Majáles

 S působením na státní škole se znovu setkávám s tradicí majáles. Nevím, zda to nějak souvisí či zda jde jen o náhodu, ale privátní školství, které jsem poznala, majáles úplně ignorovalo. Šlo mimo něj. 

Nyní zažívám atmosféru, kdy škola oslavami docela žije. Volí se král a královna majáles, studenti to docela prožívají. Nebo přinejmenším reflektují. 

Mohu si dokonce přihřát i svoji dějepisnou polívčičku a připomenout, že králem majáles byl v dávných šedesátých letech Allen Ginsberg. Tehdy to samozřejmě byla mega událost. Dnes jen zmínka v učebnicích dějepisu, kterou mnozí ani nezaznamenají. Tak oživuji:-)

Nebo mohu vyrukovat i s odkazem na Filosofskou historii zákaz majáles v roce 1847, které Jirásek ve svém slavném díle popisuje. Takový předkrm revolučních událostí roku 1848. To už je náročnější resuscitace, je to přeci jen dětem hodně vzdálené, ale někdy stačí jiskřička...:-)

   Letošní majáles má tedy i pro mě novou příchuť. Jsou to hezké oslavy, trvají vlastně už od patnáctého století, byť se mnozí diktátoři snažili je zakázat nebo je alespoň mít pod kontrolou. Copak ale lze mít pod kontrolou mladistvou bezstarostnou radost z příchodu jara a léta, nejkrásnější části roku?

 Tak letošní majáles vítám. A užívám si.... Tedy  hlavně pocitově. Když jsem četla o tom, jak slavili v Letňanech, kde se strhla bitka kvůli nevracení drobných za kelímky, za dohledu těžkooděnců, napadá mě klasická hláška z Kurvahošigutntág:  

No jo, nová doba:-).

Ale pak zase z druhé strany, zas tak malá částka za kelímek to nebyla. Povinná - údajně vratná- záloha za kelímek byla sedmdesát korun. Docela výdělek, když pár tisíc lidí mávne nad zálohu rukou, jakože to zpátky nechtějí...

Jestli s tím pořadatelé kalkulovali těžko říct. Každopádně je to trapnost nad trapnost. Ale možná to k majáles vždycky patřilo, nějaké divoké bláznovství. To letošní, letňanské bylo za doprovodu těžkooděnců. 

Kvůli kelímkům:-)

 

Nenaštvat se

  Mě to většinou pořádně naštve, říkají vyznavači májových dnů, když zjistí, že se naplnila dávná pranostika a zmrzlí muži dostojí svým tradicím. 

V květnu mrzne, což naše pocity žene k bodu mrazu, protože jsme dávno naladěni na květnové slunění a procházení se po Petříně. Jsme přesvědčeni, že v květnu má být prostě krásně. Sama také na tom pocitu trvám. V daném případě navzdory zkušenostem předků, že studený máj v stodole ráj.

Ne, že bych tomu nerozuměla. Navíc, je většinou velmi úlevné vědět, co přijde, protože to už dávno před námi vypozorovali ti, co s přírodou souzněli daleko víc než my. Například studený máj má určitě svojí logiku. Navíc, globální oteplování se jako omluva vpádu zmrzlých mužů přímo nabízí. Já si ale říkám, že květen by od podstaty svého obrozeneckého pojmenování, kdy vše kvete, měl být hřejivě vlídný.

Někdy mívám podezření, že současný máj se chce opičit po předchozím aprílovém bratrovi. Ale možná jen trpím vzpomínkovým idealismem a zdá se mi, že dřív prostě býval květen májovější.

Nemyslím tím ale v žádném případě hromadné oslavy svátku práce či průvody za alegorickými vozy, které lidová tvořivost rychle přejmenovala na alergické. A že alergie mají v květnu ráj, nikdo se nad pojmenováním propagandistických vozů moc nepozastavoval.

Někteří mají s květnem ještě úplně jiné zkušenosti. Je to pro ně cestovní měsíc. Jak se probouzí příroda, probouzí se i jejich cestovatelské touhy a vyrážejí do krajů, kde bude 

o měsíc později nesnesitelné vedro a ještě o kousek déle pro někoho stejně nesnesitelný nájezd prázdninových turistů. Proto vyrážejí nyní.

