Cestovní horečka

 Někteří lidé mají intenzivní letní cestovní horečku.

Jsou dokonce tací, kteří při pohledu na zájezd „last minute“ upadnou do stavu, který by se dal popsat jako přepálená touha po odpočinku. Prostě musí pryč i kdyby na chleba nebylo.

Jiní zase mají horečku z hromadného cestování a nutně potřebují cestovat jen na vlastní pěst.

Je léto, tak jedeme.

Ale občas se stane, že někde mezi výběrem opalovacího krému a hledáním pasu si člověk uvědomí, že… už vlastně vůbec nechce nikam jet.

 Chce jen klid. Vypnout. Nemuset. A ideálně nikomu nic nevysvětlovat.

A tehdy nastupuje dovolená v hlavě.

Nepotřebujete žádné letenky.
Nepotřebujete nový kufr.

Nepotřebujete dokonce ani nové plavky.

Stačí zavřít oči. Vypnout.

 A uvařit si kafe, které stihnete vypít teplé. Žádné připojení na hotelovou wifi. Jen připojení k sobě samotnému.

Je to trochu retro. Ale funguje to.

Dovolená v hlavě je úplně nenápadná. Je jen vaše. Nijak se s ní nechlubíte, nevysvětlujete. Nikdo vám také nechybí, chcete být sami.

 Nepotřebujete památky, protože si vzpomenete na babiččin dvorek a na z dětství už zapomenutou vůni malin.
Tím zároveň přesně víte, jak voní ty opravdové prázdniny.

I jak byla svěží dovolená, když jste ji ještě neměřili podle hotelových hvězdiček či sdílení na sociálních sítích, ale podle toho, kolikrát jste si namočili nohy v potoce.

Jistě, moře je moře. Pláž a slunce většinou naprostá pohoda a relax.

 Číšník, který vám donese snídani až k plážovému lehátku, to je takový hezký letní bonus.  

Ale všechno je někdy jen na oko. Nebo se časem omrzí.

To hlavní se stejně vždycky odehrává jinde. Ve vaší hlavě, v jedinečné, ryze osobní představě o dovolené.
Tam, kde najednou není hluk, ani plán, ani výkon. Jen vy, čas a prostor.

Takže pokud letos nikam nejedete, nevadí. Možná právě vy si užijete nejdelší a nejklidnější dovolenou.

Tu, která se nedá vyfotit. Jen prožít. Tam, kde hlava ztichne a srdce se rozpovídá.

A pokud přece jen pojedete, vezměte si s sebou trochu téhle vnitřní verze.

Protože nejhezčí výlet je ten, kde je vám dobře ve vlastních představách.

Psáno pro Listy Prahy I

 

První dny prázdnin…

Je to každý rok stejné. Školní zvonění utichne, kancelářské židle osiří, děti nadšeně zahodí batohy a přichází… volno.

Sladké, slunečné, voňavé volno.

Jenže ouha! Zatímco kalendář se opravdu vypadá prázdninově, mozek stále jede v pracovním režimu.

Ráno v šest se budíme s panikou, že jsme zaspali. V lednici hledáme svačinu pro dítě, které spí jako dřevo a vstane nejdřív za dvě hodiny.

A když slyším tramvaj, podvědomě kontroluji, jestli mám jízdenku.

Nemám. Protože nikam nejdu, mám volno!

Ano, první dny prázdnin většinou nejsou úplně oddych.

Je to spíš takový detox. Závislost na režimu, na plánování, na odpovědnosti a chvatu je silná a návyková.

 A abstinenční příznaky se dostavují rychle.

Například nutkavá potřeba psát si seznam povinností na každý volný den:

 Uklidit půdu. Složit prádlo. Zavařit ovoce...

A pak místo slunění ležíme pod pergolou s mobilem a čtyřmi seznamy.

 Až po několika dnech nám pozvolna dochází, že prázdniny skutečně začaly…

Tělo si začíná zvykat. Stejně jako mysl.

A teprve, když vás ráno přepadne dítě s klasickou otázkou

 „Co budeme dělat dneska?“

A my mu s čistým svědomím odpovíme „nic“, dojde nám, že detox je za námi.

Volno je tady.

  Opravdu.

Pokud také prožíváte ten zvláštní přechod z běžného roku do letní časové bubliny, buďte v klidu. Není třeba to uspěchat. Dříve nebo později to přijde samo.

Protože hlavní kouzlo letních dní je, že vlastně nemusíme vůbec nic.

 Jen být.

A možná si sem tam lehnout do trávy a pozorovat, jak nám pozvolna zpomalují myšlenky.

 A že si na to člověk musí pár dnů zase zvyknout?

No jistě. I odpočívat se musíme učit.

Léto je pro tento typ výuky ideální čas. 

Přeji vám hezky lenošivé letní studování.

 

Nejhezčí den v roce

 Navzdory všem slavným dnům, všem výročím a začátkům, je nejkrásnějším dnem v roce první červenec. 

Začínají prázdniny.  To, že vysvědčení bylo už minulý pátek , nehraje žádnou roli. Prvního července je až dnes. 

A je jedno, zda jste dítě školou povinné, rodič, kantor, školník či někdo, kdo už dávno nemá se školou nic společného. Ten pocit je tam pořád. Prvního července prostě začínají prázdniny.  To je prostě tak napevno zaryté pod kůží, že to zasáhne každého. 

A ten, koho se to nějakým způsobem týká, ten slaví. Jedno, zda bujaře či úlevným vydechnutím. 

 Oslavuje. 

Nejkrásnější den v roce.

 Kam se hrabe nějaký Silvestr či velikonoční pondělí. 

Tohle je svátek jak má být. A to i přes to, že první prázdninový den byl vlastně už v sobotu. Ale pořád nebylo prvního července. To je až dnes a je to takový sváteční pocit. Zkuste si to třeba vyslovit. Je prvního července. 

Myslím, že to tam pořád rezonuje. Něco hezkého a vzrušujícího je před námi.