rejcka

Elektronické čtečky knih

2012-02-25T10:08:00.000+01:00

V mém okolí se v poslední době vynořilo víc Kindlů, než bych čekalaJ (jen doufám, že mi tam škodolibý Word nevsune -s - J, to by se mohl i někdo urazit). Když jsem se tady nedávno nad elektronickými čtečkami zamýšlela, z reakcí bylo patrné, že to hodně lidí má podobné jako já. Tedy na klasickou knihu nedá dopustit, ale pro praktický život, cestování či čekání u doktora je čtečka jako dělaná. Nevím, jestli zrovna Kindl je tím nejlepším, co je na trhu, jen ho asi nejvíc znám. A počínaje dneškem, lze na tomto médiu číst i Třídní knížkuJ. Předpokládám, že už bez překlepů! J.

Je tam ale velmi dobré společnosti, což mě moc těšíJ.

Tím, že mnozí již dávají přednost jenom této formě čtení, je to velmi vítaná aktivita pana nakladatele. Z jeho stáje jsme mezi e-knihami jako první, takoví pokusní králíciJ, tak snad budeme úspěšní. DoufámJ

(Těším se na první e- čtenáře. I tady platí speciální e-mailová adresa uvedena v knize a tak, až se ozve první e-čtenář, který zakoupil e - Třídní knížku, vyhlásím ho e - vítězemJ).

A bude-li e - prodej fungovat, tak rychle přestaneme být pokusnými králíky a staneme se úspěšnými průkopníkyJ. Každopádně, Třídní knížka jako e-kniha právě spatřila světlo světa a to je důvod k oslavě.

Alespoň u nás domaJ.

Kovářova kobyla....

2012-02-24T08:02:00.000+01:00

Tak nevím. Měla jsem korektora. Několik korektorů. Opravě chyb a překlepů jsem věnovala řadu večerů, a text jsem odevzdávala s vědomím, že tam chyby nejsou. A stejně jsem nějaké objevilaL.Úplně mě to deptá. Nejvíc mě ovšem dostali huberťáciJ. Nedávno jsem totiž znovu vzala Třídní knížku do ruky, namátkově otevřela na poslední kapitole, a tam najednou stojím před znuděnými huberťáky. Ne puberťáky, jak je v mých textech, pečlivě archivovaných v mém počítači. Ale huberťákůJ. Zní to sice komicky, ale mě to kapku rozladilo. Tolik práce a k ničemu. Stejně se tam chyby objeví. Nechci se vymlouvat na provozní slepotu či na další objektivní či subjektivní příčiny, ale snažím se sama sebe přesvědčit, že to už musí být svéhlavý počítač nebo něco mezi nebem a zemí. Vím, že počítač si dělá, co chce. Svévolně opravuje slova, která si myslí, že jsou lepší než ta, která jsem napsala já. Dělá mi guláš třeba i v seznamech žáků. Svého času jsem měla studenta jménem Kotalík, kterého vytrvale word měnil na Kotlíka. A běda, když jsem si třeba po desáté nevšimla a seznam vyvěsilaJ. Chlapec neměl radost. A já ostatně také ne. A teď mi udělal (a trvám na tom, že to byl on a ne jáJ) z puberťáků huberťáky. A takové huberťáky, kteří se dostali i na veřejnostL. Sice jsem to okamžitě nahlásila nakladateli a díky tomu prý na křtu, kde bude k dispozici speciální edice (o té zase jindy), už tam zase budou spořádaní puberťáci, ale stejně. Kovářova kobyla prostě chodí bosaJ….

Řecko

2012-02-23T10:06:00.000+01:00

Rádi bychom tam na dovolenou. Proto sleduji ten mumraj kolem kolébky evropské civilizace. Kupodivu, nepatřím k těm ostrým kritikům, kteří Řekům vyčítají siestu, třinácté platy či krátkou pracovní dobu. Jsem přesvědčena o tom, že siesta patří k jejich národním tradicímJ a ostatní si nevymysleli prostí Řekové sami. Někdo jim to nabídl a dával a tím někdo myslím jejich politiky. A pokud to fungovalo a šlo, byli by Řekové sami proti sobě, respektive blbí, kdyby si to nebrali. Zejména, když je někdo z politických špiček neustále ujišťoval, že je to tak v pořádku a že na to máme. To i ti největší skeptici asi podlehnou a přestanou se ptát. Myslím si, že je to stejné jako u nás, shora stále nějaké plané sliby a běda tomu, kdo jim uvěřil. A platit budou stejně nakonec ti jiní, ať už uvěřili či neuvěřili, ať už šetřili či nešetřili. Rozhodně nebudou postiženi politické špičky. Ale nechtěla jsem se pouště t do nějakých politologických úvah, protože to stejně nikam nevede. Chtěla jsem jen zapátrat, co hroutící se Řecko znamená pro moji potencionální dovolenou. Jezdím tam totiž ráda. Miluji jejich moře, jídlo, pohodu a jsem vyznavačem jejich siesty. A teď nevím? Lze cestovat do zbankrotované země? Ostatně výjezd z bankrotující země do zbankrotované země může být docela adrenalinová záležitost. Znamenají řecké problémy také konec našeho prázdninového polehávání na březích Egejského moře? To by tedy byl smutný výsledek pokusu o evropskou integraci, hlavně pro nás, euroskeptikyJ .Nejvíc mě dostala myšlenka jednoho analytika, který tvrdí, že když Řecko vypadne a vrátí se k drachmě, zvýší se jeho konkurence schopnost. Zase si bude moci kupovat vlastní olivový olej a třeba rajčata a nebude ho muset dovážet v rámci EU třeba z Holandska. No, jestli to tak je, a že asi jo, pak je celá EU padlá na hlavu a já se už těším, až pojedu do Řecka s nějakou to drachmou v tobolce. Ale obávám se, že mi to ještě z Bruselu pěkně zkomplikují. Ovšem, co s tou dovolenou, pořád nevím. Asi nějaký jihočeský rybník…

Popeleční středa

2012-02-22T08:34:00.000+01:00

.....už je tady, přičemž já mám pocit, že je to chvilka, co skončily Vánoce. A Velikonoce jsou už na dohled. Po víkendovém masopustním veselí a bujarých rejích veselých masek, které zaplavily českou kotlinuJ, nastává doba čekání na Velikonoce. Já tedy víc čekám na jaro a oteplení, což se už nyní jeví docela nadějně. Co se týká dneška, někdy mám trochu guláš v tom, co je Popeleční a co Škaredá středa. Popeleční tedy známJ, ovšem jako Škaredá bývá občas označována jak středa Popeleční, tak i středa před Zeleným čtvrtkem. K té se tedy kloním spíš, ale zmatek v tom má i teta Wiki či strýček GúglJ. Pokud by označení záviselo jen na usmívání se na okolí, tak mám těch škaredých střed v roce mnohem vícLJ. Zejména ty, které jsou okořeněny pracovními poradami, to je marnost nad marnost, respektive škaredost nad škaredostJ. Dnešní dvojky v datu ale nepřinášejí jen Popeleční středu. Celkem mě zaujalo výročí úmrtí Andyho Warhola, kterého mám docela ráda a nějak mi nedošlo, že už je to celé čtvrtstoletí, co se odebral do uměleckého nebeJ. Čas opravdu letí jak bláznivý. A před patnácti lety se narodila, respektive naklonovala Dolly. Sice už dávno není, přesto si na tu senzaci s jejím naklonováním dobře pamatuji. Ale asi nejznámější dnešní výroční událostí je Nagáno. Nemyslím tím operu v ND, ale dávné slavné olympijské vítězství, které se dneska stalo takovým synonymem úspěchu, že proniklo i do mého nesportovního podvědomí. Pravdou je, že tenkrát asi opravdu fandil celý národ a mnozí vstávali i v pět ráno, aby mohli na finálový přenos na Staromák.
Prostě se údajně přepisovaly dějinyJJ. Nu, s tím tak zásadně nesouhlasím,J byť tuto hlášku mám pevně zafixovanou jako slovní spojení svázané s hokejem. A už je to čtrnáct let. Copak asi přinesou ty dvojky dneska? Takové magické datum by mohlo něco příjemného vyčarovat…. JJJ

Leonardo live

2012-02-21T08:17:00.000+01:00

Bio Oko patří k tomu nejlepšímu, co na sedmičce máme. Nabízí kvalitní filmy za rozumnou cenu, nedeptá vás popcornem a colou, přičemž k posezení u něčeho dobrého své prostory nabízí taktéž. Je vstřícné k seniorům, pro které hraje v dopoledních hodinách a stejně tak pro maminky s dětmi, které mohu do sálu i s kočárkem, aniž by to někomu vadilo. Dokonce sem mohou i psi, tudíž je možné vzít za kulturou i ZachariášeJ. Sice to nedělám, protože Zachariáš je ještě větší milovník ticha a klidu než já (jaký pán takový pesJ),ale ta možnost tady je a to mě docela obyčejně těší. A nyní přichází Bio Oko s další, podle mého úžasnou, záležitostí. Třeba dnes se můžete jít pokochat výstavou o Leonardu da Vincim, která probíhá v Národní galerii v Londýně. Tam se každý z nás nedostane tak snadno jako do Veletržního paláceJ a když jsem navíc zjistila, jaké jsou na lístky fronty, patrně bych se tam nedostala, ani kdybych zrovna v Londýně pobývala. A nyní je tu tato možnost. Nejenom si prohlédnout výstavu, ale navíc je doprovázená odbornou přehlídkou kurátorů. Takže se nejen virtuálně ocitnete v londýnské galerii, ale i pokocháte se unikátní výstavou a navíc si osvěžíte angličtinu. A že jde o výjimečnou akci, o tom svědčí i velký zájem, takže projekce bude nejen dnes, ale i v neděli. Bio Oko fakt stojí za to. A to nemluvím o operních či baletních přenosech z míst, kam se běžně normálně opravdu nedostaneme. Tak dneska, Leonardo liveJ

Blíží se to...

2012-02-20T08:03:00.000+01:00

Autorské čtení v kavárně Alchymista se blíží, a protože mi pan nakladatel vytvořil pozvánku, byl by hřích ji hned neuveřejnit:-). Samozřejmě se objeví ještě několikrát, vím, že paměť je krátká a tak se budu připomínat. Hlavně těm, co nemají Letnou tolik z ruky a mohli by se na chvilku zastavit. Když už ne na čtení,tak na kávičku, dort a kus řeči. A čtení jako bonus:-)

Komerce

2012-02-19T17:27:00.000+01:00

Cítím se být člověk nekomerční a imunní vůči konzumu a módě. Nepodléhám módním diktátům a většinou jdu proti proudu. Módní značky mi nic moc neříkají a rozhodně nehodlám utrácet peníze na něco, co je předražené jen proto, že nese populární logo. Ale hoď kamenem, kdož jsi bez viny…

Na jedné značce prostě ujíždím. Sama nevím proč, je to iracionální, asi jen prostě tím, že se mi líbí. Je to Lacosta. Značka, která je typickým příkladem předraženosti, dát za triko dva a půl tisíce prostě nedokážuJ a nevím, jestli je to tím, že jsem škudla, chudák nebo pragmatik. Ale ta značka se mi i tak líbí. Vím, jak jsem svého času byla v šoku, když jsem na návštěvě viděla ženu, jak v tomto oblečku jde uklízet domácí zvířectvo. Svůj údiv jsem si nenechala pro sebe a dostalo se mi vysvětlení, že jde o triko ze sekáče, kde se podobné kousky nacházejí za pár korun. Ale ,aleJ.?! Nu, jala jsem se tedy obcházet tyto druhé ruceJ a snažila se čas od času nakouknout to těchto obchodních zařízení, žel, takovou kliku jsem neměla. A tak se občas rozhodnu, že si Lacostu koupím! Pak dorazím na místo a ty ceny za prosté triko mě zas a znovu šokují, že ho nekoupím. Zas a znovuJ.
Ale dneska jsem koupila. Ne, že bych snad něco zdědilaJ či změnila názor. Ale jak už jsem včera psala, během svých jarních psacích prázdnin likvidujiJ dárkové poukázky, a neproměnit poukázky do Paládia za Lacostu by byl pro mě hřích. Zejména, když je období slevJ. Takže mám doma svého vlastního Lacostu (zlevněného J ) i se značkovou taštičkou, touha je ukojena, a zase mohu začít kritizovat komerci a nesmyslnou touhu po značkovém zbožíJ

Masáž lávovými kameny

2012-02-18T08:10:00.000+01:00

Jelikož jsem jarní prázdniny nakonec zasvětila psaní a neopustila základnu, přišel čas i na výběr dárkových poukázek, které u nás zanechal Ježíšek, či přišly se zvýšeným narozeninovým číslem. Miluji masáže a mnohé už jsem vyzkoušela, ovšem lávové kameny byly i pro mě premiéra. Po pravdě řečeno, čekala jsem, že pod haldou rozpálených šutrů budu klidně poklimbávat a moje rozpadající se svalstvo nic nepocítí. Opak byl pravdou. Masérka mi záda tak promasírovala, že se cítím být o dvacet (no o desetJ ) let mladší. Byla to divočina. Jsem zvyklá na poklidné, byť důkladné, masáže pro starší dámy. Tady jsem sice byla klasicky uložena na masérské lůžko, jehož miniaturní otvor mi vždycky spolehlivě odkrví hlavu, a tudíž se po masáži často potácím jak pod vlivem alkoholuJ. Tady ale ani nebyl čas usnout. Děvče kolem běhalo jak čamrda, střídavě mě zavalovalo horkými kameny a vonnými oleji, takže jsem byla promazaná jak olejnička. Ale bylo to báječné, byť jsem si nepospala, jak obvykle mívám ve zvyku. Když totiž nastala ona fáze, kterou jsem jako jedinou očekávala, totiž podřimování pod haldou nahřátých kamenů, už jsem zase měla odkrvené čelo. A jelikož jsem se nemohla pohnout, aby se šutry nesesuly, na spánek nebylo ani pomyšlení. Ovšem zase jsem odcházela nabitá energií, a když mi ještě masérka přikázala, že musím doma alespoň dvě hodiny odpočívat, s chutí jsem se na její příkaz vymlouvala až do večera. Prostě báječný dárek a do psacího týdne přímo ideální. Ještě mám dva v záloze, jen prázdnin už asi tolik nebudeJ.