Nechtěla bych proto květen definovat jedním pocitem, protože zrovna on jich nabízí nejvíc v jednom májovém balíčku.

A propos zmrzlí muži se Žofií v závěsu. Ani ti nejsou žádnou jistotou. Fungují ale jako určitý mezník, že po zmrzlících už bude opravdu lépe a radostněji. Koneckonců, je to přeci květnová tradice.

Tak s chutí i do těch dalších. Boj o májku či líbání u Máchy nebo kdekoliv pod rozkvetlou třešní. Ale pokud klasicky čekáte od máje romantiku, tak buďte obezřetní, protože už z podstaty věty je vždycky všechno jinak. Ostatně i slavný Máchův Máj má blíž k hororu než k romantice.  

Těžko říci, jak se v tom vyznat. Myslím ale, že květen je nejoblíbenější měsíc v roce hlavně proto, že nabízí plno různých variant, kam se vydat. Vybírejte tedy srdcem, to je jediná májová jistota, kterou nám květen dává. A hlavně, ať vás nic nenaštve😊

Máchův Máj

 Občas mě napadá, co by asi dávné osobnosti říkaly svému historickému zobrazení. Zda by je potěšilo, překvapilo či naštvalo, jak je berou budoucí generace. Možná by je to i přivedlo do rozpaků nebo naopak, pohladilo jejich ego. Ne snad, že bych se pokoušela dělat rozbor společenského vlivu minulosti na současné dění, ale že mě zaujalo výročí Karla Hynka Máchy.

Mladíka, kterého jeho literární současníci asi moc nemuseli. Minimálně jeho Máj tedy nepřijali.  Román Cikáni mu zakázala cenzura chvíli před vydáním. Dnes by mu ho pod tímto názvem patrně rovněž nevydali.

 Jako dítě by dneska byl asi definován jako problémový žák, řekněme raubíř, ale v partě oblíbený. To mu asi zůstalo do dospělosti, kdy se naopak stylizoval do podoby rozervaného samotáře.

 Dnešní doba by mu patrně nepřála hlavně kvůli jeho přezíravému vztahu k ženám, asi by byl brán za šovinistu, respektive sexuálního násilníka.

Umřel mlád a pak se k němu vracely a vymezovaly různé generace. Ta kolem Nerudy z něj udělala kult romantika, ze zatracovaného Máje se stala nejprestižnější skladba doby. Ale to už mohlo být dávno mrtvému Máchovi celkem jedno. Ale asi by byl rád. Na úspěchu Máje mu hodně záleželo, dokonce ho vydal na vlastní náklady, aby mu ho nezatrhli jako Cikány. Takže nejen úspěch, ale i Májovci jako takoví by ho jistě těšili.

Co by ale říkal na manifestaci v roce 1939 si netroufám odhadnout. Jako vlastenec se choval, ostatně proto si i říkal Karel Hynek, ač v rodném listě měl jen Ignác. Pomohl Polákům, kteří povstali proti Rusům, organizoval pro ně v Praze pomoc a ubytování. Takže asi i tahle událost, které se zúčastnilo v květnu roku 1939 čtvrt milionu lidí, by polechtala jeho ego. Ukládaly se jeho ostatky na Vyšehrad. Jako symbol odporu proti okupaci. Tehdy, 9.5. 1939 to byla opravdu velká manifestace. Máchovo ego by jistě skákalo radostí. Suma sumárum, nejhůř by se mu asi vedlo dneska. Máj jako povinná četba otravuje studenty, takže ho moc nečtou, a hlavně mu nerozumí. Máchův sexismus by asi také nebyl hitem doby, a požáry dobře a rychle hasí i dobrovolní hasiči, takže na hrdinství jednotlivců většinou není prostor.

Jeho dnešní odkaz je vlastně scvrknutý do vtipu, zda náhodou nevíte, kdo napsal Máchův Máj? A to by ho asi netěšilo.

Ale zase davy milenců mířící na Petřín k jeho soše se políbit by určitě potěšily nejen jeho ego, ale i jeho erotickou fantazii. Ostatně jeho erotické deníky asi dnes zajímají některé čtenáře víc než slavný Máj.

