Prodaná nevěsta

 Na prahu prázdnin ještě kultura. Tentokrát klasika. Respektive, měla to být klasika. Prodaná nevěsta. 

Koupit normální lístek do Národního divadla není úplně snadné. Navzdory časné mediální kritice repertoáru je překvapivě pořád vyprodáno. 

Tohle představení bylo volné asi proto, že už jsou prázdniny a všichni odjeli. 

Lístky do divadla navíc nejsou nejlevnější. Měla jsem dárkový poukaz na tisíc pět set korun, což jsem považovala za vstup na několik představení.

Naivita.

S bídou to pokryje jednu vstupenku. 

Logicky, pokud chci viset na balkóně, mohu se tam za pár korun vyšplhat a pak dalekohledem sledovat dění na jevišti. 

Když ale chcete někam trochu vidět, je lepší dolů do hlediště nebo do lóže. 

A na to poukázka nestačí.

Ale budiž, každá legrace něco stojí.  

Tak tedy Prodaná nevěsta. 

My jsme to dali, ale jen proto, že hudba je pořád krásná. Lóže, kde měli být ještě další dva diváci, nakonec zůstala jen nám. Bylo to pohodlné, dalo se jen naslouchat, prostě se to dalo. Ale řada lidí prchala po prvním dějství, někteří dokonce s nadávkami, jako že je to ostuda Národního divadla. 

Stát frontu v bufetu, je zajímavé i z tohoto úhlu pohledu. Vyslechnete si recenze takřka na fleku. A opravdu se mnozí znechuceně chystali k odchodu. Ti další pak po druhém dějství. 

Mě to ani tak  šíleně k odchodu nepohoršovalo, některé pasáže se mi i líbily, taneční určitě, bavila mě i akrobacie,  ale ten děj je fakt na hlavu a nechápu, co tím chtěla režisérka, které si jinak moc vážím, docílit?

No, víckrát do Národního asi nevyrazíme. Tentokrát to bylo za odměnu a dárek, darovanému koni se na zuby ani na libreto nekouká, takže dobrý. Spojený se zážitkem návštěvy budovy, s letní procházkou večerní Prahou, takže dobrý. 

Ale v podstatě bych suše konstatovala, že v Národním asi mají svoje šťastné a slavné doby za sebou...

Letní čtení

 Co číst v létě? Nabízí se představa jakéhosi seznamu knih, se kterými se chceme v létě potkat. 

Některé už leží na nočním stolku, oddalované kvůli pracovním povinnostem. Další mávají z pultu knihkupectví. 

Osobně se chci potkat s knihami Jiřího Březiny. Letní oddychové čtení k vodě. A nejen oddychové, vždycky něco přinese, nějakou přidanou hodnotu. Zatím jsem od něho četla dvě a obě mě zaujaly. Tak zkusím letní hlubší seznámení.

Pak určitě Dalibor Vácha, můj oblíbenec. Naposledy jsem četla Vlastu Buriana, nadchl mě. Tak zkusím i jeho další tituly. 

No a pak se uvidí. 

Co chystáte číst vy?

Na konci června ...

 Konec června krom radostného konce roku paradoxně  s sebou nese smutné historické události. Jako by dějiny někdy na léto zanevřely.

Chci připomenout minimálně dvě, na které mi s vysvědčením a školním výletem dosud nezbyl prostor.

 První je určitě Milada Horáková, od jejíž vraždy včera uplynulo 75 let. Jde tedy o takové půlkulaté výročí této justiční vraždy, tak se o ní i víc mluví. Na sedmičce dokonce instalovali murál v podobě jejího portrétu.

Myslím ale, že pozornost si zaslouží i muži, kteří byli zavražděni společně s ní. Jejich jména tak známá nejsou. Zavražděni komunisty tedy byli i tito pánové: Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl.

Ale zpátky k Miladě. Myslím, že za připomenutí stojí její dopisy pro dceru, které napsala v cele smrti a které soudruzi zatajili. K dceři se dostaly až po revoluci. Jsou k dispozici v audiopodobě, naprosto obdivuhodně je načetla paní Libuše Šafránková.

Když je slyšíte v jejím podání, nelze se ubránit emocím. Ono to nejde ani tak, ale tohle čtení je hodně silné.

A druhá historická událost, ta dnešní, je předzvěst války. Smutné je, že po sto deseti letech je předzvěst války ve vzduchu asi znovu, ale pořád můžeme doufat.