Vzpomínky

2012-02-17T15:36:00.000+01:00

Nemám ráda sedmnáctý únor. Vím, je to iracionální, ale některé dozvuky z dětství prostě nelze přehlušit. Sedmnáctého února mi umřela teta. Vím, lidé přicházejí a odcházejí a moje teta rozhodně nebyla jediný blízký příbuzný, který mi odešel. Přesto to ve mně nějak je. Tetu Jarušku jsem totiž měla moc ráda. A ona mě. A hlavní problém je, že odešla moc brzy. Bylo jí 41 let, tedy věk, kdy se neumírá. Alespoň ne běžně. Dnes by jí možná lékaři zachránili. Anebo taky ne, dnešek přeje protekci a známostem, takže možná i z toho důvodu by ji nepomohli ani dnes. Prostě nad tím nemá cenu spekulovat. Odešla z mého pohledu mladá, odešla nečekaně a já to dodnes nevstřebala. A pořád si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby tady byla? A jaká bych byla já? Jsou to prostě jen hypotetické otázky, nechci po nikom odpověď, to je moje vnitřní záležitost, která mě provází celý můj život a sedmnáctého února vystupuje o to naléhavěji. Kdysi jsem o ní psala i povídku, ocitla se ve sbírce Slepičí polévka pro českou duši, která se mi ovšem někam ztratila, tudíž ji nemám a nemohu poskytnout odkaz. Tam jsem to, myslím, vyjádřila tak, jak to cítím. A dnes už se k tomu nechci vracet, jen prostě vím, že sedmnáctý únor nemám ráda. Sebral mi něco, co mi nikdy nikdo nevrátil. L

Expreska

2012-02-16T07:49:00.001+01:00

Trpím nějakým letenským syndromem. Pravda, někdo by to nazval asi lenostíJ, ale letenský syndrom zní tak vznešeněji. Jeho podstata tkví v tom, že nerada opouštím Letnou. Nakupuji tady, chodím do kina, a co se týká restaurací, tak to je Letná takřka ráj. Proto jsem nejradši, když všichni přijedou na Letnou za mnou, protože Letná je takový stát ve státě a já jsem opravdu, ale opravdu línáJ přesouvat se někam do města (jak se v místním slangu označuje cesta do centra Prahy nebo třeba na nákupy do PalládiaJ).A co není na Letné, jako by nebyloJ. A nyní se tam objevila i posilovna. Ne snad, že by dříve nebyla, ale v tomto případě jde o tzv. Expresku, kde cvičíte jen půl hodiny- sice intenzivně, ale krátce, a jde o síť posiloven pro ženy. Tudíž Vás nevyvádějí z míry namakaní sportovci, kteří by se pohrdavě pásli na Vašich špecích a nevytvarovaných partiích. Věděla jsem o této síti už dávno, ale nebyla na Letné, tudíž pro mě neexistovalaJ. A ona už na Letné je a tudíž mi nic nebránilo ji vyzkoušet. A je to zajímavá zkušenost, byť nevím,zda se mi stane návykem. Půl hodiny tam poskakuji a snažím se cvičit na posilovacích strojích, které údajně mají mít dokonale úžasný vliv na naše svalstvo a postavu. Nu, jsem zvědavá, kdy se to projeví. Zatím mě spíš každý sval v těle bolí. Expresně jsem se odrovnala. Ale zase si mohu bez výčitek dát dobrou večeřiJ
Ovšem nelze nostalgicky nevzpomenout na gymnaziální léta, kdy nás profesorka Burešová „týrala“ kruhovým tréninkem, ze kterého jsme se ulejvaly, jak to šlo. „Obviňovaly“ jsme ji, že nám chce "zatlačit prsa do podložkyJ." Puberta je hrozná dobaJ.
A na starý kolena za podobné „týrání“ v kruhovém tréninku budu platit. Nu, svět se prostě točíJ

P.S. Ne snad, že bych svým rádoby tělocvikem chtěla oslavovat sto padesáté výročí Sokola JJ

To jsem zjistila až ráno, že dneska bratři Sokolové slaví.Přišlo mi to jako zajímavá náhodná souvislost J J

Že na jejich počest cvičím. NáhodouJ

Zdar ..J J

PPP

Soutěž

2012-02-15T07:40:00.000+01:00

Naše jarní prázdniny letos nedělají čest svému jménu, jde spíš o nepovedenou variantu prázdnin zimních. Mrazy nás i uvěznily doma, původní plán odjet někam do hor vzal za své. Rozhodně nemohu trávit své volno někde v místech, kde teploty lámou ony mrazivé rekordy, stejně jako jsme nechtěli riskovat, že nám doma něco zamrzne. Stačí, že už máme zmrzlý úsměv. Teď zas pro změnu zapadáme sněhem, což se mi ale zdá lepší variantou předchozích brutálních mrazů.Prázdninové volno tak jako tak trávíme v Praze
a mě tím pádem trochu berou roupyJ. Chci tedy znovu soutěžit. Tentokrát čistě jen pro Třídní knížku, která bude mít 28. března křest a ten den také bude mezníkem v naší hře. Fotografické hře. Soutěž je o tom, zda se někomu povede vyfotit Třídní knížku v knihkupectví.
A jelikož víme, že ne všude je k dostání, je to úkol vskutku obtížnýJ. Samozřejmě, může být i Jan Heřman nebo Odnikud nikam, to se jednou schovávalo mezi Nerudou a Němcovou, vskutku luxusní společnost. Tu fotku mám samozřejmě schovanouJ, ale rozhodně netrvám na tak noblesním prostředí. Stačí, když bude záběr z knihkupectví, kde lze knihu koupit. Prosím posílat na mail, před křtem je pak všechny vystavím a proběhne hlasování. A vítěz? Dostane knihu, samozřejměJ

A pokud se vítěz dostaví na křest do galerie U Prstenu v Jilské ulici, bude k tomu ještě i nějaké překvapení. Tak snad je o co hrát...?J
????????

Valentýn

2012-02-14T00:28:00.000+01:00

Dnešní datum sice vybízí k valentýnskému zamyšlení, ale stávající mrazivo vede moje myšlenky úplně jiným směrem, než k nějaké vášnivé erotice. Navíc, jsem vyznavač spíš prvního května a to nikoli, jako svátku práce, ale svátku zamilovanýchJ. Valentýn je pro mě stejný import jako děda Mráz a toho tedy opravdu nemusím. Proto moje zamyšlení nebude valentýnské, ale futuristickéJ, respektive půjde o upoutávku na příští měsíc. Březen bude nejen měsíc knihy, ale také měsíc, kdy si připomeneme neblahé výročí vzniku Protektorátu a také sedmdesát let od začátku vystěhování. I proto bude přesně za měsíc moje autorské čtení věnované tomuto tématu. Již jsem o tom tady psala, ale protože jedním ze zásadních úkolů je nalákat do kavárny Alchymista posluchače a hosty, budu se tomuto tématu věnovat častěji. A začínat se má přes žaludek, tak mohu potvrdit, že u Alchymisty mají vynikající dorty a skvělou kávu. Tudíž si pochutnáte. I výběr mají pestrýJ. A u kávičky se pak dá vyslechnout i úryvky z Odnikud nikam. Těším se na naše setkáníJ.Přesně za měsíc.

Pražská MHD

2012-02-13T07:20:00.001+01:00

Pražská MHD mi už dlouho leží v žaludku. Ne snad její nevytápěné a bezdomovci zamořené tramvaje, či metro, které mě doveze do Letňan jen ob dvě soupravy, protože si zase někdo namastil kapsu na něčem, co v praxi nefunguje. Vadí mi asi její vedení, nebo managment či kdo dělá tak skvělá rozhodnutí a přitom je, jako vše u nás, co jen trochu zavání vysokým postem, nekompetentní, odtržené od reality a má jen jeden cíl. Co nejvíc se obohatit na úkor prostých daňových poplatníků, tedy nás, kteří si to z mě neznámého důvodu stále necháváme trpně líbit. Předražená pražská doprava teď zase odhalila jednu svou tvář, která sice proběhla médii, ale jak je dobrým českým zvykem, nikdo to řešit nebude a nedej bože, aby někdo nesl odpovědnost. Proč také, že? Nejmenované maminky vysoce postavených synků, které najednou v důchodu vydělaly velké množství peněz, už mají své luxusní domy, peníze jsou tedy bezpečně uloženy, tak co by se řešilo, že? Nějaká odpovědnost, morálka, transparentnost, nejsou to snad cizí slova, která do politiky a českého vysokého managmentu nepatří? Vláda nás vyzývá, ať šetříme. Nechci polemizovat o tom, zda šetří ona či ne. Šetřit musíme my, prostí voliči! Že peníze z našich daní odtečou v naprosté tichosti do soukromých kapes ,nikdo neřeší. Proč také řešit problém státní kasy na její výdajové straně, když jednodušší je nakapsovat se na té příjmové, že? Jako v MHD, která zajistí soukromou firmu bohatou provizí a pro prosté cestující ( rozuměj : ty blbce, co jim to platí) zruší a zkrátí tratě. Aby ušetřila. To je, panečku, logika po česku. Nebo alespoň po pražsku, podle dopravního podniku. Tudíž třeba my na sedmičce, krom jiného, například přijdeme o jednovozou patnáctku, která chudinka tak zatěžuje dopravní podnik, že ji prostě musí zrušit. Z Letné se dá na metro totiž docela dobře doběhnout.....

Devátý dotek

2012-02-12T09:28:00.000+01:00

Dnešní nedělní čtení jsem zasvětila

Devátému doteku

Jde o četbu emočně náročnou, tudíž jsem ji nemohla vsunout někam mezi vaření večeře a opravy písemek, do nějaké těžce urvané chvilky. Kniha si vyžaduje – respektive já si na ni vyžaduji, klid, čas a prostor. Nu a mrazivý víkend podobné rekvizity nabízel a v podstatě sám si vyžádal mrazivý příběh. Respektive mrazivě vášnivý. Ponořila jsem se do vyprávění, které sice z blogu už znám, ale jeho zpracování mě znovu dostalo. Nemohu napsat nic nového, vše už o této knize napsáno bylo. Snad jen odkaz na Kosmas na uživatelské recenze, které, myslím, dokázaly vystihnout vše. Tak pokud jste náhodou ještě nečetli, neváhejte. Opravdu je to něco, co s Vámi pohne...

Diktatura

2012-02-11T07:31:00.000+01:00

Tak mám čím dál neodbytnější pocit, že je tu zpátky a v plné parádě. Jen to není diktatura proletariátu,ale peněz, hlouposti, arogance a násilí. Tedy skoro totéž, co tu bylo, jen ta ideologie není tolik akcentována. Nejsem rozhodně přívržencem minulého režimu, ba naopak. Rok 89 jsem dokonce vítala s mladickým nadšením a věřila tomu, že je to skutečná revoluceJ. Nu, v mládí člověk snadno uvěří různým nesmyslům. Dnes s úžasem sleduji naši rádoby moderní realitu a cítím se jak někde ve skanzenu. Skanzenu morální bídyJ - to mi tak nějak naskočilo, je to asi z nějaké písně či odkudJ. Když zkusím takovou nenáročnou komparaci, velmi, ale velmi jednoduchou, tak dřív vás režim zničil za prosté tvrzení, že prezident je vůl! Nechci polemizovat nad jeho pravdivostí, chci jen konstatovat, že je to hloupost. Dnes vás režim zlikviduje, když dlužíte stovkuL - co stovku- stačí nezaplatit poplatek za naši mizernou lékařskou péči, a díky exekuci jste rázem na mizině! Druhá hloupost. A nedovolali jste se tehdy, nedovoláte se ani dnes. Exekutoři a jim podobní jsou stejně nedotknutelní, jako byli dřív agilní soudruzi z uličních organizacíJ. Ideologickou diktaturu vystřídala diktatura ekonomická, v čele státu jsou stále nemorální, zkorumpovatelní kariéristé, kterým v žádném případě nejde o nějaké vize, nedej bože o stát či lidi v něm žijící. Jediná jejich vize je, vytřískat z toho pro sebe co nejvíc, dle hesla,po nás potopaL. Už od Mnichova jsme pod trvalým diktátem, respektive s hlavou pod vodou, s kratičkými okamžiky na nádechJ . Nyní bych ale řekla, že se už topíme. A záchranný kruh v nedohlednuL. Snad jen nějaká archa, ale i ta potřebuje stavitele. A ten je možná podplacený, aby nevyplulJ. U nás to totiž takto funguje...

Semetrika

2012-02-10T11:15:00.000+01:00

Naučila jsem se chodit do sauny. Ne, že bych dřív nechodila, ale vydala jsem se cestou pravidelnosti nejen ve stravováníJ, tudíž jsem nyní v sauně častějším hostem. Přistoupila jsem k saunování zodpovědně, nastudovala si správný postup a přijala za své myšlenku, že jde o očišťovací a relaxační proces. Velmi příjemná očista ducha i těla, místo pro meditaci a odpočinekJ.

Žel, zdá se, že pravidelnost přináší i trpké ovoce, neb abych docílila potřebného klidu a oddychu, budu zřejmě muset saunovací prostor změnit. I další hosté provozují pravidelné návštěvy a pro některé z nich jsem se bohužel stala známou figurkouL.

Potřebuji totiž klid. A ne všichni jsou ochotni ticho v sauně dodržovat. Tudíž jsem se stala semetrikou! L. Paradoxně zároveň ale i tou paní, co zjedná pořádekJ.

Semetrikou logicky pro ty řvouny, což jsou, pánové prominou, ale jen uřvaní chlapiL, a samospasitelnou paní pro ty, co trpí mlčky a neumí tlučhuby utnout. Ono to mnohdy neumím ani já, neb oni se nedají, a pak musím prchat. Špičkou v tomto oboru jsou dva pánové v letech, kteří si snad našli moje termíny, protože ať se snažím, jak se snažím, fikaně měním termíny, stejně na ně vždycky narazím. Jsou jak Pat a Mat, kteří prostě neumí šeptat. A kdo má ty kecy poslouchat. O jejich opravované chalupě, autu na leasing, levných nákupech v Německu či problémech s erekcí bych mohla napsat sociální román. Problém je v tom, že mě ani nikoho jiného to nezajímá, což je chasníkům zjevně jedno. Ke svým verbálním orgiím ještě přidávají narážky na mě, jako: „ pozor, teď musí být ticho“, čemuž se vzápětí hurónsky zasmějí. A to ještě neví nic o mé profesi, to bych byla semetrikou na druhouJ. Vím, mohla bych kontrovat lacinou narážkou na divadlo s malým kašpárkem, ale to by mě pak mohli utopit v bazénu, a nikdo by si toho nevšiml, jelikož by to dokonale zamaskovali svým řevemJ,kterému oni říkají rozhovorL.

Tudíž nastává slovní přestřelka, která končí tím, že moudřejší ustoupí a já jdu relaxovat jinam. Tam se mi zase dostane poděkování, že oni to také tak cítí, ale do konfliktu se jim nechce. No, mně také ne, ale když chci relaxovat v klidu, musím pro to něco udělat. I když nejlepší by asi bylo nahlásit Pata a Mata na recepci a do sauny jim zakázat přístup. Což patrně neprojde, tak budu muset ustoupit trvale a najít saunu jinou. Tišší. Nebo s tolerantnějším spoluosaunovníky.

e-čtečky

2012-02-09T08:46:00.001+01:00

Čtečka versus kniha

Se zájmem sleduji diskusi na téma čtečka versus knihy. Určitý čas jsem byla zásadním odpůrcem čteček, nyní přichází doba, kdy o jejím pořízení uvažuji. Ne snad, že bych zavrhla klasické knihy, to v žádném případě, ale v určitých momentech si myslím, má čtečka svůj význam. Minimálně, když nechcete s sebou tahat tlustou bichli, vézt tramvají takový Pád titánů znamená rezignovat na vše ostatní, kabelkou počínaje a nákupem končeJ. A i tak se to rovná zátěži, kterou si pamatuji z dětství a branných cvičeníJ. Teď bych si mohla přihřát polívčičku ohledně Třídní knížky do tramvaje, která je pro cestování ideální, ale to dnes kupodivu nechci dělat. I když, je dost dobře možné, že se i Třídní knížka dostane do nabídky, kterou lze stáhnout do čtečky. Alespoň to říká pan nakladatel, který se také čtečkami zaobírá, má je ve své nabídce a některé knihy už tudy i distribuuje. Nu, uvidíme, zatím se vrátím ke své původní úvaze, zda kniha či čtečka. Nedávno jsem na to téma poslouchala i rozhlasový pořad, kde to vyznělo asi padesát na padesát. Objevili se i radikální odpůrci či fanatičtí vyznavači, jako ostatně vždycky. Ale většina respondentů tvrdila, že nedá dopustit na klasickou knihu, fascinují je krásné knihovny plné nádherně vázaných knih (to mě ostatně takéJ), stejně jako jsou okouzleni vůní knihy a nezaměnitelným šumem listováníJ. Ovšem z praktického hlediska, na cestování či třeba povalování u moře, je technika k nezaplacení. Takže ve finále mohu říct, že šlo o remízu.