Takže v podstatě by asi byl Ignác Mácha, známý jako Karel Hynek, většinou spokojen. Historie ho nenechala zmizet ve svém propadlišti. Už jen proto, že v květnu jdeme za polibkem k jeho soše většinou automaticky. Vyberme si tedy, jak je dobrým zvykem, z jeho Máje to nejznámější: je první máj, lásky čas… 

Dneska tedy devátý máj, den, kdy se Mácha přestěhoval z Litoměřic na Vyšehrad. Místo, kam se v květnu také dá zamířit na hezkou procházku. 

 

Volný den

 Volný sváteční den uprostřed týdne bývá často vnímán jako zbytečný. 

Obecně asi nejsme národ, který by hromadně a procítěně souzněl s nějakým slavným dnem. Většinou je to prostě volný den. A den, který se nedá propojit s prodlouženým víkendem je dost zbytečný, pro většinu národa. 

Je to složité i v pracovním tempu. Nebo třeba v plánování. Byli jsme s tím konfrontování 

v servisu, minulý týden. Oprava na tři dny, ale co s tou středou uprostřed? Kdy ho přivézt 

a kdy odvézt? Vlastně mě ta úvaha o komplikaci s volným dnem napadla právě tam, když na příjmu takto spekulovali nad tím, jak tu práci s dírou uprostřed týdne nejlépe zorganizovat. 

Osobně mám také radši volno přilepené k víkendu. To ale letos není, tak tedy dneska slavíme Den vítězství. Moc nám to nejde.

 Jak to společně slavit? 

Vyvěšování vlajek není moc in, silně to evokuje minulý režim. 

Nic jiného ve veřejném prostoru nevidím. 

A co vlastně slavit? Příjezd ruské armády do již povstáním osvobozeného města? To, jak se mnozí Rusové během osvobozování chovali? Tank číslo 23, který sice de facto neexistoval, přesto celých čtyřicet let předstíral, že je jediným osvoboditelem? Začátek výměny jedné okupace za druhou?  Oslavovat to, co se tehdy v květnu dělo pod pláštíkem radosti z konce války? Nebo snad slavit to, že Američané, ač už v Plzni, zbytek Čech nechali napospas? To všechno se dá vtěsnat do v podstatě optimistického a určitě oslavného názvu dneška, Den vítězství.

Jistě, je v tom kapka cynismu, ale vlastně nevím, co opravdu konkrétně z dneška stojí za tu dnešní oslavu, když vlastně všechno bylo jinak. 

Osobně bych skutečně víc než dnešek akcentovala výročí Pražského povstání, ale to paradoxně není vnímáno jako státní svátek.

 Škoda.

Tak dnes snad kniha či film. 

Nejlépe samozřejmě historický. 

Nebo Paměť národa. 

Nebo si jen tak normálně odpočinout do druhé půlky týdne:-)

 

Profesor

 Asi bych dnes, v čase vlastně  bytostně historickém, ráda krátce vzpomenula historika, kterého jsem měla ráda. Vážila si ho a vnímala ho jako někoho, kdo dějinám nejen rozumí, ale umí je i vykládat. 

Profesor Robert Kvaček. Nedávno zemřel v požehnaném věku 91 let. 

Jeho přednášky bývaly vzrušující cestou za poznáním, plné aha efektů (alespoň pro mě), konečně mi něco docvaklo. Aha, ono je to takhle. 

Jiné úhly pohledu. 

Byl geniální vypravěč. S fenomenální pamětí.  Viděl v historii lidi.Představoval dějiny v příbězích, což mám ráda. Tak dějiny vnímám. Možná i díky jeho přednáškám.

A k tomu všem velká moudrost, laskavost a nadhled. 

Vnímám ho jako ikonu. 

Je mi líto, že už tady není, byť se dožil krásného věku. Vždycky, když někdo takový odejde, mám pocit, že svět je zase o něco chudší místo. 

Vím, má řadu následovníků, ovlivnil velké množství lidí. 

Ostatně, mezi současnými historiky je tolik lidí, co tvrdí, že v jejich zájmu o historii on byl stěžejním bodem. Neznám jiného, o kterém by se v tomto duchu v takovém množství hovořilo. Takže následovníky má. 