V roce 1914 už jim na doufání zbýval poslední měsíc. 28. června Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil následníka trůnu Františka Ferdinanda  d Este a jeho vyvzdorovanou ženou Žofii Chotkovou. A za chvíli to všechno vybublalo… 

Vysvědčení

Konečně. Dneska.

 Od rána je ve vzduchu atmosféra léta, pohody a radosti. 

Dobře se mi vstávalo.

Prázdniny jsou tady. 

Respektive volno je tady, protože prázdniny začínají až prvního července. 

Tyto dny do úterý jsou vlastně takový bonus, neřku-li benefit. 

Přesto, (nebo právě proto), sluníčko vylezlo dneska o něco vlídněji než včera, kdy nás zjevně chtělo sežehnout.

Slabým deštíkem oživlí ptáci zpívali celý den jako o život ( nebo jako na konkurs do letního muzikálu).

A učitelé i žáci se na sebe dívají s výrazem: 

„ještě spolu musíme pár hodin vydržet, ale v duchu už jsme stejně někde na prázdninách“.

 Atmosféra léta je prostě tak hustá, že by se dala krájet a mazat na rohlík.

Oficiálně opravdu prázdniny začínají až prvního července. Tyhle tři dny od vysvědčení do kalendářního startu prázdnin jsou prostě takový vesmírný dárek: „bonusové kolo“ letní radosti.

Ale v reálu je to opravdu tady. 

Konec. 

Hotovo. 

Dopoledne se prostě definitivně zavřely dveře tříd, zazněly poslední zvonky a děti odcházely ze školy jako vítězové celoročního maratonu: s vysvědčením v ruce.

Na papíře je tedy pořád červen, ale v duši už červenec. 

Školní docházka je ukončena, aktovky odhozeny, pastelky odpočívají a umělá inteligence si bere volno.

Učitelky mávají třídě s úsměvem, dost neúspěšně maskují svoje totální vyčerpání, a vlečou tašku plnou květin a čokolád. 

Kantoři odcházejí s darovanou lahví vína, protože kytky se přeci nedají vypít :-)!?

a všichni společně se tetelí tichou radostí, že letos už fakt nic opravovat nebudou.

Tak hurá do léta!

 Ať už to máte za sebou s vyznamenáním nebo odcházíte se sebezáchovným „hlavně že jsem prošel – prošla “, odměna je pro všechny stejná – prázdniny. 

A nejlepší na nich je to, že dneska začaly. I když kalendář se tváří, že ještě ne.

Ale koho to zajímá – škola je ode dneška na dva měsíce zavřená. 

A tečka.

 Jak to bylo s vysvědčením u vás? 

Krásné léto všem...

 

 

Sportovní den

 Před odchodem na prázdniny si musí děti ještě společně povinně zasportovat. 

A tak je tady klasický sportovní den.

 Zápolí se v mnoha sportovních odvětvích, někoho to baví, někdo se  dnem proflakuje jak to jen jde. 

Někteří antisporrtovci raději pro jistotu vůbec nepřišli, což tedy naprosto chápu.

Jde totiž logicky o den,  kdy místo klidu a pohody stojí před námi rozžhavené hřiště, tělocvična plná pachu potu a nekonečné závody, při kterých už nikdo pořádně neví, jestli je to radost, nebo spíš takový školní trest.

Někteří nadšení sportovci tady sice opravdu zápolí s radostí, těší je, že mohou ještě jednou před prázdninami pořádně zatnout zuby a dát do toho všechno. Je to jejich chvíle, kdy se cítí živí a energičtí, ve svém živlu. 

Ale pak jsou tu ti, co jim sport zas tolik neříká. Profilem jde třeba o budoucí kavárenské povaleče. 

Ti se pak snaží povinnému sportu vyhýbat, jak to jen jde , aktivně třeba vymýšlí, jak se nenápadně schovat do stínu, nebo se tváří, že je už od rána bolí noha nebo hlava. 

Nejlíp to tedy vyřešili právě již výše zmínění absentéři. 

 A upřímně, kdo jim to může mít za zlé? Proč si v posledních dnech školy neužít trochu klidu, když je za námi celý školní rok.  

A před námi tolik slunečních dní a nekonečné prázdniny?

Možná by stálo za to se zamyslet, proč vlastně musíme na konci školního roku nutně běhat

 a skákat. Zejména v časech, kdy vedro atakuje tropické hodnoty. 

