Cestovní horečka

 Někteří lidé mají intenzivní letní cestovní horečku.

Jsou dokonce tací, kteří při pohledu na zájezd „last minute“ upadnou do stavu, který by se dal popsat jako přepálená touha po odpočinku. Prostě musí pryč i kdyby na chleba nebylo.

Jiní zase mají horečku z hromadného cestování a nutně potřebují cestovat jen na vlastní pěst.

Je léto, tak jedeme.

Ale občas se stane, že někde mezi výběrem opalovacího krému a hledáním pasu si člověk uvědomí, že… už vlastně vůbec nechce nikam jet.

 Chce jen klid. Vypnout. Nemuset. A ideálně nikomu nic nevysvětlovat.

A tehdy nastupuje dovolená v hlavě.

Nepotřebujete žádné letenky.
Nepotřebujete nový kufr.

Nepotřebujete dokonce ani nové plavky.

Stačí zavřít oči. Vypnout.

 A uvařit si kafe, které stihnete vypít teplé. Žádné připojení na hotelovou wifi. Jen připojení k sobě samotnému.

Je to trochu retro. Ale funguje to.

Dovolená v hlavě je úplně nenápadná. Je jen vaše. Nijak se s ní nechlubíte, nevysvětlujete. Nikdo vám také nechybí, chcete být sami.

 Nepotřebujete památky, protože si vzpomenete na babiččin dvorek a na z dětství už zapomenutou vůni malin.
Tím zároveň přesně víte, jak voní ty opravdové prázdniny.

I jak byla svěží dovolená, když jste ji ještě neměřili podle hotelových hvězdiček či sdílení na sociálních sítích, ale podle toho, kolikrát jste si namočili nohy v potoce.

Jistě, moře je moře. Pláž a slunce většinou naprostá pohoda a relax.

 Číšník, který vám donese snídani až k plážovému lehátku, to je takový hezký letní bonus.  

Ale všechno je někdy jen na oko. Nebo se časem omrzí.

To hlavní se stejně vždycky odehrává jinde. Ve vaší hlavě, v jedinečné, ryze osobní představě o dovolené.
Tam, kde najednou není hluk, ani plán, ani výkon. Jen vy, čas a prostor.

Takže pokud letos nikam nejedete, nevadí. Možná právě vy si užijete nejdelší a nejklidnější dovolenou.

Tu, která se nedá vyfotit. Jen prožít. Tam, kde hlava ztichne a srdce se rozpovídá.

A pokud přece jen pojedete, vezměte si s sebou trochu téhle vnitřní verze.

Protože nejhezčí výlet je ten, kde je vám dobře ve vlastních představách.

Psáno pro Listy Prahy I

 

První dny prázdnin…

Je to každý rok stejné. Školní zvonění utichne, kancelářské židle osiří, děti nadšeně zahodí batohy a přichází… volno.

Sladké, slunečné, voňavé volno.

Jenže ouha! Zatímco kalendář se opravdu vypadá prázdninově, mozek stále jede v pracovním režimu.

Ráno v šest se budíme s panikou, že jsme zaspali. V lednici hledáme svačinu pro dítě, které spí jako dřevo a vstane nejdřív za dvě hodiny.

A když slyším tramvaj, podvědomě kontroluji, jestli mám jízdenku.

Nemám. Protože nikam nejdu, mám volno!

Ano, první dny prázdnin většinou nejsou úplně oddych.

Je to spíš takový detox. Závislost na režimu, na plánování, na odpovědnosti a chvatu je silná a návyková.

 A abstinenční příznaky se dostavují rychle.

Například nutkavá potřeba psát si seznam povinností na každý volný den:

 Uklidit půdu. Složit prádlo. Zavařit ovoce...

A pak místo slunění ležíme pod pergolou s mobilem a čtyřmi seznamy.

 Až po několika dnech nám pozvolna dochází, že prázdniny skutečně začaly…

Tělo si začíná zvykat. Stejně jako mysl.

A teprve, když vás ráno přepadne dítě s klasickou otázkou

 „Co budeme dělat dneska?“

A my mu s čistým svědomím odpovíme „nic“, dojde nám, že detox je za námi.

Volno je tady.

  Opravdu.

Pokud také prožíváte ten zvláštní přechod z běžného roku do letní časové bubliny, buďte v klidu. Není třeba to uspěchat. Dříve nebo později to přijde samo.

Protože hlavní kouzlo letních dní je, že vlastně nemusíme vůbec nic.