Ovšem jako autorka mohu říci, že vzít do ruky svou právě vytištěnou knihu, je něco, co sebelepší čtečka nedokáže. Takže v mém osobním hodnocení ty klasické knihy pořád převládajíJ.

A jak to máte Vy?:-)

Zabíjačka

2012-02-08T08:42:00.000+01:00

Evropská unie (nebo někdo jiný podobně inteligentníJ) přišel s dalším objevným názorem, respektive zákazem, který se týká domácích zabíjaček. Popravdě řečeno, moc mu nerozumím a nechápu, co tím úřednická mašinérie sleduje? Někdo si vypěstuje pašíka, investuje do něj svůj čas, peníze i práci a ve finále si s ním nesmí dělat, co chce?
No, něco na tom je. Logika současného světa tomu napovídá. Proč jíst kvalitní domácí potraviny, když můžete kupovat nekvalitní v našich obchodních řetězcích, že? Jenom nevím, jak se chce onen bizardní zákaz dodržovat v praxi? Budou vysláni komisaři, kteří budou zjišťovat, zda jste skutečně nedali ani kousek jitrničky svému sousedovi? Nebo se vydávat za falešné sousedy a lákat na vás kus ovaru? Jelita asi ne, tam by mohlo jít o kanibalství a to si státní úředníci asi zatím ještě rozmyslíJ?

Také bude třeba vyřešit, co s řezníkem? Musí být také z příbuzenstva? Nebo to může být klidně i soused? Jak potom vysvětlím, že se u nás během zabíjačky třeba najedl? Leda, že bych mu servírovala bábovku a kafe, ovšem nevím, jak podobnou stravou mistra cechu řeznického dokážu uctít.

Další problém nastane, když pozvu souseda na oběd? Mohu mu nabídnout prdelačku nebo si na ní mohu pochutnávat jen já, zatímco návštěvu uctím krajícem okoralého chleba, spořádaně nakoupeného v nadnárodním Tescu?

(vlastnoručně upečený bych totiž asi také nabízet nemohlaJ).

Nelze ovšem vyloučit, že brzy budou „domácí“ zabíjačky na objednávku. Třeba začnou vznikat firmy, které vám udělají domácí zabíjačku se vším všudy. Proběhne (u nás jistě předem podplacené) konkurzní řízení, dodají se fiktivní příbuzní a za tučný peníz si užijete skromnou domácí zabíjačku. Pokud vám z ní něco zbude, jistě budete moci nabídnout i sousedůmJ, půjde přeci o globální, nadnárodní produkt. Otázka je, koho budou najímat na místa řezníků. Rozhodně bych upřednostnila skutečné řezníky než třeba politiky, i když z hlediska prasáren by asi ti druzí byli na svém. Předpokládám ale, že každý z nich má nějakého kámoše s řeznickým nožem, který bude za podobný kšeft hodně rádJ

Nepodivuji se nad tím proto, že bych snad na Letné chovala na balkóně pašíka a chystala se ho picnout (ostatně, v Praze je tolik prasat, že zabíjačka je tu vskutku nemožnáJ), podivuji se nad tím, jaká další blbost vypadla z úřednických hlav a i nad tím, že byla celkem bez protestu přijata. Nu, ale zdá se, podivování je tak jediné, co můžu. Ovšem chudák Josef Lada, co by asi tak dnes maloval?J

Odcházení

2012-02-07T08:10:00.000+01:00

…knižních výher právě započalo. Pravda, byla jsem kapku zamrzlá, ale jelikož jsem zjistila, že moje víra v teplé zítřky je dost naivní a meteorologové na teplotní mrazivý rekord stále čekají (byť pro mě padl už v okamžiku, kdy rtuť klesla pod mínus pětkuJ), nezbývalo, než obout válenky,nasadit ušanku a vypravit se na letenskou poštu. Chtělo to téměř dvojí oblečení, jelikož úřad je dost intenzivně vytápěn a trpí nešvarem dlouhých front. Tudíž stát tam v oblečení vhodném pro dobyvatele severního pólu se brzy ukázalo teplotně dost náročné. Ale odjakživa snáším horko lépe než zimu, tudíž jsem vydržela i se šálou kolem krku a čepicí na hlavě. Čepice je takový můj mrazivý výstřelek, nejsem zvyklá nosit něco na hlavě. Ovšem nouze naučila nejen Dalibora housti, ale i mě čapku nositi. A to bez ohledu na to, že v ní vypadám jako E. T., protože při pobytu v arktických podmínkách je mi veškerá paráda naprosto ukradená. Tudíž jsem se celkem rozpálená došoupala k jediné fungující přepážce na balíky a mrazivě neochotné úřednici předala své balíčky, čímž jsem je vyslala na jejich ledovou cestu ke čtenářům. Drze si dovolím doufat, že přijeti bude naopak vřelé a že adresátům udělají radost. Činím tak pomyslnou tečku za Deseti stupni ke zlatéJ a už v duchu přemýšlím o další hře. Jsem prostě tvor hravý a soutěživýJ.

Mrazivé zamyšlení

2012-02-06T07:58:00.001+01:00

Jsou lidé, kteří v zimě ožívají, a jsou jiní, co museli být v minulém životě medvědi, protože by nejradši zalezli a spali a spali a spali. Jsem si naprosto jistá, že patřím k těm druhým. Letos jsem se dlouho radovala, že zima nedorazí. Jarní leden by takřka dokonale vyhovoval. Pravda, nějaký náznak zimy by mi nevadil, je přeci leden, ovšem únorové variace zimy mě dokonale paralyzovaly.

Některým lidem to ale vůbec nevadí. Ba dokonce existují lovci mrazuJ ( to jsem dosud vůbec netušila - znám lovce pokladů, věna, zážitků, ale mrazu?), jsou i tací, co si jdou vyzkoušet spánek v mínus třiatřiceti stupních mrazuJ, což je adrenalinová aktivita, která se naprosto vymyká mému způsobu vnímání realityJ. Je mi jasné, že se musím se zimou nějak popasovat, ale pro někoho, kdo je spokojen teprve od pětadvaceti kladných stupňů výše, to není vůbec žádná legrace.

Už jsem párkrát zkusila hledat potěšení i v těchto mrazivých situacích. Nabalila jsem se jako koule a vydala se na procházku. Ono se psem je to takřka povinnost, ale nutno konstatovat, že on má víc rozumu než já. Odskočit si, vyvenčit se a zase domů. Moji snahu o procházku v mínus patnácti moc nechápal. Zábly ho tlapkyJ. Mně zase zamrzaly nosní dírkyL, takže jsme se raději vrátili do vyhřátého domova. Prostě zimu by bylo nejlépe prospat. Je tu ale ten problém, že musím do práce. Jakou zvolit variantu- nespolehlivou MHD, plnou choulících se bezdomovců, nebo auto, kterému se nechce startovat?

V teple podobné dilema odpadáJ!

Většinou teď proto bývám permanentně naštvaná, bez ohledu na všechny psychologické příručky o pozitivním přístupu k životu. V těchto mrazech mohou být pozitivně naladěni tak akorát EskymáciJ.

Některým jedincům jde ale sžívání s mrazivou atmosférou poměrně dobře. Třeba mladíkovi, kterého potkávám při venčení. Chodí běhat, stále v tričku!! Vášniví lyžaři a bruslaři asi také nejsou příliš rozladěni trvalým přílivem arktického vzduchu. Nutno připomenout i otužilce, kteří se o Vánocích cachtali v celkem teplé Vltavě, tudíž konečně nastala jejich vytoužená doba ledová.

My teplomilové ovšem netrpělivě čekáme na globální oteplování. Dnešní ranní teplota mínus dvanáct dává miniaturní naději, že nejhorší máme za sebou a snad už zase bude lépe. Únor bílý prý pole sílí. Co ovšem sílí tato mrazivá únorová fáze nějak nedokážu odhadnoutJ

Únos ze Serailu

2012-02-05T00:44:00.000+01:00

Tato Mozartova komická opera je mým prvním letošním kulturním počinem. Myslím, že opera, na rozdíl od činohry, většinou nezklame, tudíž jsem odvážně přijala pozvání a vypravila se do Stavovského divadla. V hlavní roli Konstance excelovala Simona -Houda Šaturová, Mozartova hudba vždycky lahodí mému uchu, takže šlo o veskrze vydařený večer. Příběh je dostatečně známý na to, abych ho tady reprodukovala, snad jen v kostce. Konstance a její služebná jsou uneseny do Turecka, odkud jsou složitě vysvobozovány svými milými. A všechno dobře dopadneJ. Pravdou je, že němčina samozřejmě není tak libozvučná jako třeba italština, ale v tomto případě mi to vůbec nevadilo, ba snad naopak. A Stavovské divadlo má ve spojení s Mozartem neopakovatelnou atmosféru, protože prostě Pražané Mozartovi rozumějí. Já osobně tedy nevím, jak moc hudbě rozumím, spíš neJ,jen se mi prostě líbí. Stejně jako Únose ze Serailu.

Empatie

2012-02-04T07:56:00.000+01:00

O vzácné schopnosti naslouchat a vyslechnout druhého už jsem tady několikrát hovořila. Sama jsem si myslela, že tímto darem dokonce disponuji. Ovšem včera na dalším semináři jsem zjistila, že to až tak úplně pravda není. Lektorkou nám tentokrát byla profesorka psychologie a celé téma znělo empatie a umění naslouchat. Ve školství jedna ze základních vlastností. A nejen ve školstvíJ, postrádám ji hlavně v běžném životě. Deptá mě, když něco vyprávím a na svém protějšku vidím, že je duchem nepřítomen. Z nonverbálních projevů umím číst takřka dokonale.J Stejně tak situace, když řeším nějaký problém a protějšek mi skočí do řeči se svou neodkladnou myšlenkou či s úplně jiným problémem, nejlépe vlastním,J a z úplně jiného soudku, než řešíme. Na páteční seminář jsem se tudíž docela těšila. A přínosný byl, ne že ne, byť osobně bych si představovala víc modelových situací. Nicméně došlo mi, že to s mým nasloucháním není zas tak dokonalé, Jrespektive spíš s tím, že se neumím ubránit hodnocení a předávám nevyžádané rady.J A to je chyba. Člověk má jen vyslechnout, vcítit se do druhého, využít jeho emoce a toť vše. A to mi tak úplně nešlo. Což konstatovala i paní profesorka.J Nutno konstatovat, že jsem nebyla jediná, asi jako učitelky máme ty rady v krviJ. Poté jsem přemýšlela, jak by taková terapie pomohla mně osobně. Je sice hezké, potřebné a čas od času i velmi nutné, se jen vypovídat, to ano. Ale já většinou nějakou radu i potřebuji, zajímá mě jiný úhel pohledu, který pomůže danou situaci vyřešit. Tudíž by asi tato metoda, zvaná rogerovská, pro mě tak úplně nebyla. Takže na empatii a naslouchání musím ještě zapracovat, ale rad a jiných náhledů se rozhodně nezříkám. Prostě bych asi potřebovala terapeuta s jinou metodou. Ovšem ve škole se schopnost netečně naslouchat rozhodně může hoditJ

Národní galerie

2012-02-03T06:16:00.000+01:00

S blížícím se víkendem, hezky prodlouženém o pololetní prázdniny, je možné uvažovat o programu volných dní. Samozřejmě, asi jen v případě, že nejsme vášniví lyžaři, které konečně zimní počasí neodolatelně vábí do hor na zasněžené svahyJ. Ovšem my, co zůstáváme v bezpečí vymrzlých pražských ulic, máme možnost ohřát se v prostorách Národní galerie.

5. února roku 1796, se skupinka uměnímilovných šlechticů společně s několika vzdělanci z řad osvíceneckého měšťanstva rozhodla „pozdvihnout upadlý umělecký vkus domácí veřejnosti“. Tak vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která později založila dvě významné pražské instituce: Akademii umění a veřejně přístupnou Obrazárnu.

A právě Obrazárna společnosti vlasteneckých přátel umění se stala přímou předchůdkyní Národní galerie v Praze. Roku 1902 přibyla k Obrazárně další významná instituce – Moderní galerie Království českého, založená císařem Františkem Josefem I. Moderní galerie pak začala budovat kmenovou kolekci českého umění 20. století. V roce 1918 se Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Vedení Obrazárny se roku 1919 ujal Vincenc Kramář, který ji za krátkou dobu proměnil v moderní, odborně spravovanou galerii.

Tolik krátký historický exkurz.

O tom, zda NG splnila svůj původní účel, tedy pozdvihnout upadlý vkus domácí veřejnosti, lze dnes s úspěchem pochybovatJ, ovšem za návštěvu určitě stojí. Jako vadu na kráse vidím fakt, že vzhledem k výročí se jedná o akci zdarma. Na „zadarmo“ Češi většinou slyší a tak existuje reálná hrozba nekonečných front. I když trochu sázím na to, že obrazy masovou veřejnost netáhnou a že většina Prahy bude na horáchJ

Program zní dost zajímavě, komentované prohlídky mě docela lákají, hlavně v Jiřském klášteře, ale i jinde. A kurátoři myslí i na děti, řada výtvarných dílen a programů pro děti může být zajímavá i pro uměnímilovné rodinkyJ. Třeba se někde mezi velikány výtvarného umění během víkendu potkáme.

Jestli ovšem nezvítězí frontoví bojovníci, pak vzdávám předemJ.

Na Hromnice....

2012-02-02T08:10:00.000+01:00

….o hodinu více. To je radostná vize, den se prodlužuje a minimálně večer je to již patrné. Ovšem také by si prý měl skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Zdá se tedy, že jeho dnešní osud je zpečetěnýLJ. Buď zmrzne, nebo si zlomí zobák, až se bude chtít napít ze zamrzlé louže. I když včera, kolem poledne, svítilo sluníčko a ptáci štěbetali jako diví. Dle prastarých pranostik to prý signalizuje otepleníJ, tak uvidíme, kdo má pravdu, zda ptactvo či meteorologové se svými děsivými prognózami z mrazivých kotlinJ. Nechci být jako televizní stanice, které dokážou ze zprávy, že je v lednu zimaJ, udělat hlavní aktualitu dne. Ovšem dnešních šestnáct pod nulou na Letné, kde je většinou příjemně tepleji než jinde, mě rozklepalo už jen při samotném pohledu na tu rtuť, krčící se tak nízkoJ.

