úterý 20. srpna 2019

Panika

Neumím nějak elegantně stárnout, pronásleduje mě deprese a splín. Z toho, jak to všechno uteklo, že stáří je na krku a já s ním neumím pracovat. Pravda, mám to už od pětadvaceti let, kdy jsem pochopila, že mám čtvrt století za sebou, ale v poslední době je to mnohem bolestnější a aktuálnější.
 A protože moudro dne je, že: „co vyzařuješ se ti vrací,“ zjevně mi moje okolí moje negativní pocity vůči postupujícímu věku pěkně servíruje zpět. A já si s tím moc nevím rady. Zatím jsou to více méně komické záležitosti, mohou se stát historkou na blog, tolik odvahy ještě mám, ale co bude dál, to mě děsí. Abych si to usnadnila, pustila jsem si film „Stále jsem to já“, který mě logicky, uvrhl do mnohem většího splínu. Následovala již nedávno popisovaná historka s dotazem rádoby vtipného mladíka,
„co máš v tom batůžku babi?“ To jsem dost paralyzovaná koukala kolem, ale nikdo se tomu oslovení nedivil. Jen já.
O několik dní později jsem byla na návštěvě svého bratra. Pravda, mladšího, ale jen o pár let.
Když mu přicházela návštěva, vykoukla jsem z okna a oni se zeptali, „ zda jsem jeho maminka?“
 Nějak jsem nevěděla, zda jde o žert či zda opravdu tak bídně vypadám? Se svým vrozeným „optimismem“ jsem se přiklonila ke druhé variantě a ve svém splínu jsem se propadla o další stupeň. Nebylo to ještě úplné dno, jelikož jsem se rozhodla s tím něco dělat.
Nechám se ostříhat, upravit a ono to snad bude kapku lepší.
 Navštívila jsem za tím účelem místní kadeřnictví a nechala si vyrobit účes zvaný na ježka. Někde jsem si přečetla, že krátké vlasy dělají ženu mladší. Když jsem se posléze chystala na svatbu své neteře, byla jsem rozhodnutá ve svém omlazování pokračovat. Na radu kadeřnice jsem se chystala využít moderní gel do vlasů.  To je prý mladistvéJ. V ranním přítmí u zrcadla to opravdu vypadalo docela šmrncovně. Denní světlo odhalilo, že jsem zvolila gel barevný, respektive stříbrný, tudíž jsem si své vlasy důkladně zešedivěla. Mohla jsem tudíž během svatebního veselí zdařile suplovat přinejmenším prababičku, protože obě přítomné černovlasé babičky byly na rozdíl ode mne se svým věkem a vizáží naprosto vyrovnané. Naštěstí nikdo z přítomných neměl potřebu se mě přeptat na výši důchodu, vytrvalý sobotní déšť napomohl likvidaci nežádoucí barvy na kratičkých vlasech, a tím se moje deprese ustálila.
Logicky jen do  dalšího zlomového okamžiku, kdy jsme v podvečer kráčeli se psem Stromovkou. Potkali jsme jakéhosi tatínka s hovorným mrňavým kloučkem. Nejprve ho zaujal Tobiáš a vesele ukazoval :
„pes, pes,haf, haf“.  Poté jsem ho zaujala já. Stejně vesele ukazoval: „ pán, pán.“
Snažila jsem se usmívat, ale křečovitý škleb hošíka nijak neodradil a vesele opakoval: pes, pán
Tatínek sice rozpoznal chlapcův omyl a laskavě mu vysvětloval, že „ to není pán, to je paní, Tomášku…“
Co si ale v duchu myslel doopravdy jsem se ani nedomýšlela. Dětská pravdivost někdy bolí. Zjevně jsem to se svou snahou o omlazení dost přehnala. Pravda, vlasy dorostou, ale ten věk, to už lepší nebude. Budu se muset ještě hodně učit, abych to vstřebalaJ

4 komentáře:

  1. Ale no ták... člověk je krásný vždycky, když má jiskřičky v očích :-)
    taky neřeším jak se husákovým dětem krátí 4 na prvním místě věku :-)
    Pavel

    OdpovědětVymazat
  2. Paní Neradová, tím jsem také prošla! :-)
    Je to trpké, ale pak přijde fáze smíření a už vám to bude jedno. Já se dlouho snažila zastavit čas, ale ono to nejde. Tak jsem resignovala a... ono to taky není špatné! :-)
    V očích našich vnoučat budeme ještě nějakou dobu milované babičky, s kamarádkami a spolužačkami si budeme už navždy říkat "holky", děti nám taky stárnou... tak co?! Nedbat na zrcadla! :-)
    Alena

    OdpovědětVymazat
  3. Aleno, děkuji, máte pravdu, je to tak. Jen se to musím naučit. teď zatím trénuji nedbat na ta zrcadla:-) Hezký den

    OdpovědětVymazat