 Jen být.

A možná si sem tam lehnout do trávy a pozorovat, jak nám pozvolna zpomalují myšlenky.

 A že si na to člověk musí pár dnů zase zvyknout?

No jistě. I odpočívat se musíme učit.

Léto je pro tento typ výuky ideální čas. 

Přeji vám hezky lenošivé letní studování.

 

Nejhezčí den v roce

 Navzdory všem slavným dnům, všem výročím a začátkům, je nejkrásnějším dnem v roce první červenec. 

Začínají prázdniny.  To, že vysvědčení bylo už minulý pátek , nehraje žádnou roli. Prvního července je až dnes. 

A je jedno, zda jste dítě školou povinné, rodič, kantor, školník či někdo, kdo už dávno nemá se školou nic společného. Ten pocit je tam pořád. Prvního července prostě začínají prázdniny.  To je prostě tak napevno zaryté pod kůží, že to zasáhne každého. 

A ten, koho se to nějakým způsobem týká, ten slaví. Jedno, zda bujaře či úlevným vydechnutím. 

 Oslavuje. 

Nejkrásnější den v roce.

 Kam se hrabe nějaký Silvestr či velikonoční pondělí. 

Tohle je svátek jak má být. A to i přes to, že první prázdninový den byl vlastně už v sobotu. Ale pořád nebylo prvního července. To je až dnes a je to takový sváteční pocit. Zkuste si to třeba vyslovit. Je prvního července. 

Myslím, že to tam pořád rezonuje. Něco hezkého a vzrušujícího je před námi.  

Prodaná nevěsta

 Na prahu prázdnin ještě kultura. Tentokrát klasika. Respektive, měla to být klasika. Prodaná nevěsta. 

Koupit normální lístek do Národního divadla není úplně snadné. Navzdory časté mediální kritice repertoáru je překvapivě pořád vyprodáno. 

Tohle představení bylo volné asi proto, že už jsou prázdniny a všichni odjeli. 

Lístky do divadla navíc nejsou nejlevnější. Měla jsem dárkový poukaz na tisíc pět set korun, což jsem považovala za vstup na několik představení.

Naivita.

S bídou to pokryje jednu vstupenku. 

Logicky, pokud chci viset na balkóně, mohu se tam za pár korun vyšplhat a pak dalekohledem sledovat dění na jevišti. 

Když ale chcete někam trochu vidět, je lepší dolů do hlediště nebo do lóže. 

A na to poukázka nestačí.

Ale budiž, každá legrace něco stojí.  

Tak tedy Prodaná nevěsta. 

My jsme to dali, ale jen proto, že hudba je pořád krásná. Lóže, kde měli být ještě další dva diváci, nakonec zůstala jen nám. Bylo to pohodlné, dalo se jen naslouchat, prostě se to dalo. Ale řada lidí prchala po prvním dějství, někteří dokonce s nadávkami, jako že je to ostuda Národního divadla. 

Stát frontu v bufetu, je zajímavé i z tohoto úhlu pohledu. Vyslechnete si recenze takřka na fleku. A opravdu se mnozí znechuceně chystali k odchodu. Ti další pak po druhém dějství. 

Mě to ani tak  šíleně k odchodu nepohoršovalo, některé pasáže se mi i líbily, taneční určitě, bavila mě i akrobacie,  ale ten děj je fakt na hlavu a nechápu, co tím chtěla režisérka, které si jinak moc vážím, docílit?

No, víckrát do Národního asi nevyrazíme. Tentokrát to bylo za odměnu a dárek, darovanému koni se na zuby ani na libreto nekouká, takže dobrý. Spojený se zážitkem návštěvy budovy, s letní procházkou večerní Prahou, takže dobrý. 

Ale v podstatě bych suše konstatovala, že v Národním asi mají svoje šťastné a slavné doby za sebou...

Letní čtení

 Co číst v létě? Nabízí se představa jakéhosi seznamu knih, se kterými se chceme v létě potkat. 

Některé už leží na nočním stolku, oddalované kvůli pracovním povinnostem. Další mávají z pultu knihkupectví. 

Osobně se chci potkat s knihami Jiřího Březiny. Letní oddychové čtení k vodě. A nejen oddychové, vždycky něco přinese, nějakou přidanou hodnotu. Zatím jsem od něho četla dvě a obě mě zaujaly. Tak zkusím letní hlubší seznámení.