Je to trochu bláznivá zima letos. Ještě před pár dny počasí skoro jarní, a najednou taková imitace Sibiře. Když se valím městem, vrstvami takřka veškerého teplého oblečení připomínajíc dělovou kouli, nostalgicky vzpomínám na tropická vedra, rozpalující ulice. Alespoň iluzivně mě to zahříváJ.

Ovšem současný mráz přichází z Ruska, a vše, co přichází z matičky Rusi může vzbuzovat mrazivé obavy. Kdo ví, kdy konečně nastane obleva. Ráda bych vsadila na ty skřivany, ale nevím, nevím…

Olympiáda

2012-02-01T15:00:00.000+01:00

Po týdnu knižního soutěžení jsem se celkem stylově ocitla na olympiádě. Tentokrát se nejednalo o knihy, ale o historii. A historie magistra vitae, tudíž jsem se těšila. Stalo se již tradicí, že v tomto zimním čase rozehříváme mozkové závity bádáním v dávné i nedávné historii. V DDM Prahy osm se již řadu let scházíme v neměnném porotcovském složení, abychom posoudily historické povědomí žactva osmé pražské části. A bývají to převážně nadaní historici, respektive historičky. Letošní téma bylo o penězích. Peníze jsou, jak známo, až na prvním místě, a tak už pronikly do školního soutěžení. A jelikož se vývoji měny většinou ve školní výuce nevěnuje příliš pozornosti, stal se ze zadání docela oříšek. Tak schválně, věděli byste třeba, co byly bankocetle? Nebo čím se platilo za Jana Lucemburského? Uf, vidím, že ze setrvačnosti posledního týdne kladu otázky i nadále, ovšem už bez nároku na výhruJ. Naši soutěžící si vysoutěžili knižní poukázky na nákup do Luxoru. Takže nakonec šlo vlastně zase o knížky. A ještě k tomu o hezký den, vymykající se z běžného školního koloritu a zaštítěný olympijským heslem, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. My jsme ovšem zvítězilyJ!

Moje šikovná studentka postupuje dál, tudíž odcházíme s vavřínovým věncem. A cílem je vyhrát i další kolo, malé cíle prý nemají významJ!.

Tak jsem zvědaváJ.

Pecunia non oletJJJ …..praví staří latiníci, respektive prý císař Vespaciánus. Mně se víc líbí Woody Allen, stejně jako jeho filmyJ : Peníze jsou lepší než chudoba. Přinejmenším z finančních důvodů…. J

Vysvědčení

2012-01-31T19:11:00.001+01:00

Předávání vysvědčení je den, který mám ráda. V červnu samozřejmě mnohem vícJJ, ale ani lednové finále nezatracuji, byť…. Mám několik, vcelku bezvýznamných, ale přeci jen výhrad.J Nejvíc mi vadí, že den vysvědčení by měl být dnem slavnostním.
A není! Nevolám po darech a květinách, byť nepopírám, že jsou příjemné, ale v lednu se už dávno nic nedává, ani poupěJ.

Volám po odlišení od všedních dní, po tom, že děti mají přijít nastrojené, převzít si výzoJ - jde přeci o výsledek jejich půlročního snažení, a zase jít domů. Třeba s rodiči na oběd, pohár či jen tak na procházku. Ve vyšších ročnících asi na rande nebo do báruJJ, tam bych s rodiči moc neuspěla, ale prostě to nějak oslavitJ, ozvláštnit. Ovšem velmi těžko se to prosazuje v atmosféře, kdy se škola tváří, jako že jde o běžný den, učí (někteří i zkoušíL), a na konci dne se jim do ruky strčí onen úřední dokument. Bojuji s tímto nešvarem už léta, žel, marně. Tudíž i dnes jsem vysvědčení rozdávala poslední hodinu a nikterak se nehoršila nad jejich všedním oblečením a všední náladou. Co taky jiného lze po dnu běžného učení vyloudit, že?
Ale abych nebyla nespravedlivá, mám pár dětí, které se vyfiknou a vnímají ten den trochu jinak. Ale je jich málo a dík patří samozřejmě jejich rodičům, kteří to vnímají podobně jako jáJ. Květiny samozřejmě nebylyL a navíc ani nejsou pololetní prázdninyL, jsou přesunuty až na pátek, tudíž hned zítra nanovoLJ. Ale abych nebyla nespravedlivá, dostala jsem krásnou bonboniéru, takže sbohem dietoJ.

Mě ovšem dnes čeká ještě jedno vysvědčení, a to vyhlášení mých Deseti stupňů ke zlaté. A vidím to následovně. Deset dní bylo fakt dlouhých, takže vítěz je nabíledni. Je to ten, kdo odpověděl všech deset otázek. A další oříšek, byli to tři mušketýři, respektive dvě mušketýrky a jeden mušketýr. Zapeklitá situace, jak to vyřešit. Státního notáře nemám a rozhodovat mezi stejně dobrými výsledky je odjakživa pro mě problém.Tak jsem to nakonec vyřešila takto. Za vítězky označím obě ženy AMÉLII A MAJKU. A MUTILA do třetice…tramtará:-).Ovšem, ráda bych odměnila i ostatní, takřka pravidelné soutěžící- a to je MARGIT a LEZARTS.Tím pádem je z vás docela sympatická pětka, číslo v den vysvědčení takřka symbolické. Pošlete – li mi na rejcka@seznam.cz vaši poštovní adresu a přání, kterou z mých tří knih byste chtěli, pokusím se Vám vyhovět. Doufám, že uspokojím všechnyJ .Když vysvědčení, tak s plnou parádouJJ.
A

No a na závěr, ještě jednou děkuji za Vaši hru. Děkuji všem účastníkům i náhodným pozorovatelům, hrála jsem s Vámi ráda a těším se na další hravé dni. Hezký večer všem

A jdeme do finále...

2012-01-30T10:04:00.000+01:00

Poslední soutěžní otázka je tady. Ale ještě než ji položím, ráda bych poděkovala všem soutěžícím. Moc si vaší ochoty hrát, a ještě k tomu pátrat po indiciích souvisejících s mými knihami, vážím!!! Mě hra moc bavila, doufám, že Vás také. A asi zase brzy něco vymyslím, byť ne tak časově náročné. Deset dní je hodně, o to víc si považuji těch, co soutěžili každý denJ. Příště to bude něco na způsob AZ kvízu, to je za deset minut hotové J. Ale abych nezapomněla na svou poslední otázku. Pořád ještě váhám, zda lehkou nebo těžkou, ale je to poslední, tak asi těžkou. Tedy:

Kdo byl Mikeš? Tedy ne kocour Mikeš,ale Adolf Mikeš? Co byly SS hoffy a kolik zvířátek se nachází na obálce Třídní knížky? Je to spravedlivě rozděleno, z každé knížky jedna otázka a těžká nakonec asi neníJ .

A máte to za sebouJJ. Zítra to vyhodnotímeJ

Která je která?

2012-01-29T08:51:00.000+01:00

Neděle bývá na mém blogu velmi často zasvěcována čtení, nedělnímu čtení. Proto i nedělní soutěžní otázka se naskýtá sama od sebe. Níže jsou tři ukázky a vaším ukolem je napsat, která je která? Tedy název té knihy, ze které ukázka pochází. JJ
Jednoduché, že? J.
Tak abychom to kapku zdramatizovali, dodejme, prosím, ke každé její rok vydání. A zítra jdeme do finále, bude poslední otázka a vyhodnocení. A v úterý vysvědčení, nejen pro děti,ale i pro vás, šikovné a statečné soutěžící. Těším se J

1. Před úplným koncem války jsme i u nás slyšeli o chystaném povstání.

Praha volala o pomoc, bylo to hrozně emotivní. František nemohl nereagovat.

Vypravil se s partou kamarádů do lesa.

„Je třeba konečně něco udělat!“

Myslel spíš na překážky v lese než na revoluční čin, připletl se však do ostré akce.

S vypůjčenou zbraní vystřelili po Němcích.

Oni samozřejmě vůbec nezjišťovali, že jde jen o vesnickou partičku. Začali do nich pálit kulomety. Josku Hašků zastřelili. Zbytek se rozprchl jak vrabci. František utekl dolů do chalup. Vyhmátli ho tam. Byl zatčen.

To všechno mi s očima na vrch hlavy líčila sousedka, která všechno pozorovala z vikýře svého domu. Nevěřícně jsem vstřebávala šokující bolestivou realitu. Válka končí, mám snad teď přijít o manžela?

Dolehla na mě obrovská tíha zodpovědnosti. Najednou jsem byla přesvědčená,že to nezvládnu.

2. Když jsme vítali sovětské tanky, narychlo svázanými pugéty šeříků, opojeni radostí z konce války, sotva jsme pod návalem emocí tušili možný nesoulad. Neměli jsme vizi, neměli jsme starosti. Měli jsme jen posvátný pocit spokojenosti a štěstí, hmatatelného štěstí, odstupňované jak vášnivě gradující koncertní věta. V extázích životních symfonií jsem zažíval emoce,které se vymykaly všemu, co jsem dosud prožil.Před námi byla skvělá budoucnost, za námi jen historie. Růžovými brýlemi jsme viděli svět, v němž se milovalo,hrálo,žilo, z šeříkové vůně se k nám vzpínala extatická naděje s nesmělou vizí štěstí. Třeba se znovu podívám do Orla. Teď, po válce, bude jistě snadné Rusko navštívit. Rád jsem na Orlíku ruské vojáky pohostil, s láskou jsem oprášil svoje znalosti ruštiny. Nemívám kocovinu. S chutí jsem se proto opájel novými životními pocity. Harmonická předehra v mých uších dokonale ladila.

3.Mám jen jedny nervy,“ zdůrazňuje kolegyně, když chce odmítnout výuku v sedmé bé nebo v rozdivočelé šesté třídě, která přivedla do blázince už dvě naše kolegyně.Není sama, koho vrcholící puberta v tomto věku dokáže pěkně vydeptat. Někteří nasazují metodu ala Igor Hnízdo, jiní dělají mrtvého brouka, někteří se tam prostě bojí.Několikrát jsem také podlehla. Pokusila jsem se sice jejich žerty ignorovat, ale panický strach z hlodavců všeho druhu mi tehdy nějak nedovoloval věnovat se výkladu shody přísudku s podmětem v okamžiku, kdy mezi dredy několika lhostejně se tvářících dětí vykukovaly zvědavé potkaní čumáčky. Silou vůle ovládající klepající se nervovou soustavu jsem opouštěla třídu s lehce prokouknutelnou výmluvou, že musím do ředitelny. Sotva jsem opustila prostor, nekontrolovatelně jsem se roztřásla, pak nastala krátká fáze intenzivního hysterického pláče, a takto relativně uklidněná jsem se vydala za zkušenějšími kolegy prosit o pomoc. Když jsem dovlekla do třídy lehce se vzpouzející matikářku, nebylo po zvířecích obyvatelích třídy ani památky. Kolegyně, která měla krátce do důchodu, nezahájila pátrání po cvičených potkanech, nýbrž jaksi mimochodem prohodila:„V mládí jsem tak brzy přepracovaná nebývala!“ A já byla rázem v pozici káraného žáčka. Když mi tedy vychytralí sedmáci opakovaně zamykali dveře a soustavně podstrkovali různé živočichy za katedru, napadalo mě pomoci si útěkem.

Kmotři

2012-01-28T07:01:00.000+01:00

Sobotní otázka bude jednoduchá - je přeci víkend a je třeba relaxovat - a návrhováJ, tedy opět dvoudílná. Nedávno jsme soutěžili na téma křest a já se k tomu vrátím. Položím jednoduchou dohledatelnou otázku: „ Kdo byli moji dva kmotřiJ?“ Plus, jako bonusJ,můžete dodat jejich profesi, aby to nebylo zas tak jednoduchéJ.

A druhá část, ta je formulována jako „konkurz“ J, nebo spíš návrh? - na třetího kmotra, tedy kmotra Třídní knížky. Už jsem samozřejmě o některých uvažovala, podobnou kvízovou otázku už tady i zadávala, ale pořád nemám jasno, nikoho potvrzeného, a tak to mohu nechat na Vás. Jde o to, aby to byl člověk, který vás zaujme, přitáhne, a který také bude ochotný podobnou akci absolvovat. Když už jsme společným soutěžením odhalili, že křest bude 28. března, tedy na Den učitelů - může to být jedna z cest. Ale také nemusíJ.

Moje fantazie je v současné době velmi utlumená, takže je to na vás. A na všechny návrhy se těším, všemi se budu zaobírat.

Do škamen

2012-01-27T08:06:00.000+01:00

Pátek bych ráda zasvětila Třídní knížce. Snad i proto, že je pátek, víkend před námiJ, nenesu si kufr písemek na opravování, vysvědčení je vytisknuto a tiše čeká na podpisy vedení a méJ, tudíž nastává příjemná doba krátké relaxace. Ovšem leden je ve škole měsíc takřka nejdrsnější, před učením, opravováním a známkováním takřka není úniku, jsem proto školní tematikou natolik zahlcena,že i soutěžní pátek bude věnován škole, takže hlavní slovo bude mít Třídní knížka do tamvaje. Mimochodem, zdá se, že první autorské čtení bude mít ještě před svým křtem, takže jako nekřtěnáťko bude prezentována u AlchymistyJ, což není žádná tajuplná laboratoř, ale velmi příjemná letenská cukrárna. Mohla bych se tedy ptát, co všechno Alchymista nabízí,ale to by opět byla hra s odkazy, a já bych dnes ráda objevovala nové – respektive staré – věci. Odkazuji tím i názvem, který je starým označením školních lavic. I ve Třídní knížce si s jazykovými hříčkami pohrávám, zejména proto, že dnešním dětem jsou na hony vzdálenyJ Asi tak, jak nám je nesrozumitelná jejich dnešní zkratkovitá a i jiná mluvaJ. A aby si mohly zahrát všechny věkové skupiny, budeme překládat u obou jazyků, starého i mladéhoJ. Šest jednouchých větiček tři a tři.

Takže přelož(te):

1. Zítra bude kalbaJ

2. Dneska máš sardelJ

3. Čekuj toJ

4. Máš kalamář a násadku?J

5. LOL ?J

6. Nyní schovejte abakus anžto teď drahný čas budeme věnovat vyňatým slovům ?J

A celá řada jiných výrazů nachází se v Třídní knížce i životě praktickém, školním. Tam asi víc...J i

Křtiny

2012-01-26T07:51:00.000+01:00

Křest ke každé nové knížce patří, alespoň já jsem toho názoru, a své první dvě knihy jsem pokřtila opravdu poctivě, v hezkém prostředí, s milými hosty a respektovanými kmotry. Třídní knížka si na svůj křtící ceremoniál trochu počká, sama jsem byla jeho oddálením kapku zaskočená, ale nakonec, všechno má svůj čas a symboliku, tudíž mohu i křest budoucí využít ve své dnešní soutěžní otázce. Rozdělím ji na dvě části, jedna je totiž dohledatelná, druhá tipovacíJ. Nejprve se tedy ptám, kde se křtil Jan Heřman a Odnikud nikam? Napovím, že ti,kdo mají rádi obrázky Stanislava Holého, mají úkol usnadněnýJ .