Nicméně, on byl originál. A skoro si myslím, že neopakovatelný.

Hrozný..

 "To není jako vyluštit sudoku v neděli po obědě," mohl by konstatovat slavný Champollion, který rozluštil slavnou rosettskou desku a stal se tak zakladatelem egyptologie.  

Dávné texty z desky dešifroval minimálně osm let.

   Není ovšem jediný, kdo luštil dávná písemná či jazyková tajemství. Někteří patří do panteonu světových celebrit, jiní jsou známí jen úzkému kruhu zasvěcených. 

Moc se mi nechce věřit, že do druhé kategorie patří i náš slavný orientalista Bedřich Hrozný, ale když se někde / kromě Lysé nad Labem/ na něho zeptám, většina lidí krčí rameny. 

Ostatně, když jedna historička šla o něm vykládat do médií, moderátorka, která jí měla klást otázky, se ve dveřích ptá, kde že má pána?

„Prosím?“ diví se kolegyně, která žádný doprovod neavizovala. 

„Nu, kde máte pána, mám tady v papírech..“ mrkne reportérka do připravených textů, dle kterých má simulovat odborný dialog, ..."že přijdete vy s Bedřichem Hrozným?“

Co na to říci? 

Na to nelze v podstatě smysluplně reagovat. 

Stejně jako na fakt, že jeden z našich nejslavnějších klínopisců, který rozluštil jazyk starých Chetitů, je širší veřejnosti v podstatě neznámý.

 Možná by to letošní výročí jeho narození mohlo malinko napravit. Je to totiž 145 let od jeho narození, takže takové půlkulaté jubileum.

 Na svět přišel 6.5. 1879 v již zmiňované Lysé nad Labem. Rodina evangelického faráře, do které se narodil jako páté dítě, mu poskytla intelektuální zázemí. Studoval na gymnázium a posléze na univerzitě, což není nic neobvyklého.

 Výjimečné bylo jeho jazykové nadání.

 On byl polyglot, což není nadávka, jak si někteří myslí. Je to schopnost lehce a rychle se učit nové řeči.

 Bedřich údajně ovládal dvacet různých jazyků. Tedy byl minimálně dvacetkrát člověkem. Krom „běžných“ evropských jazyků  či klasické latiny a řečtiny, prý bravurně ovládal i ty, které nám, laikům, zní dost exoticky, tedy hebrejština, perština, sanskrt, araménština a další. Je to v podstatě dost logické, jinak by ony klínopisné tabulky z dob dávné Mezopotámie vyluštil asi dost těžko. 

A nepotřeboval k tomu ani tak dlouhou dobu jako Champollion, zvládl to během roku. V roce 1915 mohl slavnostně oznámit, že tabulky přečte. A nejenže přečetl, ale i o tom napsal řadu publikací a nastartoval další bádání o životě ve starověké Mezopotámií. Jako Champollion Egypt, tak Hrozný přiblížil a objevil Evropě a světu  Chetity a Mezopotámii.

 Květnové výročí tudíž stojí za připomínku života tohoto zajímavého badatele. A vlastně 

i statečného člověka, údajně měl za války vyrazit německé vojáky z fakulty. A hnal je pěkně česky, slovy :

“ Ven, darebáci!“ Jste na akademické půdě, ven!“

Jeho autorita byla zjevně silná, stejně jako charisma. Vojáci srazili paty a odešli. Asi tím zachránil i některé studenty před zatčením. Takže nejen vědátor, ale i hrdina. 

Je tudíž zajímavé, tedy sociologicky, že ho moc neznáme. Čeho si jako společnost ceníme?

Není to jen Bedřich Hrozný, ale třeba Antonín Holý či kupříkladu Eva Zažímalová či Eva Jiřičná. Většinově nic. 

Zatímco takového Jaromíra Jágra ( nic proti němu) znají všichni. 

A to určitě národ aktivních sportovců nejsme, víc nám jde gaučing a komentáře. Přesto to tak je...

Je to jistě zajímavý námět pro nějakou sociologickou studii. 

Mým dnešním cílem je ale jen docela obyčejně připomenout výročí narození profesora Bedřicha Hrozného, který rozluštil jazyk Chetitů. Jak prosté, že?