Pak určitě Dalibor Vácha, můj oblíbenec. Naposledy jsem četla Vlastu Buriana, nadchl mě. Tak zkusím i jeho další tituly. 

No a pak se uvidí. 

Co chystáte číst vy?

Na konci června ...

 Konec června krom radostného konce roku paradoxně  s sebou nese smutné historické události. Jako by dějiny někdy na léto zanevřely.

Chci připomenout minimálně dvě, na které mi s vysvědčením a školním výletem dosud nezbyl prostor.

 První je určitě Milada Horáková, od jejíž vraždy včera uplynulo 75 let. Jde tedy o takové půlkulaté výročí této justiční vraždy, tak se o ní i víc mluví. Na sedmičce dokonce instalovali murál v podobě jejího portrétu.

Myslím ale, že pozornost si zaslouží i muži, kteří byli zavražděni společně s ní. Jejich jména tak známá nejsou. Zavražděni komunisty tedy byli i tito pánové: Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl.

Ale zpátky k Miladě. Myslím, že za připomenutí stojí její dopisy pro dceru, které napsala v cele smrti a které soudruzi zatajili. K dceři se dostaly až po revoluci. Jsou k dispozici v audiopodobě, naprosto obdivuhodně je načetla paní Libuše Šafránková.

Když je slyšíte v jejím podání, nelze se ubránit emocím. Ono to nejde ani tak, ale tohle čtení je hodně silné.

A druhá historická událost, ta dnešní, je předzvěst války. Smutné je, že po sto deseti letech je předzvěst války ve vzduchu asi znovu, ale pořád můžeme doufat.

V roce 1914 už jim na doufání zbýval poslední měsíc. 28. června Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil následníka trůnu Františka Ferdinanda  d Este a jeho vyvzdorovanou ženou Žofii Chotkovou. A za chvíli to všechno vybublalo… 

Vysvědčení

Konečně. Dneska.

 Od rána je ve vzduchu atmosféra léta, pohody a radosti. 

Dobře se mi vstávalo.

Prázdniny jsou tady. 

Respektive volno je tady, protože prázdniny začínají až prvního července. 

Tyto dny do úterý jsou vlastně takový bonus, neřku-li benefit. 

Přesto, (nebo právě proto), sluníčko vylezlo dneska o něco vlídněji než včera, kdy nás zjevně chtělo sežehnout.

Slabým deštíkem oživlí ptáci zpívali celý den jako o život ( nebo jako na konkurs do letního muzikálu).

A učitelé i žáci se na sebe dívají s výrazem: 

„ještě spolu musíme pár hodin vydržet, ale v duchu už jsme stejně někde na prázdninách“.

 Atmosféra léta je prostě tak hustá, že by se dala krájet a mazat na rohlík.

Oficiálně opravdu prázdniny začínají až prvního července. Tyhle tři dny od vysvědčení do kalendářního startu prázdnin jsou prostě takový vesmírný dárek: „bonusové kolo“ letní radosti.

Ale v reálu je to opravdu tady. 

Konec. 

Hotovo. 

Dopoledne se prostě definitivně zavřely dveře tříd, zazněly poslední zvonky a děti odcházely ze školy jako vítězové celoročního maratonu: s vysvědčením v ruce.

Na papíře je tedy pořád červen, ale v duši už červenec. 

Školní docházka je ukončena, aktovky odhozeny, pastelky odpočívají a umělá inteligence si bere volno.

Učitelky mávají třídě s úsměvem, dost neúspěšně maskují svoje totální vyčerpání, a vlečou tašku plnou květin a čokolád. 

Kantoři odcházejí s darovanou lahví vína, protože kytky se přeci nedají vypít :-)!?

a všichni společně se tetelí tichou radostí, že letos už fakt nic opravovat nebudou.

Tak hurá do léta!

 Ať už to máte za sebou s vyznamenáním nebo odcházíte se sebezáchovným „hlavně že jsem prošel – prošla “, odměna je pro všechny stejná – prázdniny. 

A nejlepší na nich je to, že dneska začaly. I když kalendář se tváří, že ještě ne.

Ale koho to zajímá – škola je ode dneška na dva měsíce zavřená. 

A tečka.

 Jak to bylo s vysvědčením u vás? 

Krásné léto všem...

 

 

Sportovní den

 Před odchodem na prázdniny si musí děti ještě společně povinně zasportovat. 

A tak je tady klasický sportovní den.

