmrncovně. Denní světlo odhalilo, že jsem
zvolila gel barevný, respektive stříbrný, tudíž jsem si své vlasy důkladně zešedivěla.
Mohla jsem tudíž během svatebního veselí zdařile suplovat přinejmenším
prababičku, protože obě přítomné černovlasé babičky byly na rozdíl ode mne se
svým věkem a vizáží naprosto vyrovnané. Naštěstí nikdo z přítomných neměl
potřebu se mě přeptat na výši důchodu, vytrvalý sobotní déšť napomohl likvidaci
nežádoucí barvy na kratičkých vlasech, a tím se moje deprese ustálila.
Logicky jen do dalšího zlomového okamžiku, kdy jsme
v podvečer kráčeli se psem Stromovkou. Potkali jsme jakéhosi tatínka
s hovorným mrňavým kloučkem. Nejprve ho zaujal Tobiáš a vesele ukazoval :
„pes, pes,haf, haf“. Poté jsem ho zaujala já. Stejně vesele
ukazoval: „ pán, pán.“
Snažila jsem se usmívat, ale křečovitý škleb hošíka nijak
neodradil a vesele opakoval: pes, pán…
Tatínek sice rozpoznal chlapcův omyl a laskavě mu
vysvětloval, že „ to není pán, to je
paní, Tomášku…“
Co si ale v duchu myslel doopravdy jsem se ani
nedomýšlela. Dětská pravdivost někdy bolí. Zjevně jsem to se svou snahou o
omlazení dost přehnala. Pravda, vlasy dorostou, ale ten věk, to už lepší
nebude. Budu se muset ještě hodně učit, abych to vstřebalaJ
Ale no ták... člověk je krásný vždycky, když má jiskřičky v očích :-)
OdpovědětVymazattaky neřeším jak se husákovým dětem krátí 4 na prvním místě věku :-)
Pavel
Já vím, ale zase, Vy muži to máte jednodušší:-)
VymazatPaní Neradová, tím jsem také prošla! :-)
OdpovědětVymazatJe to trpké, ale pak přijde fáze smíření a už vám to bude jedno. Já se dlouho snažila zastavit čas, ale ono to nejde. Tak jsem resignovala a... ono to taky není špatné! :-)
V očích našich vnoučat budeme ještě nějakou dobu milované babičky, s kamarádkami a spolužačkami si budeme už navždy říkat "holky", děti nám taky stárnou... tak co?! Nedbat na zrcadla! :-)
Alena
Aleno, děkuji, máte pravdu, je to tak. Jen se to musím naučit. teď zatím trénuji nedbat na ta zrcadla:-) Hezký den
OdpovědětVymazat