A můžete třeba vyrazit na výlet do Lysé nad Labem, myslím, že si svého rodáka považují 

a jeho muzeum za návštěvu stojí.

 

 

 

 

Pražského povstání

 Asi to svádí k projížďce metrem a vystoupit na Pražského povstání. A tam se formou ankety zeptat, proč se ta stanice jmenuje jak se jmenuje. 

Pro děti je to často - bohužel dokonce někdy i až krátce před maturitou - takový až aha afekt. Docvakne jim, proč je v Praze stanice Pražského povstání, ulice 5. května či most Barikádníků. 

Ale dětem to toleruji, s dospělými většinou tak shovívavá nejsem. 

Ale žádnou anketu dělat nechci a metrem také nikam nepojedu. Spíš mě zaujalo, že letos vznikne pomník pražského povstání. 

V dnešní době, kdy si vytváříme k pomníkům  prapodivný vztah, je to možná i trochu kontraproduktivní. Na jedné straně pomníky bouráme, na té druhé vytváříme, abychom je pak zase bourali. 

Já osobně pražské povstání obdivuji. Ti lidé mohli sedět doma, místo toho vyrazili do ulic. Mnozí položili svoje životy. Pomník měl zcela jistě stát už dávno. 

Teď tedy bude, ale je možné, že nějaká vládní garnitura ho zase zruší. Nebude to in. Ostatně, mnozí přímí aktéři povstání by mohli vyprávět, jak se jim společnost za jejich statečnost a nasazené odvděčila. Třeba Karel Kutlvašr. 

Ostatně, i Albert Pražák by mohl přispět svojí troškou do mlýna. A nebyl by sám.  

Nicméně, dneska je výročí, tak připomínáme. A nemusí to být zrovna pomník. Podle mého je nejhezčí a nejlepší připomínkou lidí a povstání jako takového krásný český - respektive československý - seriál Byl jednou jeden dům. 

Letecká havárie

 Před sto pěti lety zemřel Milan Rastislav Štefánik. Slovenský politik a cestoval, šaramantní muž, zakladatel republiky. První republiky, která by asi bez jeho společenských kontaktů vznikala poměrně složitěji. A bůh ví, zda by vůbec vznikla. 

Nedožil ani čtyřicítky. Zahynul při letecké havárii, o které dodnes slovenští konspirátoři tvrdí, že byla českým atentátem. Že ho Češi sestřelili. 

Faktem je, že jeho nehoda ze 4.5. 1919 není stoprocentně objasněná a tím pádem tedy nahrává mnoha různým spikleneckým teoriím. 

Po pravdě, je dost těžké se v tom vyznat. Samotnou mě překvapilo, kolik různých vysvětlení jeho tragického konce se nabízí. 

Sebevražda, nevolnost, selhání stroje, požár na palubě, 

Spolehlivě to objasněné není. Faktem je, že jeho smrt v tak mladém věku, ještě nevyjasněná, z něho rychle udělala mučedníka. A to, že jeho pohřbu se nezúčastnil ani Masaryk ani Beneš, určitě vyvrácení konspiračních teorií nepomáhá. 

O deset let později byl slavnostně zpřístupněna Štefánikova hvězdárna na Petříně, takže je to letos  kulatých devadesát pět let. Asi to nesouvisí, nebyla to úlitba bohům, jen se to tak sešlo. A vede mě to k pohrávání si s myšlenkou souvislostí. Nemám ambice se přiklánět k nějaké teorii ohledně vraždy či sebevraždy či obyčejné nešťastné náhody. Spíš mě láká představa, jak by se asi jeho kariéra vyvíjela nadále? Bez jeho osobních kontaktů by to Masaryk s Benešem měli při budování podpory ohledně vytvoření republiky dost těžké. Ovšem vztahy Beneše / ostatně, dost mstivého, myslím si / a Štefánika nebyly moc dobré. Tak jak by asi dopadl? Udělal by kariéru? Stal by se nepohodlným?  Inicioval by rozbití Československa nebo by ho naopak bránil? Byl by politik nebo vězeň? 