 Zápolí se v mnoha sportovních odvětvích, někoho to baví, někdo se  dnem proflakuje jak to jen jde. 

Někteří antisporrtovci raději pro jistotu vůbec nepřišli, což tedy naprosto chápu.

Jde totiž logicky o den,  kdy místo klidu a pohody stojí před námi rozžhavené hřiště, tělocvična plná pachu potu a nekonečné závody, při kterých už nikdo pořádně neví, jestli je to radost, nebo spíš takový školní trest.

Někteří nadšení sportovci tady sice opravdu zápolí s radostí, těší je, že mohou ještě jednou před prázdninami pořádně zatnout zuby a dát do toho všechno. Je to jejich chvíle, kdy se cítí živí a energičtí, ve svém živlu. 

Ale pak jsou tu ti, co jim sport zas tolik neříká. Profilem jde třeba o budoucí kavárenské povaleče. 

Ti se pak snaží povinnému sportu vyhýbat, jak to jen jde , aktivně třeba vymýšlí, jak se nenápadně schovat do stínu, nebo se tváří, že je už od rána bolí noha nebo hlava. 

Nejlíp to tedy vyřešili právě již výše zmínění absentéři. 

 A upřímně, kdo jim to může mít za zlé? Proč si v posledních dnech školy neužít trochu klidu, když je za námi celý školní rok.  

A před námi tolik slunečních dní a nekonečné prázdniny?

Možná by stálo za to se zamyslet, proč vlastně musíme na konci školního roku nutně běhat

 a skákat. Zejména v časech, kdy vedro atakuje tropické hodnoty. 

V čase, kdyby člověk  radši ležel někde v chládku s ledovým pitím...

Takže ano, sportovní den na rozpáleném hřišti může být někdy výzvou,  může být oslavou pohybu, ale také třeba přehlídkou liberální tolerance a nadhledu. 

Zůstaňte klidně doma. Nebo alespoň ve stínu. 

Tam se pak můžeme společně těšit, až zazní poslední píšťalka soudcujících tělocvikářů 

a všichni se unavení konečně vydají na prázdniny.

Osobně se tedy divím, že nikomu nepřijde divné nechat děti celé dopoledne sportovat / soutěžit/ na rozpáleném hřišti / dnešním hřišti/?

Kytka jako úplatek

Jakmile se blíží konec školního roku, internet na téma školství docela rezonuje. Ne, že by dosud nerezonovalo, ale červen má grády.  

V podstatě se to na některých stránkách promění v jedno velké rodičovsko-odborné fórum o školství.

 A čím víc se venku otepluje, tím víc to v těch diskusích vře.

 Rozhodně pak není pravda, že by se tam řešilo, co komu kvete na zahradě. Spíš to, co se děje ve třídě, kam nikdo nevidí, ale všichni všechno vědí.

Třeba takový školní výlet. Zdánlivě nevinná událost – a kolik emocí! 

Veřejnost má jasno: učitel si jede užívat. Má to jako dovolenou, protože přece co jiného taky celý rok dělá, než si hraje s dětmi, ne?

Výlet = relax.

 Na drobný rozdíl, že místo lehátka u bazénu má na krku třicet buď malých divokých dětí nebo stejné množství pubescentů, mezi nimi pár alergiků, několik rebelů a minimálně jedno dítě, co tvrdí, že bez ranního kakaa prostě nepřežije, tak na ten už nikdo nepoukazuje. 

Stejně jako na odpovědnost, což je kapitola sama o sobě.

Prostě podle diskuse na rodičovském fóru je školní výlet taková první super dovča.

 Nádhera.

  A kdo si z učitelů výletování neužívá a snaží se ke konci roku ještě radši učit, ten je většinu vnímán jako podezřelý tyran. 

V lepším případě nadšenec, v horším fanatik.

Většinově klasicky jako ten, co nechce pustit děti ven, aby si hrály, když už je skoro červenec!

   S blížícím se červencem také nastupuje další školní evergreen: co s dárky na konci roku?

Taky žhavé téma. Rok od roku žhavější a víc se řeší.

Zatímco někteří rodiče nadšeně vybírají mezi kytkou, čokoládou a lahví vína, jiní bijí na poplach:

 „Žádné dárky. Jsou to úplatky! Rozhodně tedy nechceme korupci do školy! Ani v podobě kytice růží!“

   Vzpomínám na své dětství, v pololetí a na konci roku jsme kráčeli do školy slavnostně oblečeni 

a s kytkou v ruce.