A teď tipovací hra. Dokážete tipnout, kdy tedy bude křest Třídní knížky? I tady napovím, že datum má určité symbolické souznění s názvem, takže je to vlastně jednoduchéJ. A bude to blíž k jaru než v zimě, respektive vlastně už na jaře.Takže až to všichni uhádnete, budu moci i oficiálně oznámit, kdy to bude, abyste si mohli zaškrtnout datum v kalendářiJ. Ovšem, ne v tom mayském...J

. .........o tempora, o mores, pravil už Cicero

(jaké to časy, jaké to mravy!!!)

takže čas je opravdu pojem velmi relativní:-)

Alma mater

2012-01-25T08:58:00.000+01:00

Ve svém soutěžním týdnu bych neměla zapomenout na svou Alma mater, tedy nakladatelství, které stojí za mými knihami. I když spojení alma mater není nejpřesnější, asi by stačilo ono materJ, almu mám někde jindeJ, ale ustálená frazeologie se nemá měnit, tudíž ji ctím a respektuji. Dnes tedy jde o Jalnu. Původně jsem se chtěla ptát, co všechno Jalna vydává nebo kdo ji vede, ale to by bylo až příliš jednoduché. Tudíž položím záludnější otázku a ta zní, zda dokážete vypátrat, podle čeho se moje malé rodinné nakladatelství jmenuje Jalna? Jelikož jsem ale odjakživa (a moji studenti to vědí) příznivcem bonusů, respektive bonusových otázekJ, které mají vyřešit složitou situaci, když jeden tápe a neví, lze odpovědět i na mou původní variantu, co že to Jalna vlastně vydává? A aby to bylo nějak urovnané, tak třeba dodat, co z toho už znáteJ???

A já jen dodám svoji letitou zkušenost, že není tak strašně těžké knihu napsat, ale vydat a následně ji prodat. Nakladatele jsem hledala léta a nakonec pomohla náhoda, díky které jsme s Jalnou už pět let v kontaktu. Ale byla to velká dřina pana nakladatele objevit, přesvědčit a zaujmout. Ale až jednou doopravdy prorazíme, bude Jalna pojemJ všeobecně známý, tudíž se mám na co těšitJ.

Volentem faca ducunt, nolentem trahunt

je jeden z mála citátů, které si pamatuji latinsky ( a to ještě nevím, jestli správněJ) Ale doufám, že se nechávám vést a ne vláčet, takže určitá šance tady jeJ!!!

/Seneca: „ Svolného osud vede, vzpurného vláčíJ“ nebo tak nějak. Latinsky to působí tak sofistikovaně/

…. JJJ/

Bylo nás pět

2012-01-24T08:07:00.000+01:00

Respektive bylo jich pět. Dnešní kolo je tzv. poznávací.

J Na obrázcích níže jsem vygůglila pět hudebních velikánů. Prostý dotaz je ten, na kterém je hrdina jedné mé knihy? A aby to nebylo úplně jednoduché, doplňující podotázka zní, co tyto muže,krom toho , že byli opravdoví mistři svého hudebního řemeslaJ, může spojovat? Jaká tenká nit něčeho společného se mezi nimi táhne Otázka je to dneska takřka andělská,protože…..

…….. Hudba je řeč andělů.

Tak který z nich to je? Stačí samozřejmě pořadové číslo, byť jako bonus můžete pojmenovat celou pětici:-)

Kdo hledá, najde!

2012-01-23T08:00:00.000+01:00

Včera jsme poznávali, dnes budeme hledat, nepůjde tedy o přemýšlení, ale o ryze manuální činnostJ
Na soutěživou řadu totiž přichází Třídní knížka do tramvaje, a ta, asi proto, že je malá, v paperbacku a poslední, má nehezké problémy s distribucí. Než tedy přistoupíme k dalším intelektuálním otázkám, je zde dnešní úkol. Dá se vyhledat aktivní internetový odkaz, kde je Třídní knížka k dispozici? Samozřejmě, každý aktivní odkaz vyhráváJ, nejde o to najít jich co nejvíc, ale najít vůbec nějakýJ. Třeba na Kosmasu hlásí další dotisk, což by se samozřejmě dalo prezentovat jako velký úspěchJ, ovšem realita je kapku jiná. Proto hledáme aktivní živé odkazy na weby či knihkupectví, kde Třídní knížka je. Pravdou je, že někde je jen v počítači a ne na regálu, (stalo se již dvakrát a silně pochybuji,že by někoho nutilo tyto školní fejetony krást, chyba bude patrně jindeJ) nicméně to není předmětem hry. Hra je o aktivním odkazuJ, protože kdo hledá, najdeJ!!

I
když Franz Kafka říkal, že:

„ Kdo hledá nenajde,ale kdo nehledá, bude nalezenJ“……???

Nu každý to máme jinak. Já hledámJ Zatím………………………

Ilustrační foto z babinet.cz jako by bylo určeno pro ten dnešní den:-)

Prostřední dítě

2012-01-22T08:01:00.000+01:00

Prostřední dítě bývá většinou psychologů trochu odepisovánoJ. Výchovné metody vyplácané na nejstarší zde už neplatí, a pokud se z druhého stane prostřední, Jje rázem a definitivně zbaven rozmazlování, kterého se následně dostává benjamínkovi.

O modelu vícečetných rodin mluvit nechci, neb jsou minoritní. Sice si jich považujiJ,ale to není předmětem mé úvahy. Podstata je v tom, že se o prostředních mluví jako o těch, co neví, čí jsouJ. Nevím, zda souhlasit či ne, neb sama jsem nejstarší sestrou bratrů - i to je diagnózaJ - a pocity prostředního jen těžce diagnostikuji, ale tvrdí se to.

Zdá se, že u knih je tomu jinak. Alespoň u mě. Odnikud nikam je moje druhá, tedy prostřední kniha. A poněkud neskromně si o ní myslím, že je (zatímJ)moje nejlepší. Proto i druhá otázka na cestě ke zlaté je z Odnikud nikam. Má dvě části:

a) o jaké území se zde jedná a proč?

b) kdy byly vyvěšeny první vyhlášky, které celou akci rozpohybovaly?

A odpověď je stejná jako u Jana Heřmana. Dá se dohledat, nemusí být kniha. Ale i tak věřím, že se třeba najde jedinec, který si Odnikud nikam ještě zakoupí. Na rozdíl od Třídní knížky u Odnikud nikam distribuce nevázla a dosud je k dispoziciJ. Je to prostě moje milé prostřední dítěJ. Zatím jen prostřední…..

Chronologie

2012-01-21T07:50:00.000+01:00

Ráda vše řadím chronologicky, cítím tak určitý řád a posloupnost a pomáhá mi to ve věcech se orientovat. Chronologicky proto budu řadit i svoje soutěžní otázky. Je tedy nabíledni, že první se bude týkat Jana Heřmana, kterého mi Jalna vydala v roce 2007. Mohla bych se zeptat, kdo to vlastně Heřman vůbec byl, ale to by bylo opravdu příliš jednoduché. Takže já malinko zabrousím do obsahu knihy a první otázka zní, ve kterém ruském městě Heřman velmi úspěšně působil jako koncertní mistr i jako učitel? Otázku jistě lze odpovědět i bez četby knihy, protože je dohledatelnáJ, ale třeba si někdo v knihkupectví prolistuje a zaujmou ho i jiné pasáže ze života tohoto velkého klavíristy. Anebo se nechá inspirovat a pustí si nějakou pěknou klavírní skladbu. Klavír já osobně mám moc ráda a je to skvělý relax. Vše totiž souvisí se vším. Takže chronologicky i historicky první otázka je na světě a hra může začít.

Vlastně i život je hraJ

Deset stupňů ke zlaté

2012-01-20T10:05:00.000+01:00

Pamětníci, ale hodně velcí pamětníci, možná tušíJ něco o průkopnici televizních soutěží, která se spojuje s moderátorskými začátky Bédy Trávníčka alias Přemka PodlahyJ. Moc si na ni nepamatuji ani já, jen se mi matně vybavuje, jak naše v jádru soutěživá rodina zasedla k černobílému televizoru a napjatě sledovala své oblíbené soutěžící, jak stoupají k jakési pomyslné zlaté (to jsme si u černobílé televize museli domysletJ )desítce. Ovšem název mi utkvěl v hlavě i přes propast času, tudíž něco podobného využiji ve své stylizované soutěži. Takové moje, pane, pojďte si hrát. Tudíž zkusím vyplodit deset otázek, každý den jednu. A vítěz, respektive nejrychlejší vítěz, neb asi nevymyslím nic intelektuálně náročného, jelikož je před pololetímJ, získá knihu. Určitě Třídní knížku, jistě i Odnikud jinam, možná i Jana Heřmana. Jen ještě nevím, která bude určená jako první, druhá nebo třetí cenaJ. Samozřejmě nevím, zda bude pro Vás, čtenáře, atraktivní soutěžit zrovna o tyto ceny, ale jsme komunita hravá a soutěživá, takže snad se pár hravých jedinců najde. Tudíž deset stupňů ke knize může začít. Odpovědi nebudu pouštět jednotlivě,- aby se nenapovídaloJ, ale každý večer po deváté hodině, kdy bude denní uzávěrkaJ. A zítra- už doopravdy - začínámeJ

Carpe diemJ

Vůdce

2012-01-19T15:15:00.002+01:00

Už delší dobu přemýšlím, že nám chybí vůdce. Charismatický a morálně na výši. Člověk, který by vyvedl lidi do ulic, abychom si už konečně nenechali líbit to, co se tady děje. Ale není. Samozřejmě, že ta moje myšlenka znovuožila s odcházejícím Václavem Havlem, ale koketuji s ní už dlouho. Nicméně zdá se, že český národ se bojí i jen onoho slůvka – vůdce. Na naší německé škole je dokonce na indexuJ. Ovšem nedávno se mi dostal do rukou zajímavý článek v ďasuJ - ( Dějiny a současnost), kde se nad podobným problémem zamýšlí renomovaný historik. Je to emigrant, žije v USA, takže náš malý český píseček vidí hezky z nadhledu a bez emocí. I on ale hovoří o vůdci (a odmítá slovo leader, respektive česky lídrJ, které zaplevelilo naši politickou scénu). A pokládá si otázku, která mě zaujala, neb z tohoto úhlu pohledu jsem se na tristní stav naší veřejné scény dosud nedívala. Jaké by to bylo, kdyby mezi námi žily děti těch výjimečných lidí, které rukou společnou a nedílnou likvidovali fašisté i komunisté? Lidé morálně na výši, s jasnými hodnotami? Děti Nechanského, Kubiše, Morávka, Palacha a dalších? Možná bychom tady neměli plejádu bezcharakterních politiků, které jsme si údajně sami zvolili, s čímž za sebe nesouhlasím, ale na druhou stranu- kde nic není ani smrt nebere. A tak jsou ti úplatkáři nahoře smutným obrazem toho, co zbylo, a nám tedy nezbývá než čekat na onoho vůdce. Jen, aby to nebylo čekání na GodotaJ.

Ovšem čekat se dá i na jiné věci a tak pro ty soutěživé, které to zajímá, a chtějí si se mnou hrát, zítra spustím soutěž o knížky. Já se tedy těšímJ A podle Jiřího Žáčka dokonce existuje Důvod k optimismu:

Lidé jsou různí.

Jsou i tací

kteří se dosud živí pracíJ

/z mé oblíbené knížečky Idioti mají přednostJ/

DPH

2012-01-18T20:27:00.001+01:00

Návštěva obchodů, zejména potravinových, mě v novém roce docela deptá. Zatímco ve své peněžence nosím stále stejnou sumu, respektive sumičku, neb s našimi platy se přes veškeré veřejné proklamace nic pozitivního nestalo, spíš naopakL, z obchodů si nosím stále méně stále dražšího zboží. Není den, aby v naší Bille nepřeceňovali, samozřejmě směrem vzhůru. I z tohoto důvodu mě tedy dnes zaujalo internetové odhalení dalších nekřesťanských příjmů v okolí našich nedotknutelných vládců. Tentokrát přímo u Nečase, který se tak rád stylizuje do pana čistého a národ mu to baští. Jeho asistentka si u něho přijde na pěkné peníze, odměna přes dvě stě sedmdesát tisíc by jistě potěšila každého z nás. Zejména po zdůvodnění, které pan premiér uvedl. Ona ženština prý pracuje poctivě a plní vše, co má. Jistě hezký argument. Ovšem to bych viděla jako podmínku jejího základního platu, nikoli nadstandardní odměny. Ministerský předseda se ale cítil dotčen, proč to po něm vůbec chtějí vysvětlovat? Já si ale myslím, že dotčeni bychom se měli cítit my ostatní, pracující většina. A nechápu, že si to pořád necháváme líbit. Zatímco dole žijí mnozí i za desítku, potřebným jsou odebírány důchody-ať už invalidní, vdovské ba málem i starobníJ, nahoře se rozdávají takové odměny. Kde je to avizované šetření? Nejlíp šetří náš šikula Dobeš, zatímco nám peníze sebral, svým přisluhovačům sype, jak to jde. A to nemluvím o nesmyslných projektech, ve kterých utopí miliony. A to je školství oproti jiným ministerstvům Popelkou, takže odměny u Nečase jsou rozhodně v jiném ranku. A do toho ty jejich permanentní vulgarity, za které už neplatí ani onu symbolickou pokutu. Dávají prostě jasně čitelný signál, že oni mohou vše a zbytek národa jen držet ústa a krok. Jak dlouho to ještě chceme tolerovat?

Ilustrace

2012-01-17T12:55:00.001+01:00

Byť jsem teď chtěla Třídní knížku chvíli nechat spát, když už se vrátila zpátky do regálů, nedá mi to, abych se ještě jednou nepřipomněla. Nebo spíš, abych nepředstavila svou ilustrátorku. S panem nakladatelem jsme vymysleli, že takový kapesní formát knížky přímo volá po nějakém obrázkovém zpestření. Jenže, kde vzít ilustrátora, když ani jeden z nás nesvede víc než stylizovaného pejskaJ? Nápad zkusit to mezi školními dětmi se ukázal být z kategorie geniálních. Terezka, jak se moje patnáctiletá ilustrátorka jmenuje, je na výtvarnou výchovu šikovná odjakživa. Prostě talent. A navíc se ukázala nejen jako člověk s fantazií, ale i velmi spolehlivý, protože své obrázky dodávala pečlivě a včas. Kdybych totéž mohla říci o distribuci knihy, zcela jistě by byl trh zaplavenJ. Ale o tom psát nechci, chci představit jednu mladou slečnu, která velmi úspěšně popírá všeobecně rozšířenou skepsi nad naší mládeží. Dívku, která umí a jistě ji čeká velká a atraktivní výtvarná budoucnost. A já se jednou budu chlubit, že ta slavná malířka ve svých začátcích svolilaJ k ilustraci mojí knihy. Dnes ji tímto děkuji za spolupráci a těším se na její hvězdnou a bohatou výtvarnou kariéru.