V čase, kdyby člověk  radši ležel někde v chládku s ledovým pitím...

Takže ano, sportovní den na rozpáleném hřišti může být někdy výzvou,  může být oslavou pohybu, ale také třeba přehlídkou liberální tolerance a nadhledu. 

Zůstaňte klidně doma. Nebo alespoň ve stínu. 

Tam se pak můžeme společně těšit, až zazní poslední píšťalka soudcujících tělocvikářů 

a všichni se unavení konečně vydají na prázdniny.

Osobně se tedy divím, že nikomu nepřijde divné nechat děti celé dopoledne sportovat / soutěžit/ na rozpáleném hřišti / dnešním hřišti/?

Kytka jako úplatek

Jakmile se blíží konec školního roku, internet na téma školství docela rezonuje. Ne, že by dosud nerezonovalo, ale červen má grády.  

V podstatě se to na některých stránkách promění v jedno velké rodičovsko-odborné fórum o školství.

 A čím víc se venku otepluje, tím víc to v těch diskusích vře.

 Rozhodně pak není pravda, že by se tam řešilo, co komu kvete na zahradě. Spíš to, co se děje ve třídě, kam nikdo nevidí, ale všichni všechno vědí.

Třeba takový školní výlet. Zdánlivě nevinná událost – a kolik emocí! 

Veřejnost má jasno: učitel si jede užívat. Má to jako dovolenou, protože přece co jiného taky celý rok dělá, než si hraje s dětmi, ne?

Výlet = relax.

 Na drobný rozdíl, že místo lehátka u bazénu má na krku třicet buď malých divokých dětí nebo stejné množství pubescentů, mezi nimi pár alergiků, několik rebelů a minimálně jedno dítě, co tvrdí, že bez ranního kakaa prostě nepřežije, tak na ten už nikdo nepoukazuje. 

Stejně jako na odpovědnost, což je kapitola sama o sobě.

Prostě podle diskuse na rodičovském fóru je školní výlet taková první super dovča.

 Nádhera.

  A kdo si z učitelů výletování neužívá a snaží se ke konci roku ještě radši učit, ten je většinu vnímán jako podezřelý tyran. 

V lepším případě nadšenec, v horším fanatik.

Většinově klasicky jako ten, co nechce pustit děti ven, aby si hrály, když už je skoro červenec!

   S blížícím se červencem také nastupuje další školní evergreen: co s dárky na konci roku?

Taky žhavé téma. Rok od roku žhavější a víc se řeší.

Zatímco někteří rodiče nadšeně vybírají mezi kytkou, čokoládou a lahví vína, jiní bijí na poplach:

 „Žádné dárky. Jsou to úplatky! Rozhodně tedy nechceme korupci do školy! Ani v podobě kytice růží!“

   Vzpomínám na své dětství, v pololetí a na konci roku jsme kráčeli do školy slavnostně oblečeni 

a s kytkou v ruce.

  Představa, že dneska dítě přijde pro vysvědčení třeba slavnostněji oblečené, tak ta je úplně mimo. V kraťasech a někdy ani to ne, protože už je někde na dovolené.

A kytku v pololetí jsem nedostala ani nepamatuji.

Na konci roku z ní mám radost a neberu ji jako úplatek.  Ani případnou čokoládu. 

Ale dočetla jsem se, že to mnozí tak nevnímají.

Ani kytka nazmar, hlásí pak bojovně na sítích.

Trochu chápu, že v některých školách a třídách dárek na konci roku takřka hraničí s nabídkovým katalogem: vouchery, kosmetika, dárkové koše...

Předpokládám ale, že vždy jde o nějakou dobrovolnou aktivitu, formu poděkování…?

Osobně neznám žádnou učitelku, která by rozesílala seznam přání rodičům:

„Letos bych prosila wellness, žádný další hrníček. Děkuji.“

    Samostatnou kapitolou diskuse je pracovní doba kantorů.

Totiž, veřejné mínění je přesvědčeno, že učitel končí ve 12:00. Ve 13:05 už leží na dece u řeky nebo relaxuje na zahradě.

Užívá si pohodových a klidných červnových dní.

S radostí bych takové vizionáře, co o školství všechno ví, ale určitě nikdy nezažili třeba červnový finiš, pozvala ke spolupráci. 

Nicméně, se zažitou fikcí se těžko bojuje, podle veřejnosti prostě škola končí nejdéle ve dvě a tím to hasne.