  Představa, že dneska dítě přijde pro vysvědčení třeba slavnostněji oblečené, tak ta je úplně mimo. V kraťasech a někdy ani to ne, protože už je někde na dovolené.

A kytku v pololetí jsem nedostala ani nepamatuji.

Na konci roku z ní mám radost a neberu ji jako úplatek.  Ani případnou čokoládu. 

Ale dočetla jsem se, že to mnozí tak nevnímají.

Ani kytka nazmar, hlásí pak bojovně na sítích.

Trochu chápu, že v některých školách a třídách dárek na konci roku takřka hraničí s nabídkovým katalogem: vouchery, kosmetika, dárkové koše...

Předpokládám ale, že vždy jde o nějakou dobrovolnou aktivitu, formu poděkování…?

Osobně neznám žádnou učitelku, která by rozesílala seznam přání rodičům:

„Letos bych prosila wellness, žádný další hrníček. Děkuji.“

    Samostatnou kapitolou diskuse je pracovní doba kantorů.

Totiž, veřejné mínění je přesvědčeno, že učitel končí ve 12:00. Ve 13:05 už leží na dece u řeky nebo relaxuje na zahradě.

Užívá si pohodových a klidných červnových dní.

S radostí bych takové vizionáře, co o školství všechno ví, ale určitě nikdy nezažili třeba červnový finiš, pozvala ke spolupráci. 

Nicméně, se zažitou fikcí se těžko bojuje, podle veřejnosti prostě škola končí nejdéle ve dvě a tím to hasne.

A protože veřejnosti je třeba se zalíbit, a toto  navenek vypadá podezřele pohodlně, některé školy  tento předsudek rázně  vyřešily: 

„Jejich učitelé tak mají přikázanou dobu pobytu na pracovišti, tedy osm hodin. I když tam děti už nejsou, opravovat není co. A aby toho nebylo málo, tak pak zůstanou ještě první týden v červenci ve škole, tedy v práci. Budou uklízet, školit se a připravovat. Stejně jako poslední dva dny v srpnu.“  

Jsou přeci firma, tak žádné prázdniny svým učitelům nenabízejí…

   A co dál se ještě ve virtuálním prostoru hodně řeší?

Třeba jestli si učitel může dovolit nevzít někoho na výlet.

Veřejnost má jasno, to si přece nesmí dovolit, dítě má na výlet právo!!!

Nemůže ho přeci nikdo vyloučit z kolektivu!!

Dítě přece má právo jet! I kdyby celý rok jevilo aktivní tendence nerespektovat nic z toho, co učitel řekne.

 To přece není důvod k vyloučení z kolektivu! 

Dětský kolektiv je posvátný. 

A učitel je tu přece od toho, aby to celé v klidu zvládl. Ideálně s úsměvem a pokorou a se všemi dětmi.

Ano, je to výživné. Diskuse před prázdninami jsou vždycky výživné.

Je hodně zajímavé sledovat veřejnou diskusi o školství.

   Osobně jsem ráda, že u nás prázdniny budou, hned po vysvědčení. 

A v podstatě se takřka nemohu dočkat. Stříhám metr😊. 

Nahrávám tedy jsem

 

Po síti teď intenzivně koluje taková skoro digitální poprava. 

Tentokrát pedagoga, který na své žáky křičel, zřejmě i vulgárně. Nahrávku jsem neslyšela. 

Ani nevím, co tomu předcházelo. Vím jen, že tam zazněla slova jako „kretén“, soudě podle erudovaných komentářů pod příspěvky. 

Takže o vybraný dialog mezi kantorem a jeho svěřenci zjevně nepůjde. Jak mluvily děti tam zachyceno nebude, komentáře o dětech mlčí. Cílem je totiž kantor.

 Víc než forma rozhovoru, ať je jakkoliv nevhodná, mě zaujalo, že se nahrávka ocitla ve veřejném prostoru.

Jak?

Inu, patrně díky dětem, které svého učitele nahrály. Nejspíš s mobilem pod lavicí.

Kdyby to udělal někdo z dospělých, patrně to nazveme  investigativní žurnalistika. 

Když to udělají děti, je to... no právě....

Co to vlastně je? 

A tím se dostávám k jádru pudla: proč máme k těmhle nahrávkám tak podivně nejednotný přístup?

Když se to hodí, jsou děti hrdinové. 

Když se to nehodí, jsou za porušení školního řádu potrestány.