Soutěž

2012-01-16T10:43:00.000+01:00

Soutěž o knihy jsem tady již avizovala. Jsem ovšem zimním obdobím nějak zpomalená a tak mi vše trvá trochu déle, než bych sama chtělaJ. Ale soutěž tady přeci jenom je. Pro změnu na stránkách časopisu Překvapení, kde si můžete zaluštit o peníze, hodnotné ceny, reklamní balíčky a dokonce i o pět Třídních knížekJ.

Potěšilo mě, že se o moje knihy může hrát, zejména když já sama se cítím být hravým a soutěživým člověkemJ. a doufám, že výhercům knihy udělají radost. A mě snad Překvapení inspiruje i k vlastní soutěži. Do hry asi vrhnu i Jana Heřmana a Odnikud nikam, aby jim to nebylo lítoJC

Jen kdyby to přemýšlení tolik neboleloJJ

Myš

2012-01-15T09:19:00.000+01:00

Myši rozhodně nepatří ke zvířátkům, která bych si vybrala za domácí mazlíčky. Nějak jsme k sobě nenašly cestu. Ovšem počítačová myš je něco úplně jiného. Tady existuje souznění, péče a vzájemný souladJ.
A nyní se na mém stole zabydluje myška nová, bezdrátová J, ze které mám radost. To je domácí mazlíčekJ.

Zachariáš samozřejmě hraje primJ, ale tato myška je také mazánek. A může být i bezdrátová, nemá s tím takový problém, jako ptactvoJ

Sedí totiž ptáci ve vzduchu a jeden druhému říká: „Už mě ta bezdrátová komunikace trochu unavujeJ.

Tak myši klidně bez drátů kmitají a mají kde sedět. U mě na stole jí bude sedět dobřeJ

Bílá mafie

2012-01-14T17:53:00.000+01:00

Moje nedávné negativní zkušenosti s lékaři mě vedou k dnešnímu krátkému zamyšlení, co asi ty bohy v bílých pláštích nutí k tomu, že se chovají tak arogantně a nepříjemně? Paradoxně patřím k těm lidem, kteří lékaře uznávají a ctí, ba dokonce byly i doby, kdy na mě bílý plášť působil jako velmi silné afrodisiakumJ. Dnes se bohužel mnohem častěji stává, že na mě působí jak rudý hadr na býkaL.
K přemítání nad absencí bílé empatie mě vede i včerejší diskuse v práci, kdy se setkalo několik protichůdných názorů o zkušenostech se současnou lékařskou péčí. Diskutovala těhotná dívka, která se sice umí verbálně bránit, ale když vypráví o přístupu svého ošetřující lékaře, jen valím oči a představuji si, jak takový přístup vydeptá melancholickou budoucí maminku, která není vytrénovaná ze školství a bránit se neumí? Samozřejmě, je tu možnost změnit lékaře, ale chvíli před porodem má žena většinou jiné starosti i rozpoložení, než hledat nového doktora, který splňuje kromě odborných kvalit i zásadní kvalitu lidskou, a tou je slušnostJ. Do debaty se zapojil i jediný muž v našem diskusním kroužku, který měl tendenci hledat na doktorech to lepší. Většinou prý má pozitivní zkušenosti a podle něho přílišná laskavost u lékaře může být i kontraproduktivní!?
Nechci se tady přiklánět ani na jednu stranu, sama pro sebe jsem si udělala osobní komparaci s naší prací. (ač respektuji, že lékařská odpovědnost je mnohonásobně vyšší než našeJ)

Obě profese musí pořád něco vysvětlovat. Něco, co jim je jasné, dokonale to znají a pořád dokola je „otravuje“ někdo, kdo o tom nemá ani páru. A pak je jednoduché se chovat tak, jak se chovají. I ve škole to vidím. Ovšem když usadím sedmáka, který se podesáté ptá na jednu a tutéž věc, nenapáchám tolik školy, jako když pošlu domů staříka se zápalem plic, protože dnes už je asi desátý a já už nemám náladu. Asi to pokulhává, ale já to tak nějak vnímám. Nezpochybňuji profesionální schopnosti doktorů, ale jejich schopnost komunikace a empatie. Ostatně, i můj operativní zákrok na tváři dopadl dobře, jizva je dnes téměř neviditelná, ale jak se ke mně chovali, byla tehdy hrůza. A to nešlo o nic vážného. Když pak vidím při návštěvě nemocnice opravdové problémy a to chování, žasnu a nechápu. Až potkám opravdu empatického a ochotného doktora, ráda o něm napíšu a budu ho glorifikovat. Ale mám pocit, že jde o hodně nedostatkové zboží a pořád hledám odpověď na otázku proč? Navíc ve světle stále se zvyšujících poplatků a toho, že bez známosti a peněz vás stejně nikdo pořádně neléčí... Prazvláštní česká lékařská logika. A tak se alespoň snažím – podle rad pozitivních optimistů - si z toho vzít něco pro sebe J a začít u sebe. Proto jsem teď vědomě asertivní, ochotná a empatická. A může se mě dítě ptát tisíckrát, trpělivě opakuji a nerozčílím se. Jen nevím, jak dlouho to vydržímJ. Třeba to ti doktoři mají taky tak. …..

Kopulace

2012-01-13T11:10:00.000+01:00

Těší mě slovní hříčky a ráda si se slovy pohrávám. Velkou zálibu mám v objevování slov, která v průběhu let změnila svůj význam. Je to oblast, která zejména ve škole, vytváří nechtěné i chtěné komické situaceJ. Již kdysi jsem tu uváděla, že pradávná věta z diktátů: V Praze se sjeli studenti z celé země- je v dnešním významovém podtextu naprosto nepoužitelná, stejně jako vysvětlovat něco o pasácích (ovcíJ). Zmiňovat pak klasickou Babičku, která šukala po dvoře, je jako nošení dříví do lesaJ. Větší humor dnes vzbudí spíš záměna s polštinou, protože polský mladík klidně může na školním výletě sdělit, že odpoledne šukal svoji učitelku, neb ji hledal (to pro neznalce polštinyJ), zatímco na českém školním výletě by to vzbudilo přinejmenším údiv, ne-li pohoršení, potažmo skandál. J Občas také v dobrém rozmaru dětem sdělím, že dnes bude orální zkoušení, což vždy vzbudí dušené pochichtávání a zvědavě nechápavé ohníčky v očích.?! Je třeba uvést na pravou míru, že zkoušení nebude písemné, ale ústní! J Ostatně stejné pozdvižení vyvolává termín orální historie, která je současným módním fenoménem, který ale do školních lavic ještě nepronikl. Přesto i mě zaskočil termín kopulace v tomto podtextu: „Co by na to řekli lidi, že bydlíme spolu a ještě nebyla kopulace? J

Vzhledem k tomu, že objeveno bylo v četbě pro děti, zůstala jsem poněkud zaskočena. Jste-li též, budiž nám všem vysvětleno, že ve staré češtině tento termín znamenal svatbuJ. Ještě v krátce předrevolučních slovnících spisovné češtiny k dohledáníJ . A pak, že jazykozpytné postrádá pikantérii a dobrodružstvíJ

Ukradli mě:-)

2012-01-12T18:01:00.000+01:00

Onehdy jsem bloudila městem a zaběhla do několika knihkupectví sítě Luxor, abych omrkla, jak na tom jsme s Třídní knížkou. V Černé labuti mi ochotná slečna sdělila, že jediný výtisk je v Dejvicích. Vyslala jsem tam kolegyni, jelikož jsem knihu potřebovala jako dárek. Kolegyně se ochotně ujala úkolu a zjistila, že počítač sice nelže, ale kniha v regálu není. Musel jí prý někdo ukrástL! Takže moje kniha se krade.

Někteří to dokonce vidí jako pozitivníJ. To jsou ti optimisté s poloplnou sklenicíJ. No, o jistém zájmu to možná svědčí, já ovšem preferuji platící legální zákazníky. A ti již mají možnost. Kniha se vrátila do distribuce. Dnes. Hurá!!!! J Na Kosmasu ji už nabízejí.

Je to skoro jako dárek k narozeninámJ. Mám to letos nějaké provázané. Prvně se objevila na můj svátek a znovu, snad už v plné síle, na moje narozeniny. Trochu mi to pomáhá sžívat se s tím novým číslem, protože s tím já mám problémJ už od třicítkyL. Ale dnes mi to ten rádoby slavný den projasniloJ. Navíc se mi dostalo několik obchodních rad, jako třeba, nabídnout knihu školám, aby jí zakoupily jako dárek ke Dni učitelůJ!!! Abych oslovila knihovníky s nabídkou autorského čteníJ. Přijedu, knihy dovezuJ. Nápady veskrze tvůrčí a kreativní, jen nevím, dokážu-li je dotáhnout do konce a nabízet sama sebe. Činím tak první krůček touto cestou, ale v podstatě by mi i hodně pomohlo, kdyby moji blogočtenáři se po knize ptali. Prosím pěkněJ. U svých knihkupců. A ani nemusejí kupovat, i když za každého kupce jsem moc ráda. Ale když se budou ptát, knihkupci objednají (hlavní distributor je Kosmas) a celé se to pohneJ. Předem děkuji, najdou-li se tací.A hodně jsem se, s dovolením, inspirovala i u Diny, na jejíž Devátý dotek napjatě čekám, a zkusím vymyslet nějakou soutěž a výherce knihu obdrží přímo ode mne. Pokud to bude pro někoho zajímavé, bude to pro mě radostJ. Teď se tedy v rámci oslavy (i když od určitého čísla už spíš zapíjím žal)L mohu radovat z toho, že distribuce se snad konečně rozbíhá. Že se chytne nějaký knihovník či knihovnice a budou chtít čtení (tam je možnost i Odnikud nikam či Jana Heřmana), J nebo snad dokonce nějaký ředitel školy, který obdaruje svoje učitele ke Dni učitelů - ve finále to vyjde na stejnou cenu jako bonboniéra či květinaJ.

A z toho, že jsem stejně stará – nebo mladá-abych byla optimistkaJ, jako Jolana Voldánová. Na den přesně. To jsem se dnes dozvěděla z rádiaJ

A hodně i z toho, že zápal plic ustupuje a tatínkovi je lépe a radostnějiJ. Prostě hezké narozeninyJ I

I když to číslo………………. L

Morbidní slovní hříčky

2012-01-11T10:07:00.000+01:00

....aneb kouzlo nechtěného. Někdy mám intenzivní a jistě ne neoprávněný pocit, že si v mediálním prostoru, ve snaze být co nejakčnější a nejrychlejší ani neuvědomují, co vypouštějí do éteru. Pravda, někdy je to stres, jindy neznalost (ta, myslím častějiJ) Mnohdy ale vytvoří situaci, kdy jeden neví,zda vůbec myslí na to, co říkají. Když se vrátím k nedávnému úmrtí Václava Havla, tak se informace, kdy po sdělení o jeho úmrtí plynule oznámí, že teď přijde Kmotřička smrt( rozuměj pohádka v rozhlaseJ),lze přičítat šoku z nové situace. Nad televizním sdělením, které nám oznamovalo, že večer bude živá debata ke smrti pana prezidenta, už jsme se tak shovívavě netvářiliJ.Stejný pocit jsem měla, když na liště pod pohřebním obřadem běželo oznámení, že Možná přijde i kouzelník. Vybavil se mi i dávnější vzpomínkový pořad k úmrtí Karla Černocha. Tehdy rádoby pietně pouštěli píseň Za rok se vrátím…

Jistě ani moc nepřemýšlela redaktorka, která chtěla v odpoledním přenosu po svém zpovídaném hostovi, zda by neukázal jizvu po své operaci, která mu pomohla porazit rakovinu. Údiv v očích hocha, který překonal rakovinu varlat, byl vskutku nelíčenýJ.

Pravda, i my, kantoři, máme své perly. Kolegyně se chlapce, který vrazil do třídy a nezavřel za sebou dveře, sarkasticky zeptala: „Máte doma černocha, nebo co?“

Poté se uvědomila, že chlapec sám je černoch. Naštěstí tolerantní a poznámka ho nikterak neurazila.J

Možná to zachytíme jen my, vyznavači černého humoru, ale i tak si myslím, že je třeba čas od času se nad skladbou vět a nad tím, co se vypouští do éteru, alespoň trochu zamyslet. Někoho by se podobné slovní hříčky klidně mohly i dotknoutJ

Týrané ženy

2012-01-10T07:58:00.000+01:00

Vzdělávací sobota už tak veselá nebyla. Studijní téma dne bylo týrané ženy a násilí páchané na dětech. Problematiku, kterou vnitřně vůbec nechápu, nedokážu se s tím ztotožnit, že někdo dopustí, aby mu bylo ubližováno, aby se ubližovalo jeho dětem, a ještě násilníka omlouvá nebo dokonce bere vinu na sebe. Že s ním zůstává, neodejde od něho, případně (to bych udělala já,) mu také jednu nevrazíJ. Vnitřně to vůbec nechápu, ale rozumově vím, že to je, že to existuje a snažím se pomoci. Naslouchám a nedávám nevyžádané rady. Vyslechla jsem tolik děsivých příkladů, že kdybych o tom chtěla napsat román, tak bych ho musela zařadit do žánru horor. Dámy, které nám přednášely, byly nadmíru empatické, klidné a trpělivé. Dovedu si představit, že opravdu dokážou těm ženám i dětem pomociJ

Byly ze sdružení www.rosa-os.cz

(a nabízely jak telefonickou tak internetovou pomoc -SOS linka 02 246 102,po-pá 9-18 Pevná linka 241 432 466 v pracovní době centra Internetové poradenství na poradna@rosa-os.cz)

Mluvily o utajených azylových domech, takže ty ženy, které se rozhodnou, mají kam jít. Ale mluvily také o tom, jaký vliv má podobná situace na děti, co si z takové rodiny odnášejí do života, a jejich příběhy byly opravdu alarmující. Na to konto nás i trochu natrénovaly, co s takovým násilníkem ve škole, kam by případně dorazil, a zjevně nejde o ojedinělou situaci. Musím jen věřit, že jejich výcvik buď přinese ovoce a já se stanu obrovsky empatická a asertivníJ anebo, že na podobného jedince nenarazím, neb pak bych šla jistě sedět. Musela bych ho minimálně profackovat a to se neslučuje se žádnou metodikouJ. Smutné je, že podobných lidí mezi námi žije hodně. Dobré je, že se jim podobné organizace snaží pomáhat. I tak byla sobota mnohem drsnější než sexuální pátekJ.

Sexem nabité odpoledne

2012-01-09T17:07:00.000+01:00

Další víkendové studium připadlo hned na Tři krále, takže jsme se sešli ještě novoročně naladění před posledním studijním půlrokem. Tvůrci studijních plánů se zjevně domnívají, že největším problémem školní metodiky prevence je sexualita, tudíž jsme opět měli sexuální témaJ. Dnes pod názvem sexualita dospívajících a mládeže. Jak tam tak otupěle v pátečním odpoledni sedíme, zjeví se před námi energická žena celá v černém s koženými doplňky a bylo zjevné, že nám hodlá přednášet. Kolegyně vedle mi špitla: „to je snad nějaká dominaJ?“
Tudíž jsem opustila svoje počáteční apatické bloudění po internetu a zahleděla se směrem k tabuli, kde stála naše přednášející. No, fakt, musela jsem dát kolegyni za pravduJ. Ale že má šmrncJ.