A protože veřejnosti je třeba se zalíbit, a toto  navenek vypadá podezřele pohodlně, některé školy  tento předsudek rázně  vyřešily: 

„Jejich učitelé tak mají přikázanou dobu pobytu na pracovišti, tedy osm hodin. I když tam děti už nejsou, opravovat není co. A aby toho nebylo málo, tak pak zůstanou ještě první týden v červenci ve škole, tedy v práci. Budou uklízet, školit se a připravovat. Stejně jako poslední dva dny v srpnu.“  

Jsou přeci firma, tak žádné prázdniny svým učitelům nenabízejí…

   A co dál se ještě ve virtuálním prostoru hodně řeší?

Třeba jestli si učitel může dovolit nevzít někoho na výlet.

Veřejnost má jasno, to si přece nesmí dovolit, dítě má na výlet právo!!!

Nemůže ho přeci nikdo vyloučit z kolektivu!!

Dítě přece má právo jet! I kdyby celý rok jevilo aktivní tendence nerespektovat nic z toho, co učitel řekne.

 To přece není důvod k vyloučení z kolektivu! 

Dětský kolektiv je posvátný. 

A učitel je tu přece od toho, aby to celé v klidu zvládl. Ideálně s úsměvem a pokorou a se všemi dětmi.

Ano, je to výživné. Diskuse před prázdninami jsou vždycky výživné.

Je hodně zajímavé sledovat veřejnou diskusi o školství.

   Osobně jsem ráda, že u nás prázdniny budou, hned po vysvědčení. 

A v podstatě se takřka nemohu dočkat. Stříhám metr😊. 

Nahrávám tedy jsem

 

Po síti teď intenzivně koluje taková skoro digitální poprava. 

Tentokrát pedagoga, který na své žáky křičel, zřejmě i vulgárně. Nahrávku jsem neslyšela. 

Ani nevím, co tomu předcházelo. Vím jen, že tam zazněla slova jako „kretén“, soudě podle erudovaných komentářů pod příspěvky. 

Takže o vybraný dialog mezi kantorem a jeho svěřenci zjevně nepůjde. Jak mluvily děti tam zachyceno nebude, komentáře o dětech mlčí. Cílem je totiž kantor.

 Víc než forma rozhovoru, ať je jakkoliv nevhodná, mě zaujalo, že se nahrávka ocitla ve veřejném prostoru.

Jak?

Inu, patrně díky dětem, které svého učitele nahrály. Nejspíš s mobilem pod lavicí.

Kdyby to udělal někdo z dospělých, patrně to nazveme  investigativní žurnalistika. 

Když to udělají děti, je to... no právě....

Co to vlastně je? 

A tím se dostávám k jádru pudla: proč máme k těmhle nahrávkám tak podivně nejednotný přístup?

Když se to hodí, jsou děti hrdinové. 

Když se to nehodí, jsou za porušení školního řádu potrestány.

Každý školní řád dnes už nahrávání a zveřejňování jasně zakazuje.

Tak jak to tedy je?

Neobhajuji slovní útoky na děti, nedej bože fyzické násilí. Věřím, že někdy dítě skutečně nemá jinou možnost, jak se bránit než si situaci nahrát. Ale pak by taková nahrávka měla putovat na stůl vedení školy. Tam, kde se řeší pedagogické pochybení.

Ne na internet, kde se rozdávají lajky, sdílení a veřejné odsudky bez soudu.

Jenže všechno je vždycky jinak. Nahrávky vesele kolují sítí. S doprovodem jména školy a s rychlým veřejným prohlášením vedení, že učitel byl „okamžitě potrestán“.

Tak máme jasno. Pedagog je viníkem, dítě obětí, internet soudcem.

Co na tom, že nevíme, co bylo předtím, co potom? Zda učitel skutečně vybuchl bez důvodu, nebo tak vybuchuje neustále, protože nesnáší děti. Nebo naopak, jestli mu někdo řadu měsíce trpělivě ťukal na nervy. 

Nebo zda byla nahrávka celá. Zda ji někdo neupravil. Zda ji dokonce – v době AI – někdo nevytvořil úplně mimo realitu.

Ale co na tom. Důležitější je, že se to dobře sdílí.