Každý školní řád dnes už nahrávání a zveřejňování jasně zakazuje.

Tak jak to tedy je?

Neobhajuji slovní útoky na děti, nedej bože fyzické násilí. Věřím, že někdy dítě skutečně nemá jinou možnost, jak se bránit než si situaci nahrát. Ale pak by taková nahrávka měla putovat na stůl vedení školy. Tam, kde se řeší pedagogické pochybení.

Ne na internet, kde se rozdávají lajky, sdílení a veřejné odsudky bez soudu.

Jenže všechno je vždycky jinak. Nahrávky vesele kolují sítí. S doprovodem jména školy a s rychlým veřejným prohlášením vedení, že učitel byl „okamžitě potrestán“.

Tak máme jasno. Pedagog je viníkem, dítě obětí, internet soudcem.

Co na tom, že nevíme, co bylo předtím, co potom? Zda učitel skutečně vybuchl bez důvodu, nebo tak vybuchuje neustále, protože nesnáší děti. Nebo naopak, jestli mu někdo řadu měsíce trpělivě ťukal na nervy. 

Nebo zda byla nahrávka celá. Zda ji někdo neupravil. Zda ji dokonce – v době AI – někdo nevytvořil úplně mimo realitu.

Ale co na tom. Důležitější je, že se to dobře sdílí.

A zatímco jeden den děti za nahrávání chválíme, druhý den je za to trestáme. Záleží jen na tom, co se povedlo nahrát. Jestli se to hodí do příběhu. Jestli z pedagoga vyrobíme tyrana, nebo z dítěte neukázněného provokatéra.

Pravidla nejsou pevná.

 Dítě se pak podle mého mínění těžko orientuje :  dnes je za odhalení pravdy pochvala, zítra za porušení pravidel dvojka z chování...?!

A co se týče vulgarit: ano, nechceme je od učitelů.

Ale slyšeli jste někdy některé rodiče, jak se rozčilují na vlastní děti?

 Nebo si šli sednout ke hřišti ve Stromovce, kde kluci hrají fotbal? Slovník, který tam zaznívá z úst poměrně malých dětí, by leckterého učitele zahanbil. A nejenom učitele, pověstný „dlaždič“ by se musel červenat.

 Ale to jen tak na okraj, jak je to s tou mluvou kolem nás. 

Závěrem?

Neobhajuji křik ve třídě, už vůbec neobhajuji vulgarity směrem k dětem.

Jen si kladu otázku, podle jakého klíče dnes rozlišujeme, kdy je tajné nahrávání „odvážným činem“, 

a kdy „porušením pravidel“?

Protože pak se z dítěte stává soudce, z pedagoga karikatura a ze školy bojiště, kde všichni nahrávají všechny.

Pro jistotu.

Rock opera

 Nedělní představení v budově Rock opery. V Holešovicích. Je to již potřetí v řadě, tudíž takřka tradice. 

Vystoupení skvělé, jako vždycky. 

Rock opera je dřívější Milénium. Vybudované pro Rusalku. To už je dneska vlastně historie, respektive něco pro pamětníky.  Kdo dneska ví, co bylo Milénium?

Ani AI, která mi zarytě tvrdila, že to bylo divadlo Spirála. Snadno bych jí na to skočila, kdybych obě divadla neznala, tvářila se dost přesvědčivě. 

Spirála na výstavišti, Milénium v tržnici. Jsou nedaleko, jsou si možná něčím podobná, ale jsou to dově různé scény. 

Toto bylo  Milénium. 

Je to součást bývalých pražských jatek. Jatka byla zrušena v osmdesátých letech a místo nic vznikla tržnice. A pak  divadlo pro ambiciózní projekt Rusalky.

A dnes prostor pro rockovou operu. 

My tam viděli představení Královna černé magie. Taková Šípková Růženka. 

Krásné.

Jen to vedro v budově je šílené.

Řekla bych, že Rockopera je uživatelsky velmi nevlídná.

Letní slunovrat

 Co jiného číst v době slunovratu než Letní slunovrat?

 Žádná knížka od Michaely Klevisové mě nezklamala. A není tomu tak ani nyní. Je to hezké a zajímavé čtení, inspirativní. S vyšetřovatelkou, tentokrát. S Terezou. A dobrý to je. 

Jako oslava slunovratu, nejdelšího dne v roce, začátku nejhezčího období, se taková kniha jeví jako ideální.