To jsou otázky s oním kdyby, co většinou nemají historici rádi. Mě to ale baví a když je dnes to výročí, tak je zajímavé se ptát. 

Skončil jako hrdina a mučedník. 

Možná by dopadl mnohem hůř? Někde na smetišti dějin, jako úplně zapomenutý... Nebo naopak. A pak bychom neměli na Petříně hvězdárnu s jeho jménem, ale třeba ...žádné mě teď nenapadá, ale mohl by to být kupříkladu Anděl, Štych, Hlad... A nebo třeba Beneš nebo Masaryk. 

Ale máme Štefánika. Už devadesát pět let. Historie je prostě pořád plná zajímavých příběhů:-)

Koukám na televizi

 Dlouho jsem to tušila, ale s postupujícím časem je to čím dál jistější, na televizi se skoro nikdo nedívá.

Respektive skoro nikdo mladý. 

Potvrzují to občasné rozhovory s dětmi a studenty, kteří se na dotaz ohledně televizní tvorby tváří dost nechápavě.

Proč by se měli jako dívat?

Není důvod jim nevěřit.

Televizní marketéři si to sice z nějakého záhadného důvodu odmítají připustit a neustále se jako Sisyfos snaží přilepit mládež k obrazovkám. Nebo alespoň k i vysílání.

Marně, logicky.

Dneska letí úplně jiná média než televize, což je v měsíci, kdy se u nás připomíná výročí jejího spuštění, pro televizi asi smutná zpráva. 

Ale takový je život. 

V padesátém třetím, když vysílání zahajovali, to byla logicky velká sláva. Skoro zázrak. Malá blikající bedýnka, většinou jedna v ulici či v paneláku. Na sledování se pořádaly sousedské seance.

Taková zpráva může dnešní konzumenty virtuálního světa skoro až zaskočit. Jako že se jdu k sousedům koukat na telku? To je tedy trapný😊…

 Zdá se neuvěřitelné, že jde jen o sedmdesát let. V historii jako když mrkneš…

Nabídnout dětem povinně sledovat nějaký film, jako tomu bývalo kdysi, dnes samozřejmě není možné. Doporučit ano, přesto to většinou ignorují. Staré filmy jsou pro ně většinou moc pomalé, málo akční. A ty moderní zase sledují všude jinde, jen ne v televizi. Ostatně, 

i mobil je dnes lepší příjemce než byl kdysi v televizním pravěku samotný televizor. Společné sledování programu už rovněž dávno nepatří k vyhledávaným rituálům.

  Otázkou zůstává, jak tedy s televizním vysíláním naložit, aniž by se člověk dostal do rozporu s nějakým zákonem, když kupříkladu poplatky platit prý budete muset ať televizi máte nebo ne.

Jestliže může být něco zákonem vnucováno, neznamená to také, že mohou přijít další vynutitelné (nebo naopak zakázané) platformy? Není to nežádoucí precedens?  A jak vlastně s takovým přístupem nakládat?

Každý psycholog vám potvrdí prastarou pravdu, že většinou nejvíc stojíme o ty, co nás moc nechtějí. Ve vztazích.

Tedy otázka je taková, zda si něco podobného může dovolit i veřejnoprávní médium, které nejvíc stojí o mladé, kteří se na televizi ale fakt už dávno nedívají a opravdu o ni nestojí?

A ti, co ji sledují, ať už – překvapivě – se zájmem, nebo prostě z nutnosti, protože nic jiného jim nezbývá, tak ti vlastně televizi vůbec nezajímají. Pořád dokola jim servíruje jakési okoralé menu normalizačních filmů či nějakých blbostí, straší je čímkoliv je možné, ale

 o nic smysluplného se nesnaží.

Naopak, honí se za nějakou chimérou, jako pes za ocasem. Chce k televiznímu vysílání přikovat mladou generaci. Takové nabírání vody cedníkem, ale to zjevně nikomu nedošlo. Nebo došlo, ale proč to nedělat i nadále, za veřejnoprávní peníze a zvyšující se poplatky je to jistě lukrativní činnost.

Takže zbývá asi už jenom dovysvětlit, jak je možné, že všudypřítomná reklama zapleveluje 

i veřejnoprávní program, byť v kabátku sponzora vysílání? Divné, ne?