A zatímco jeden den děti za nahrávání chválíme, druhý den je za to trestáme. Záleží jen na tom, co se povedlo nahrát. Jestli se to hodí do příběhu. Jestli z pedagoga vyrobíme tyrana, nebo z dítěte neukázněného provokatéra.

Pravidla nejsou pevná.

 Dítě se pak podle mého mínění těžko orientuje :  dnes je za odhalení pravdy pochvala, zítra za porušení pravidel dvojka z chování...?!

A co se týče vulgarit: ano, nechceme je od učitelů.

Ale slyšeli jste někdy některé rodiče, jak se rozčilují na vlastní děti?

 Nebo si šli sednout ke hřišti ve Stromovce, kde kluci hrají fotbal? Slovník, který tam zaznívá z úst poměrně malých dětí, by leckterého učitele zahanbil. A nejenom učitele, pověstný „dlaždič“ by se musel červenat.

 Ale to jen tak na okraj, jak je to s tou mluvou kolem nás. 

Závěrem?

Neobhajuji křik ve třídě, už vůbec neobhajuji vulgarity směrem k dětem.

Jen si kladu otázku, podle jakého klíče dnes rozlišujeme, kdy je tajné nahrávání „odvážným činem“, 

a kdy „porušením pravidel“?

Protože pak se z dítěte stává soudce, z pedagoga karikatura a ze školy bojiště, kde všichni nahrávají všechny.

Pro jistotu.

Rock opera

 Nedělní představení v budově Rock opery. V Holešovicích. Je to již potřetí v řadě, tudíž takřka tradice. 

Vystoupení skvělé, jako vždycky. 

Rock opera je dřívější Milénium. Vybudované pro Rusalku. To už je dneska vlastně historie, respektive něco pro pamětníky.  Kdo dneska ví, co bylo Milénium?

Ani AI, která mi zarytě tvrdila, že to bylo divadlo Spirála. Snadno bych jí na to skočila, kdybych obě divadla neznala, tvářila se dost přesvědčivě. 

Spirála na výstavišti, Milénium v tržnici. Jsou nedaleko, jsou si možná něčím podobná, ale jsou to dově různé scény. 

Toto bylo  Milénium. 

Je to součást bývalých pražských jatek. Jatka byla zrušena v osmdesátých letech a místo nic vznikla tržnice. A pak  divadlo pro ambiciózní projekt Rusalky.

A dnes prostor pro rockovou operu. 

My tam viděli představení Královna černé magie. Taková Šípková Růženka. 

Krásné.

Jen to vedro v budově je šílené.

Řekla bych, že Rockopera je uživatelsky velmi nevlídná.

Letní slunovrat

 Co jiného číst v době slunovratu než Letní slunovrat?

 Žádná knížka od Michaely Klevisové mě nezklamala. A není tomu tak ani nyní. Je to hezké a zajímavé čtení, inspirativní. S vyšetřovatelkou, tentokrát. S Terezou. A dobrý to je. 

Jako oslava slunovratu, nejdelšího dne v roce, začátku nejhezčího období, se taková kniha jeví jako ideální. 

Plavky

 Červen s sebou přináší i některá už zásadní dovolenková  rozhodnutí. Třeba toho zda už si  koupit nové plavky.  

Jestli už jste dostatečně zhubli do těch nových či zda ještě vytrvat a počkat...? 

Obojí stojí zhruba stejně, krabičková dieta a nové plavky, ale málokomu se chce utrácet za obojí současně. 

A je už čas na plavky nebo za nimi vyrazíme až těsně před letní dovolenou?

A když už budeme nakupovat, tak to  s sebou další nese rozhodovací proces, zda jednodílné či zda ještě mohu ve dvojdílných? Nebyl by nakonec lepší nějaký koupací oblek?

No, a když už se rozhodnete a plavky jsou doma, přichází takové vyzývavé dilema:

 když už si koupím plavky, opravdu ještě musím chodit do práce?

No, musím, tahle rovnice neplatí, ale lákadla tady jsou.

V Praze se totiž červen tváří, jako by prázdniny už dávno začaly. 

Někdo leží na lavičce ve Stromovce,  mnozí už se i koupou v místních rybnících, jiní sedí v kavárně, popíjejí letní ledovou flat-white s tonikem a přes tmavé brýle předstírají, že řeší nějakou pracovní žádost o evropský grant. 

Tramvaje přetékají turisty, kteří neví, že lístek platí jen 30 minut, čehož často zneužívají číhající revizoři. Na klasické černé pasažéry v podobě páchnoucích individuí si většinou netroufnou, na zmatené cizince ano. Začal letní hon za pokutami..