Žena se představila a spustila. A zase jsem žasla. Hned v počátku nám odtajnila svůj věk, a jestli mluvila pravdu a je jí čtyřicet šest let, tak jsem jen naprázdno polkla. Hádala bych jí minimálně o deset míň, taková kočka mi připadala. Její projev byl milý, zajímavý a okamžitě nás všechny dokázala zaujmout. Sex sám o sobě zaujme takřka vždyckyJ, ale její podání bylo akční, zajímavé a vtipné. Už se těším, jak některými novými informacemi obohatím studenty- třeba o mýtu o tom, že s malým kašpárkem lze udělat i velké divadloJ.

Určitě zajímavé a důležité poznatky jsou ale o pohlavních chorobách, a i když mám pocit, že sex se na děti valí ze všech stran (ani jogurt si nekoupíte bez reklamně odhaleného ňadraJ), informovanost klesá a pohlavní nemoci se šíří rychlosti laviny. Mládež je nejvíc promořená genitálními bradavicemi, od kterých je jen krůček k rakovině. To byla třeba pro mě novinka. Souvisí to s očkováním, které paní doktorka doporučuje všemi deseti.

Ale abych nebyla jen vážná, dozvěděli jsme se plno zajímavostí z nonverbální komunikace, dostalo se nám lekce ve flirtování a rady, že ženy mají být potvory, protože ty hodné holky mají prostě smůlu. A to i přesto, že atraktivita ženy stoupá s přibývající noční hodinouJ -slova paní doktorkyJ. Ještě bych asi měla ozřejmit, o koho jde. Přednášela nám Laura Janáčková. A na závěr jí vystřídala Alex DoležalováJ. I tady jsem zírala. Znám ji jen z její mediální akce v Reflexu, jako dívku provdanou za J. X. Doležala. Už to samo o sobě vypovídá mnohéJ. Nikdy jsem ji ovšem neviděla life, až dnes.A nechápu, jak na pohled taková něžná dívenka, se stále patrným ostravským akcentem, může mít v oblibě takové extravagantní záležitostiJ. Přednášela ale velmi poutavě a zajímavě, ač byla patrně zaskočena tím, že v auditoriu je zdaleka nejmladší. Aby ne, je jí kolem pětadvacetiJ Ovšem ona je na starší generaci zvyklá, J. X. Doležal je toho živým příklademJJ.

Skončili jsme docela uvolnění a páteční odpoledne, nabité sexem a erotikou, patřilo k těm lepším studijním záležitostemJ

Novoroční ohlédnutí

2012-01-08T08:23:00.002+01:00

Novoroční ohlédnutí není tak bezstarostně uvolněné, jako to včerejší. Na prahu nového roku jsme svištěli do nemocnice, vyzkoušet, jaké jsou podmínky za sto korun denněJ. Vzhledem k tomu, že šlo o benešovskou nemocnici, jejíž pověst opravdu nepatří k nejlepším, šlo docela o adrenalin. O co šlo? O moje rodiče, konkrétně o tatínka. Již na Silvestra se mu špatně dýchalo, tak ho odvezli do nemocnice už v sobotu. Mladý pan doktor, kterého vyrušili z laškování se sestřičkou, na něj koukl a řekl, že to nic není, maximálně tak nějaký náběh a ať si ho vezmou domůL Než stanovil tuto diagnózu, stačil několikrát odběhnout a vždy se vracel velmi rozesmátý. Zjevně tedy už oslavoval nadcházející konec roku a nějaký pacoš se mu nehodil do krámu. Jelo se tedy domů, a když jsme druhý den přijeli na novoroční oběd, nevěřila jsem vlastním očím. Bezvládně ležel, naprosto vyčerpaný a dech připomínal chraplavý přidušený sípot. Navíc mu zjevně působil námahu. Potlačila jsem pokus o černý humor, kdy jsem ve snaze odlehčit napjatou situaci otázkou zjišťovala, zda by mu třeba nepomohla cigaretaJ a raději dala na slova akční švagrové, že tady pomůže je RZS. Zavolali jsme ji a dorazila opravdu velmi rychle. Stejně rychle tatínka spakovala, napojila na kapačky a kyslík a se slovy, že je to na poslední chvíli, zapnuli houkačku a zmizeli v novoroční mlze. Večer nás telefonicky moc neuklidnili, prý žije. Ale.

Ale co? Oboustranný zápal plic, do toho jeho diabetes, no nic moc. Nezbývalo než čekat. Druhý den jsme měli volat. Dost trvalo, než jsme se někam provolali, vždy se nám dostávalo lakonického sdělení

„Zavolejte si později.“

Po poledni jsem se dovolala já.
„No,“ říká doktor. „Už se tu na něj někdo ptal.“

„To asi byla neteř,“ odpovídám ještě pokorně a pátrám po otcově zdravotním stavu.

„No, už jsem to říkal!“ zní mi ze sluchátka
„Mně ne, pane doktore,“ zvyšuji hlas.
„No, je to oboustranný zápal plic, je napojen na kyslík a je stabilizovaný!“
„Pan doktor v sobotu ale říkal, že to nic není, jak si to mám vysvětlit?“
„Nijak, to není moje věc!“
Aha.
Asi nebyla, to si vyřídím jinak. Pokračuji tedy v dialogu
„A můžeme ho přijet navštívit?“
„No, to už se taky ptali. Vás tady asi bude pěkná hromada…!"
„Prosím?“ Varovný podtón v mém hlase už nejde přeslechnout.
„No, já to tak nemyslel, jen že vás tu bude asi kupa…“
„A to vadí?“
„No, ne!“
„Tak se nebojte, pane doktore, hromada nás tady opravdu nebude, jen jsem se chtěla informovat na zdravotní stav svého otce, to snad mohu?“
„No, můžete!“
No- bylo zjevně jeho oblíbené výrazivoJ .Na návštěvu nakonec odjela jen maminka s bratrem. Aby nás tam nebyla kopa. A mě nevzali, abych náhodou neřekla něco nevhodného a oni se pak nemstili na pacientoviJ.
Leží v nemocnici dodnes. Stav se nepatrně lepší, já nic nekomentuji, jen si myslím své. Další detaily třeba až jindy. Teď si jen přejeme, aby se v pořádku vrátil a zápal plic překonal. Ale v duchu si říkám, že dostat se v naší zemi do rukou právníků a doktorů je peklo na zemi. Většinou J(abych nebyla nespravedlivá k té lepší menšiněJ)

SIlvestrovské ohlédnutí

2012-01-07T00:03:00.000+01:00

Nový rok je právě týdenní nemluvně. JNo, na nemluvně už toho řekl poměrně dost Ja ne vždy je to příjemné. Nicméně, ten týden ještě k malému ohlédnutí za minulou sobotou, respektive do loňského roku, svádí. Tak tedy krátká procházka silvestrovskou Prahou, která - bohužel- místy až příliš připomínala ruskou kolonii. Ruština se prostě linula odevšud. Při pozorném sledování - a že ruštinou vládnu - jsem žasla, kdo všechno dneska může dělat průvodce. Takové blbosti, jaké jim tam přes mikroport licencovaní průvodci sdělovali, se ani nedají publikovat.JStejně, jako jejich čecho-ruština. Davům znuděných turistů to ovšem bylo šumák. Hlavně, že byli na Silvestra v Praze, aby ukázali, že na to mají. J

Raději jsme tedy volili tišší uličky, byť davům,jak praví fotografie, se mnohde uniknout nedalo. J.

Pražské Jezulátko nezklamalo. Zajímavý Betlém a relativní klid.Mám ten kostel ráda J

I u Panny Marie pod řetezem byl klid a pohoda

Na Karlově mostě ovšem nikoli. Jít sem se ukázalo jako osudová chyba, nicméně zdárně jsme se přes ty nekonečné ruskojazyčné davy proboxovali do klidnější staroměstské části. J

Někteří invalidé se opravdu nemají špatně. Ovšem mladík, který z auta vyskakoval, vypadal docela zdravě. Že by nějaký úplateček.....?Nu, nebuďme škarohlídi,invalidům budiž podobné vozítko přánoJ

A zbylý pel mel jen tak bez názvu... J J

Zahradní slavnost

2012-01-06T12:11:00.000+01:00

Aneb novodobý rukopisJ Nebo spíš Rukopis.Kdysi dávno odbornou veřejností hýbal (a možná i dnes hýbe) spor o Rukopisy, které objevila dvě děvčataJ- jak praví České nebe- Hanka a Linda. Záhadná místa nálezů, jako je stará almara či úkryt pod vazbou staré knihy ve mně rázem evokovaly nedávný nález Havlovy Zahradní slavnosti. Ležela léta v peřińákuJ. Aniž bych byla hnidopich, nedovedu si představit, jak něco leží léta v peřiňáku a nikdo si toho nevšimne? Což se doma neuklízí? Nepoužívají peřiňák? Nebo peřiny? Je to v podstatě zbytečná glosa, nic tím nesleduji, jen mě prostě zaujalo, že v době celonárodního humbuku kolem Havla, kdy všichni honem kupují jeho knihy a chodí na jeho hry, kterým stejně polovina národa nerozumíJ,se záhadně objeví jeho Zahradní slavnost. Jako rukopis jistě vzácnost. Mně ale víc připomíná Rukopis, kterému svého času šlo o slávu. Vlastní i národníJ Dnes to budou asi peníze, o které půjde. A určitě ne o ty národníJ

Někdy se prostě moc nedaří:-)

2012-01-05T14:53:00.000+01:00

Dnešek byl zasvěcen dobročinnosti, šla jsem dávat krev. Tudíž jsem si ráno hezky přispala, abych měla dostatek sil. Sil jsem poté měla na rozdávání, protože jsem se ještě před odchodem vrhla na úklidJ. Ovšem naspaná energie byla nějak nerovnoměrně vydávaná a tudíž, celkem nečekaně, vzaly za své dva hrnečky a aromalampa, tudíž jsem raději další destrukci odložila na později Ja vyrazila. Zvolila jsem tramvaj, protože na Karláku se špatně parkuje. Spořádaně jsem si označila jízdenku, protože jsem zbabělec. Ráda bych na protest proti předraženým cenám jízdného MHD jezdila načerno, ale slušné vychování mi v tom brání. Podřimující bezdomovec v rohu špinavé tramvaje zjevně podobnými pocity netrpěl, ale to je v Praze běžné. Platí jen ti slušní. Tak jsem si označila jízdenku, natáhla rukavice, abych se nemusela ničeho dotýkat a čekala. Tramvaj nejela. Prý nějaká porucha. Tudíž jsem dvacet minut ze své zaplacené půlhodiny prostála na místě. Novou jízdenku už jsem nekupovala, to bych si už vyhádala, ale nikdo mě nekontroloval. Dostala jsem se tedy do nemocnice s mírným zpožděním, ale tady byl klid. Klid do té doby, než se mě sestřička pokusila vysát. Nešlo to. Nějaká poruchaJ. A tak rejdila jehlou v mých cévách nebo žiláchJ a nic. Trochu jsem se obávala, že přijde nevolnost, jelikož mi to sledování jehly pod mou vrásčitou kůží nedělalo dobře, ale skončilo to jen důkladným orosením čela. Pak přišla jiná, zajela ještě hlouběji a už to teklo. Na paži se mi ovšem vytvořila boule velikosti ořechu a odcházela jsem s ujištěním, že tam bude modřina. A jeJ. Nicméně, účel byl splněn a šla jsem se občerstvit. Tam pro změnu nefungovala pokladna, takže abych si užila za svých šedesátJ, musela jsem si pěkně počkat. Kupodivu, moje nervová soustava dosud nevykazovala žádné známky vzteku, jak je mým zvykem, nýbrž dokonce vyloudila shovívavý úsměv. Překvapivé! Nakoupila jsem a vydala se do větrného města, kde jsem se pečlivě vyhýbala letícím předmětům, které jsem potkávala v poměrně velké frekvenciJ. Cestou rozvrkočenými ulicemi jsem zjistila, že Třídní knížka je pouze v Dejvicích. Ale prý bude, ujišťovali mě všude. Nu, Kosmas zjevně trpí novoroční odstávkou, snad se také někdy probere a začne fungovatL. A aby toho nebylo málo, začalo pršet. Deštník byl nepoužitelný, tudíž jsem po vzoru elegantních žen sáhla po šátku. Nečekaně silný poryv větru ovšem lehce rozvázal můj rádoby elegantní uzel, uvolněný šátek mi zakryl oči a já ztratila pojem o prostoru před sebou. Ze setrvačnosti jsem proto vstoupila do cesty rozjetému kočárku s dvojčaty, který mě málem knokautoval. Naštěstí spěchající maminka cítila určitý podíl viny také, tudíž se nestrhla žádná slovní potyčka a spořádaně jsme se rozešly bez viditelných zranění. JŠátek jsem poté pro jistotu uvázala na babku, čímž jsem pozbyla veškeré elegance a ztratila poslední zbytky sebejistotyJ, ale zase jsem nezmokla. Domů jsem se tedy dopotácela nejen vysátá, ale i vyvátáJ a jsem ráda za bezpečí domova. Do žádných riskantních transakcí už se dnes pouštět nehodlámJ

Třídní schůzky

2012-01-04T20:09:00.002+01:00

Ne snad, že by šlo reflexi dnešního dne, byť i na dnešek připadly u nás třídní schůzky. Byly ale úplně jinéJJJR Rodiče byli milí, vstřícní, příjemní, hezky se s nimi v novém roce povídalo. Jen jestli si to budou myslet i jejich dětiJ.Pro mě to ale dnes byla příjemná, společenská záležitost.
Jsem ale přesto příliš vyčerpaná, a než abych tvořila nějaký smysluplný text, ponechávám tady ukázku z mé Třídní knížky ...Když už distribuce vázne, nechť se ke svým čtenářům dostává alespoň po kouscích

L L

...............

Kdysi jsem si myslela, že z třídních schůzek jsou nervózní jen učitelé, pak jsem ale mluvila s kamarádkou, které z třídních schůzek vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Vždycky se strašně bála, co bude, kdo ji zas vynadá, nebo ztrapní před celou třídou. Říkala, že týden před schůzkami nespí nervozitou. To byl pro mě překvapivý pohled z druhé strany. Také jsem mívala trému před třídními schůzkami. V mládí, kdy většina rodičů byla starší než já, a vyprávějte jim pak nějaká moudra ohledně výchovy? Dnes už to rozhodně neplatí, a abych našla rodiče staršího než já, musím se hodně snažit.

Některé školy prosazují strategii scházet se co nejvíce, a pak mají třídní schůzky poměrně častou frekvenci.

Člověk nemusí být ani statistik, a přesto ví, že všeho moc škodí. Většinou rodiče nemají čas lítat tak často do školy, a pokud dítě nemá problémy, vidí to i jako zbytečné.
To je vidět i na rodičovské účasti na třídních schůzkách třeba v čase adventním.