  Znám mnoho diváků, kteří na sledování čehokoliv rezignovali právě kvůli reklamám. Ovšem v obcházení zákona jsme tady u nás velmistři, tak proč nemít nějaké reklamy i na veřejnoprávní obrazovce, že?

Navíc to celé vypadá tak, že navzdory nesledování budou muset platit zvýšený koncesionářský poplatek všichni. Není zjevně obrany.

 Na druhou stranu si říkám, že někdy ten pohár přetéci musí. Tak třeba tomu bude nyní. Protože kdyby se pořád jen ustupovalo, kam by to asi vedlo?

Květnový koloběh života

 Ač je květen vnímám jako měsíc lásky, nabízí také poměrně velké množství zásadních, v letošním roce kulatých, výročí úmrtí. Jako by tím chtěl potvrdit životní koloběh. Nelze v roce hudby, tedy české hudby, neakcentovat ta muzikantská jména, která nás právě v květnu kdysi opustila. Jako první se samozřejmě nabízí Bedřich Smetana, kterého každoročně připomíná Pražské jaro svým zahajovacím koncertem. Letos je to tedy kulaté výročí, zemřel před sto čtyřiceti lety. Ale v květnu odešli skládat hudbu do nebeského ansámblu i Antonín Dvořák či Vilém Blodek, před patnácti lety pak kupříkladu I Waldemar Matuška. Ale i jiné obory v květnu ztratily své velikány. Tragicky zahynul Milan Rastislav Štefánik. Zemřel kardinál Josef Beran nebo malíř Josef Váchal. Zdá se tedy, že kvetoucí máj s sebou nese i smutné dny. Ovšem ze své podstaty nedovolí klesnout k nějakému pesimismu. Je to měsíc plný květin, hudby a vizí. Navzdory všemu. Překonal i hrůzné první máje, alegorické vozy a mávání na stojící potentáty. Zlomil i dávnou pověru o svatbě v máji, která nesla do roka máry. Dnešní máj naopak svatbám docela přeje. Je to přeci jen, hlavně měsíc lásky. Tak se mějte láskyplně. A s láskou vzpomínejte i na ty, co už s námi nejsou.

Račte vstoupit

Račte vstoupit, říkává se radostně v romantických filmech. Výzva má symbolicky vyjadřovat radost z návštěvy, upřímně ji vítáme a nabízíme prostor ke společnému pobytu a strávení času.

Skutečnost ale není tak jazykově vzletná. Račte vstoupit se už asi běžně moc neužívá, přesto mě s letošním květnem tak nějak automaticky napadá. Račte vstoupit symbolicky zaznělo před dvaceti lety a zvalo nás do EU. Chtěli jsme tam. A dokonce tehdejším referendem většinově rozhodli, že vstoupit chceme. Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní byl tehdy s evropskou příchutí.

 Bude i letos. Jubilejní. Dvacetileté soužití je už nějaká doba. I pro manželství je to jubileum. Slaví se porcelánová svatba. Račte tedy vstoupit na její oslavu.

O porcelán je totiž také třeba náležitě pečovat, aby i nadále vydržel v plném lesku.

 Je sice zjevné, že někteří si s tím faktem moc neví rady, zvlášť, když není pochyb, že být součástí celku znamená nejen určitou stabilitu a rovnováhu, ale zároveň i nějakou vlastní aktivitu a snahu. Není to jen račte vstoupit a berte si.  

Vydržet s někým dlouhé roky vůbec není jednoduché. Ale zatím se to daří, což lze vnímat jako pozitivní fakt.

 Při přípravě oslav vstupu do evropských struktur sinavíc lze hezky uvědomit, jak čas letí jako bláznivý. V kolektivní paměti lze totiž ještě poměrně snadno vystopovat myšlenkové mapy ohledně touhy po tom patřit do Evropy.

Pak se sen splnil a dnes mám pocit, že si ho dokonce někteří, ba i mnozí, už zase nepamatuji. A mají nové sny. Přitom ten evropský není z historického hlediska zas tak vzdálený.