Také jsou tramvaje plné důchodců, kteří zase vědí, že neplatí vůbec. Alespoň tedy v tramvaji. Často se tam tísní s dětmi na školních výletech. 

Městský život se zpomalil na rychlost pulsujícího větráku v otevřeném okně.

  Prostě, kdo v červnu už nemá naplánovanou dovolenou, nebo alespoň ty nové plavky, tak trochu cítí, že mu ujíždí letní vlak. 

Kdo ještě mluví o práci, je považován za workholika. 

Někteří skutečně už najeli na letní režim, na e-maily třeba odpovídají jen jednou denně, a to po odpolední kávě na restaurační zahrádce. Do práce chodí v žabkách a odpolední cesta domů vede po náplavce.

 Člověk je v příjemném rozpoložení, někdy i nadšený, z představy, že už se naladil na režim „tropická pohoda“, což vede k tomu, že i pracovní povinnosti zvládá s úsměvem a větší energií.

Možná dokonce nám letos v létě opravdu  vystačí jen nové plavky, žabky a trochu odvahy projít centrem jako turista. 

Se zmrzlinou v ruce, s mapou v hlavě a s vědomím, že léto je doba, kdy máme právo trochu se ztratit. 

.

 

Konec školního roku i pro dospělé

 Červen je tradičně ve znamení školního vysvědčení. Děti se těší na prázdniny, rodiče se těší, až jim skončí školní koloběh, taxikaření a stres z domácích úkolů, a učitelé... ti se těší, že s sebou přestanou cukat při zvuku zvonku a jekotu dětí a že vůbec přežili.

Ale co my ostatní? Kde je naše vysvědčení? Kdo zhodnotí náš výkon za uplynulý rok života?

Po pravdě řečeno, jako dospělí asi o takové hodnocení moc nestojíme.

Představme si, že bychom dostávali známky jako na základní škole.

 Z čeho všeho by mohla být naše každodennost hodnocena? Kupříkladu z docházky, to by asi bylo  za jedna, protože vás MHD zkoušela každé ráno. Následovala by známka z chování. To by asi bylo za dva, i kvůli té MHD. Občas totiž vzteky vybubláme. A v práci jsme jistě někdy práskli dveřmi po poradě.

A známku z tělocviku bychom dostali podle toho, kolikrát jsme vyběhli schody místo výtahu, byť jen omylem.

Samozřejmě by se naše hodnocení neobešlo bez nějakých poznámek:

 „Občas nedává pozor při poradě, ale jinak se snaží.

 V hodinách týmové spolupráce často uniká na WC.“

 Naše dospělá hodnocení ale nikdo nepíše. Naštěstí.

A tak si je děláme sami. Tichá červnová bilance v hlavě – zvládl/a jsem toho víc než loni? Nevyhořel/a jsem? Neztratil/a jsem klíče od bytu víc než pětkrát?

Na rozdíl od školáků my víme, že prázdniny neznamenají konec povinností.

A dovolená je pro některé někdy jen jiné místo, kde kontrolujeme pracovní e-maily.

Ale i tak, asi ze zvyku, nám červen nabízí něco jako malou čáru za dalším rokem. Často výraznější než bujaře slavený silvestrovský konec kalendářního roku.

Takovou nepsanou osobní třídní knihu života, kde si můžeme poznamenat:

„Zvládnul/a jsem to. Se ctí. Kupodivu, jen s jednou krizí týdně.“

Dopřejme si tedy červnové předprázdninové samohodnocení.

 Upřímně, ale s laskavostí.

Anebo si kupte alespoň zmrzlinu a pochvalte se sami:

 „Zasloužím si jedničku. Nejlépe dvakrát podtrženou.“

Červen je v tomto hodně vyzývavý.

 Nechť je tedy vaše předletní sebereflexe červnově pozitivní. Už plná letní energie

 

 

Bylo nebylo

 

Některé školy jsou jako pohádka. 

Jen v nich není princ, víla, ani pohádkový konec, kdy dobro vítězí nad zlem. 

 Zato se v nich hojně vyskytují ďábli, či spíše ďáblice, převtělování, čarodějnice,  (většinou druhé kategorie) kmotři, selektivní spravedlnost a akademický titul zakoupený stejně snadno jako rohlík ve večerce. 

