Mezi svatbou a smrtí

    Středověký člověk dělil svůj život na tři významné mezníky, narození, svatba a smrt. A jelikož středověk neskončil, středověk trvá,J mám v poslední době pocit, že jsem uvízla v časové smyčce a motám se ve středověkém bludišti mezi svatbou a smrtí.  Po krásné sobotní svatbě zaštítěné nasvíceným Hradem (což jsou panoramataJ,která se mi nikdy neomrzí a kvůli nim mám zjevnou závislost na PrazeRE) jsem se ocitla na výstavě svatebních fotografií v galerii Scarabeus. Den poté mi volá kamarádka, že jí umřel tatínek. Pán, s nímž jsem se ještě před půl rokem báječně bavila u Fleků, byl plný energie a chuti do života. Pak přišla nemoc a rychlostí blesku i nečekaný konec. V

   A v pátek zase svatba, tentokrát ve škole, jako vrchol celoročního projektu v rámci občanky. Byť tady jde o sňatek fiktivní, přípravy si se skutečným skoro nezadaly. Byla nastrojená nevěsta i rozechvělý ženich, dojatí rodiče i veselí svědci. Oddávající měla svou matrikářku a hosté se dočkali nejen tradičního rozbíjení talíře, ale i nefalšované hostiny s koláčky, polévkou i svatebním dortem. Prostě páteční svatební veselí stálo za to. 

    Teď mě samozřejmě čeká pohřebLD, a pak už bych se ráda z té časové smyčky vyvlékla. Přeci jen moje mentalita není až tak středověká, abych ty životní zvraty v takové rychlosti za sebou uměla plynule přijímat a akceptovat. Radši zpátky do jednadvacátého století, kde máme úplně jiné životní mezníkyJ