Z lidského ale asi ano. A proto je výročí a s ním spojené oslavy důležité. Připomenout si ty důvody, proč ano. Oslavit a zaradovat se. A jít dál, ruku v ruce. Jako když po svatbě s přívlastkem porcelánová míříte k té stříbrné.  Takové to vzletné, račte vstoupit na další kus společné cesty. A rovnou od prvního května. S polibkem pod rozkvetlou třešní s jubilejní evropskou příchutí.

 Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

 

 

Na hranici

 V dubnu se můžeme ocitnout na mnoha hranicích. Kupříkladu na hranici zimy a jara, někdo je na hranici bídy či naopak za hranicí svých možností, cestovatelé stále ještě přecházejí hranice bez závor a omezení.

 Stěžejní roli v dubnových zvycích pak hraje hranice na čarodějnice. Živé už díky bohu neupalujeme, nicméně zvyk upalování čarodějnic na hranici přetrval v kolektivním povědomí do současnosti. Upalujeme mnohdy fiktivně, když oběť dostaneme za hranici zoufalství. Oheň na hranici je dnes už vnímán symbolicky, očistně. Jako že se radujeme nad koncem zimy a netrpělivě vyčkáváme nadcházející měsíc lásky. Zapálí se oheň. Minulý režim, který lidové zvyky intenzivně mýtil, leč naštěstí nevymýtil, dubnové ohně někdy nazýval vatrou přátelství a míru. V podstatě šlo o to, že se vlk nažral a koza zůstala celá. Nepálily se čarodějnice, ale oheň a lidové radovánky zůstaly zachovány. Ne snad, že bych chtěla lobbovat za nějaké vatry či dokonce zvyky z minulého režimu. Ale proti pálení čarodějnic mám ostré výhrady. Ten termín mě dráždí už roky, zdá se mi krutě necitlivý. Jako kdyby se nějaké lidové slavnosti v budoucnu zaštítily termínem monstrprocesy.  Nebo nějaké jiné hrůzy. Protože upalování lidí hrůzné bylo, proto se mi nechce tolik rozšířený zvyk poslední dubnové noci nikterak glorifikovat. Navzdory tomu, že duben sám si určitě takovou ohnivou tečku nezaslouží. Je to vlastně měsíc plný naděje, tudíž lze v souvislosti s ohněm na jeho konci spíš přát, ať jde o naději žhavou a hřejivou. Aby nás přenesla na hranici veselejší a zářivější části roku.

A pokud se ohňů na konci dubna nemůžeme a nechceme vzdát, je zde varianta návratu ke starým keltským tradicím, že jde o Beltain, tedy svátek ohňů jako oslava plodnosti. Na hranici mezi dubnem a měsícem lásky není lepší inspirace a důvodu k oslavě. 

Májky

 Někde na vesnicích se krom přípravy na oheň chystají i májky. Budou se asi mnohde brzy  stavět. Jako symbol jarních slavností. 

Nevím, zda jde o zvyk či o tradici, někde už je totiž zcela zapomenutý. A jinde zase staví aniž by věděli, co to vlastně symbolizuje. Prostě zvyk. Hezký. 

Když v tuto dobu projíždíme po středočeském venkově, mnohde stojí. Na Moravě nebo ve východních Čechách je jich jistě mnohem více. 

Má to být ozdobený kmen stromu. Ostatně, kdysi na Letné s jedním kmenem stromu chodil takový podivín. Míval ho celoročně, asi jako hůl. Jen v květnu na něj navázal barevné stužky, prý má chodící májku. Už zmizel v propadlišti dějin. 

Podle wikipedie má májka přinést do vsi lesního ducha a požehnat jí. Ale to je víc v anglosaském světě. Často ještě spojováno s lesním králem a královnou.

V Čechách nejde tolik o strom, jako o holý kmen. Ozdobený věncem s fábory. Dřív se navíc májka musela celou noc hlídat, aby ji ze sousední vsi neukradli. Také se stavěla před okny vyvolené dívky. K tomu ale dneska asi slouží víc sociální sítě než ohoblovaný kmen stromu.

Přesto jich ale v českých městech postává poměrně velké množství. Asi dobrý signál ohledně toho, že pořád ještě nějaké osobní soužití a tradice potřebujeme a vyhledáváme. Alespoň já to tak vidím.