„Prosím, sdělte rodičům prospěch jejich dětí,“ přikazovala nám ředitelka na poradě, která se konala celé odpoledne, aby pak zjistila, že polovina kantorů nemá dostatečné množství známek pro klasifikaci. Než ale vystartovala k verbálnímu protiútoku, jakýsi odvážný hlas se ozval z roku sborovny:

„Stejně nikdo nepřijde, tak je to zbytečné.“

Zbytek porady panovalo dusno. Když schůze skončila, pomyslela jsem si něco o promarněném čase a šla připravit třídu na setkání s torzem rodičovské veřejnosti. Sotva udeřila stanovená hodina, začali se rodičové trousit. Když jsem se pokusila schůzky slavnostně zahájit, dorazili další opozdilci. A po třetím, zdánlivě už úspěšném zahajovacím pokusu, zazvonil někomu mobil, takže jsem zase musela zmlknout.

Nešlo ale o hluboké ticho. Jeden tatínek řešil pracovní spor a dvě maminky hledaly místo, kde sedí jejich bobánek. Když našly, mohli jsme konečně začít.

Jeden zvídavý otec se překvapivě rozhodl, že začne opravdu u pramene a zeptá se vedení, co bude dál. Kýžené odpovědi se ovšem nedočkal. Nebyl, kdo by mu ji poskytl. Ve škole bylo jen pár rodičů a dezinformované učitelky. Zřejmě se vážně čekalo, že nikdo nepřijde. Vysvětlování proto zbylo na mamince, pověřené nevděčnou funkcí členství ve školní radě. Držela se logiky, co je napsané, platí. To museli uznat i rebelující nespokojenci. Zvláště, když vzali v úvahu, že tady chtějí studovat jejich děti. Ze školy přesto odcházeli s pocitem frustrovaného badatele, který nenašel odpovědi na své otázky.

Ne, že by se nesnažili. Někdy ale snaha nestačí. Je třeba vidět konkrétní výsledky. A ty velmi často bohužel nikdo nepojmenuje. Tím se ovšem objasňuje častá frekvence třídních schůzek. Čím víckrát se vidíme, tím větší je šance, že se něco dozvíme. A přitom by pomohla maličkost, taková elektronická žákovská knížka by dokázala odbourat třídní schůzky téměř na věky. Ovšem je třeba ji začít používat.

Možná by bylo načase atmosféru odlehčit nějakou veselou poznámkou, aby rodiče měli o čem diskutovat. Nad sdělením, že:

„ Plival na schodišti na níže postaveného učitele vyššího ročníku, čímž snížil jeho vážnost,“ by se určitě na třídní schůzce diskuse rozpoutala.

Krocení dravé zvěře

2012-01-03T17:11:00.000+01:00

Či jiné podobné úkony připomíná návrat dětí do školy po prázdninách. VždyckyJ. Pravdou je, že čím delší volno, tím je to horší. V tomto směru tedy letošní kratičké vánoční prázdniny mnoho škody nenadělalyJ, i tak to ale stálo za to. Všichni si musí neodkladně sdělit svoje zážitky, pochlubit se vánočními dárky či vylíčit průběh svojí nové vánoční láskyJ. Kam na ně s nějakým učením. Zvuková intenzita vzájemného sdělování s postupujícím dnem vzrůstá, takže krátce před čtvrtou má jeden hlavu jak pátrací balónJ. Zítra snad bude podstatné sděleno a hladina hluku se ustálí na přijatelné míře. Pokud se o slovo nepřihlásí řemeslníci, kteří u nás měli budovat v letních měsících, a místo toho,jak je dobrým českým zvykemL, využívají nečekaně teplé zimy k tomu, aby nám sbíjeli a mlátili za okny. V době pololetních písemek obzvlášť pikantní. Jakoby vánoční pauza ani nebyla, hektika loňského roku je tu zpět s plnou parádouL

Nečekané volno

2012-01-02T15:45:00.000+01:00

Nějak jsem si mylně zafixovala, že i škola je běžné pracovištěJ a automaticky předpokládala, že dnešek je prvním pracovním dnem i pro nás. A ejhle, neníJ. Nepřišla jsem na to sice až dnes, jak by se mohlo zdátJ, ale dá se říci, že skoro ano. Krátce před svátky mě na to upozornily děti, kterým jsem ovšem vytrvale tvrdila, že už v pondělí. Nakonec jsem se nechala přesvědčit, zeptala se přímo u pramene, tedy v ředitelněJ a zjistila jsem, že mám vánoční dárek navíc. Prázdninové pondělí. Dnes si ho tedy užívám. Volný den na prahu nového roku. Doma je zvláštní klid, nastává takový útlum po tom vánočním a novoročním veselíJ a klid já rádaJ

Pavouk v síti

2012-01-01T09:43:00.000+01:00

Pavouk v síti se také ocitl mezi mými vánočními knihami. Autorku Magdu Váňovou moc ráda čtu a tak jsem se těšila. A jako obvykle, nezklamala. Mě tedy ne. Četlo se to moc hezky, byť mnoho hezkých lidských vlastností se v jejím novém příběhu neskrývá. V anotaci se píše, že Magda Váňová ukazuje svým hrdinům, kudy ven z nenasytných citů, zbožných přání a pokryteckých pastí. A že jich autorka umí pojmenovat. Příběh Bely a Radima je pro prázdninovou relaxaci jako dělaný, i když pro slavnostní, novoroční náladu se tak úplně nehodí. Příliš syrově tam popisuje záludnosti mezilidských vztahů a chceme-li v novém roce být naladěni na vstřícnou vlnu, cynický podtón knihy není pro start do nového roku tím nejvhodnějším. Ale zase lepší, než si nasadit růžové brýle. Pavouk v síti je prostě zajímavá kniha. A můžeme si společně třeba přát,ať v letošním roce v žádné síti neuvízneme:-)

P.F

2011-12-31T23:59:00.001+01:00

2012

2011-12-31T08:16:00.000+01:00

Dvanáctka na konci letopočtu by mohla znamenat tucet dobrých zážitkůJ. Samozřejmě, že Vám ( i soběJ) jich přeji mnohem víc, ale přislíbený tucet by mohl vzbuzovat určitou naději. Dvanáctka je prostě šťastné číslo a tak věřme, že nás čeká šťastný rok - v osobním životě, ve veřejném prostoru to asi bude bída LL
Prostě přání pro příští rok je opakovaně prosté: zdraví, štěstí, lásku, spokojenost. Víc nám netřeba. J

Rekapitulace

2011-12-30T13:06:00.001+01:00

Zkusili jste si někdy udělat písemnou rekapitulaci předchozího roku? Asi ano, konec roku k tomu víceméně vybízí, nicméně ne vždycky se uchylujeme k písemné variantě. Když se pak ale nějaká bilance ocitne na papíře, získává najednou úplně jiný rozměr. Učinila jsem takový pokus před pár lety, kdy jsem ho vylepšila statistikou úspěšných a neúspěšných dní. Neúprosná statistická řeč mi pak vyplivla poznání, že každý spokojený den je vykoupen minimálně dvěma neúspěšnými, což byla voda na mlýn mého pesimismuL. Začala jsem se obávat, co špatného po tom dobrém přijdeJ a tak jsem v rámci zachování duševního zdraví s podobnými pokusy rychle skončila. Letos jsem se k písemné rekapitulaci vrátila, ovšem bez záludné statistikyJ. Tentokrát raději sázím na pocity. Jeden kladný v celé té plejádě rekapitulačních dojmů převládá, spokojenost se ztracenými kilyJ. Nad ztrátou člověk většinou nejásá, tato mě ale obzvláště těší. Stejně jako vydaná kniha, byť distribuce vázne, a jde jen o nenáročné fejetonky, nikoliv o rozsáhlý historický román, o který tolik usilujiJ. Nu, nemusí ale pršet, stačí, když alespoň kape. A na velký románový příběh si brousím zuby v příštím roce, nějaká předsevzetí přeci musí býtJ.

K pozitivům řadím i zde stále se rozšiřující blogovztahy, sama jsem netušila, jaké příjemné vazby se tady dají navázat a vytvořit - tímto Vám všem děkuji a těším se na další naši virtuální komunikaci J.J.J.

Ale i ostatní pocity zdají se být v klidové poloze, žádné výkyvy ani směrem nahoru či dolů.

Nějaký skok směrem vzhůru by to sice chtěloJ, ale to může být výzva pro dvanáctkuJ. Nemyslím tím samozřejmě pivko, ale přicházející nový rokJ.

Aby příští písemná rekapitulace byla stejně laskavá,jako letošní.

Trocha historie

2011-12-29T18:10:00.000+01:00

......nikoho nezabijeJ, napadá mě jemná parafráze známého rčení při poslechu dnešní Kávy o čtvrté. Připomíná se sedmdesát let od zahájení akce Anthropoid.Leží mi v hlavě příští rok, kdy se bude připomínat sedmdesát let od atentátu, od vypálení Lidic a Ležáků, a nějak jsem pozapomněla, že akce začala už mezi svátky jednačtyřicátého roku. A dneska je ten den, kdy se výsadek uskutečnil. Počasí měli kluci tehdy mnohem horší než dnes, možná i proto také seskočili jinde, než se původně plánovalo. Ovšem počasí bylo tou nejmenší obtížností, do které se v noci před sedmdesáti lety vrhali. Věděli, do čeho jdou a před jejich odvahou klobouk dolů. Četla jsem – a není tomu dávno- zajímavou knihu - Dva proti říši, takže jsem si celou tu děsivou anabázi znovu pěkně oživila. Každý rok pravidelně chodíme s dětmi do kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde příběh Kubiše a Gabčíka končí, a rok co rok je to velmi emotivní a působivé. Dnes jsem si tedy s chutí vyslechla nové poznatky o tomto činu, v naší historii ojedinělém. Jediné, co mi trochu vadí, je ustálené úsloví, že atentát byl spáchán. Myslím, že atentát uskutečnili, provedli či splnili rozkaz, cokoli, co jen čeština nabízí, vyjma spáchánJ.Slovy z Vyššího principu lze totiž říci, že útok na zlosyna není ničím špatným a spojení spáchat něco mi pořád evokuje něco nedobrého. Pořád si tady stěžuji, jak jsme na tom v Česku špatně s morálkou a hrdinstvím, tak mě těší, že v historii lze najít okamžiky, na které můžeme být pyšníJ.Pravda, nevím, jak bych se na to dívala v době stanného práva, ten následný masakr byl děsivý, ale i pamětníci jsou na tento ojedinělý český čin poměrně hrdí. Kobylisy a celá oblast tehdejšího dramatu jsou mi nejen blízké, ale i známé, proto mě jednotlivé detaily hodně zajímají. I osudy jiných hrdinů, podle kterých máme na osmičce pojmenováno mnoho ulic, aniž by to mnohdy jejich obyvatelé věděli. Namátkou lze jmenovat Vosmíkových, Černého či Novákových, co jméno, to dramatický příběh. A sedmdesát let je pěkné výročí, zaslouží si připomenutí. Stejně, jako se bude připomínat sedmdesát let od vystěhování Neveklovska, tedy moje Odnikud nikamJ.

Proto si myslím, že by bylo vhodné i toto výročí připomenout novou knihou. Doufám v niJ

Trocha pohybu

2011-12-28T15:33:00.003+01:00

Kapka pohybu rozhodně neuškodí ani nám, kavárenským povalečůmJ, mezi svátky obzvlášť. Na hory nejezdíme a staré kosti potřebují vyhřát, tudíž je sauna s bazénem zákonitou volbou.

A zatímco těsně před Vánoci zel bazén takřka prázdnou – všichni asi finišovali v honbě za kaprem a dárky - dnes byl chlorovaný prostor skoro přeplněný. Všichni asi potřebují utopit přebytečné kalorie, které se ale brání zuby nehty. Asi jako v tom vtípku, který jsem objevila na FB. Co jsou to kalorie? Kalorie jsou zákeřné mrchy, které v noci nalezou do skříně, kde přešívají vaše oblečeníJ .

Dnes se tedy mnozí snažili své kalorie utopit případně uvařit v sauněJ, což se, zejména u viditelně náhodných návštěvníků, ukazovalo býti dosti komickým. Nejvíc mě dojal pán s markantní ochranou tukovou vrstvou kolem pasu - tzv. OTPJ, který si dvakrát přefuněl bazén, poté se usadil v křesílku a jal do sebe soukat čokoládičku. Asi, aby měl dostatek energie na následné válení se v sauně, kde tekutiny doplňoval pivem. Nu, přiznám, podobný exemplář jsem ve sportovním zařízení už dlouho neviděla. Buď ho vyštvala manželka, která se už nemohla na jeho pivní břich dívat, nebo jde o nějakou nepovedenou variantu svátečního předsevzetí, že je třeba s sebou něco dělat. Ovšem zjevně je to těžká cesta, jak pán názorně předvádělJ.Skoro mě to odrazuje od vlastních předsevzetí, se kterými zatím jenom v duchu koketuji. Ale dobře vím, jak je ten boj se závislostmi obtížný a mnohdy marný:-(Nicméně protažení v bazénu i vyhřátí v sauně bylo moc příjemné a do dalšího svátečního hodování se lze pustit s plnou parádouJ.

Předsevzetí až v novém roce J

Svátek mezi svátky

2011-12-27T07:43:00.000+01:00

Mám ve svém blízkém okolí nečekaně hodně lidí, kteří ledva skončí vánoční oslavy, slaví své narozeniny. A pokud jste ještě Eva nebo Adam, máte to všechno v jednom balíčkuJ.

A to jsem si kdysi myslela, jak moc mě rodiče ošidili, když jako Jitka rozená v lednu mám všechny důležité roční mezníky scvrknuté do jednoho měsíceJ. Jsou tací, co to mají v jednom týdnu a o Evě narozené na Štědrý den ani nemluvímJ.

Dnes už to samozřejmě neprožívám, ale v dětství jsem občas v skrytu duše zazáviděla těm, co slavili na jaře či v létě a pořád před sebou měli vizi podzimního svátku a zimních Vánoc. My, co jsme spadli oslavami do adventu, jsme zákonitě byli zastíněni vánočními svátkyJ.

Občas vedeme plané diskuse s Adamem či s lidmi narozenými mezi svátky o tom, jaký to má dopad na jejich životJ, ale jelikož jsme dospělí a jalové řeči o svátcích bývají nezřídka umocněny nějakým lahodným mokem, je to spíš takové veselé plácání o ničem. Ale děti to mají jinak. Pečlivě si hlídají, aby byly odděleny dárky vánoční od těch narozeninových a běda, když to chcete zahrnout do jednoho balíčku. Cítí se uraženy a ošizeny. Svým způsobem trochu ošizeny jsou, Eva s Adamem stoprocentněJ, ale jak to udělat, když tolik toužíte po Štěpánkovi a on se dere na svět zrovna šestadvacátého? No, jistě je v našich silách to změnit, ale to bych sklouzla do kapitoly plánované rodičovství a to nechciJ.

Vlastně jsem jen chtěla popřát těm, co slaví svátek či narozeniny o svátcích. Možná jsou kapku ošizeni, ale zase to mají všechno najednou a celý rok je pak klidJJJJJ