Na vrcholku toho všeho pohádkového chaosu trůní nějaká klasická královna. 

Není potřeba si ji představovat konkrétně, znáte ji možná i ze své školy. Říká se jí různě: vaše veličenstvo, paní  ředitelka, carevna,  madam Protekce, nebo prostě „šéfová“. 

Do zvířecí se vypravit nechci, ale i její tituly se čas od času použijí.

Nejde ani tak o její pedagogické (ne)schopnosti (ty by jen zbytečně rušily chod systému), jako o její schopnost obklopit se těmi správnými lidmi. 

Ideálně těmi, co nemluví, neodporují, a hlavně nikdy nic neumí lépe než ona.

Zatímco schopní učitelé pak z jejího království mizí jak pára nad hrncem, v takovém prostředí se totiž špatně pracuje, neschopní vesele bobtnají do funkcí a komisí. Z nuly se tu nestává jednička, ale z neschopy metodik či PR manager.

Na takových školách se už dávno neučí. Tam se přežívá. 

A tamní paní ředitelka?

/většinou je to ředitelka, i když vůbec nepopírám existenci podobných bazilišků mužského rodu na postu ředitel/.

 Ale v pohádce jde o královnu, tedy ředitelku. . 

 A ne, to není ta moudrá dáma s knihou v jedné ruce a pedagogickým étosem v druhé.

 Ne. 

Tohle je jiný živočišný druh. Kříženec manipulace, primitivního narcismu a excelové tabulky odměn pro poslušné idioty.

 Kdo souhlasí, ten má odměny, a kdo se ptá, ten má smůlu.

A maturita?

Ta je tu spíš takové slavnostní poděkování za známost. 

Dcera kamarádky, co si plete Shakespeara se Shrekem, logicky odmaturuje s vyznamenáním, jak jinak. 

Učitelé její roztomilou neznalost tiše přejdou. Jednak nechtějí ztratit práci, jednak se bojí, že by na ně přišla komise ČŠI složená z kamarádů ředitelky a všech vlivných mužů, kteří prošli její ložnicí...

Jisté je, že paní ředitelka není na svou funkci sama. Má oporu, třeba v nadřízeném šéfovi, se kterým sdílí nejen vize, ale i lůžko. 

Jako kdysi Kateřina Veliká. A její Potěmkinovy vesnice.

A tak se pozvolna a vytrvale tvoří pevná a neprodyšná síť, která drží školu pohromadě.

No a ten, kdo se bouří, uvízne v pavučině. 

Školu tohoto typu nezachrání ani audit, ani inspekce. Tahle loď totiž nepluje podle pravidel, ale podle známostí.

 A pokud máte pocit, že se v tom poznáváte… tak vás vítám v realitě některých škol.

A pokud si teď říkáte, že to není možné, protože škola je přece instituce důvěryhodná 

a důležitá… rovněž máte pravdu. 

Jen ne stoprocentní.

Někdy se totiž školství mění v reality show s titulní blondýnou v hlavní roli a se scénářem od sittcomového génia.

Naštěstí, nejde o setrvalý a hlavně běžný stav. Jen občas, v takovém školním darknetu, se podobné ústavy najdou.

Existují, je to taková temná strana reality.

Zákon mlčení, poslušnost, odměny za věrnost a rychlý konec pro ty, co kladou otázky.

Schopní?

Ven. 

Nejspíš by mohli udělat něco neodpustitelného, třeba učit. Nebo mít názor. 

V takových místech se ovládá protekce do té míry, že by i středověká šlechta záviděla.. Zbylí učitelé mlčí.

 Ne proto, že by souhlasili, ale protože hypotéka je svině.

Tituly?

Dneska už levnější než permanentka do fitka. Koupíte dvě – třetí dostanete zdarma pro kámošku.

Vypadá to dobře v hlavičce mailu i na dveřích kanceláře. Nevadí, že dotyčný nepozná podmět od předmětu – hlavně, že má Mgr., PhDr. a občas snad i UFO.

A co děti? Ty si z toho odnesou hlavně jeden poznatek: že loajalita k moci, i když je hloupá  a zlá, se vyplácí víc než myšlení.

 A to je možná to jediné, co se v té škole skutečně naučí.

Tak to chodí. 

Ale než se zasmějete, uvědomte si, že nejděsivější na tom je, že to vlastně není vtip.

Ale jde o pohádku, takže nějaký konec bude jistě dobrý.