Smutně hledíme za uplynulým létem :-). Trochu horkým, pravda. Ale krásným a pohodovým.
S nadějí hledíme vstříc podzimu, ale ta letní nostalgie prostě převládá:_)
Smutně hledíme za uplynulým létem :-). Trochu horkým, pravda. Ale krásným a pohodovým.
S nadějí hledíme vstříc podzimu, ale ta letní nostalgie prostě převládá:_)
„Doma jsem jenom babička,“ zdůrazňuje jedna slavná herečka, když chce vysvětlit, proč nepodává rozhovory o rodině, co ji rozčiluje na opakovaných a neoriginálních otázkách nebo jak své dramatické divadelní role nechává v šatně Národního spolu s kostýmem a doma je úplně normální prarodič.
Není sama, kdo se v domácím prostředí
mění z velké hvězdy na normální babičku či dědu. V džínách, se
spoustou bláznivých nápadů a s absolutním pochopením pro svá vnoučata.
Někteří dokonce tvrdí, že
je to jejich nejkrásnější role.
Většina běžných smrtelníků má často pocit, že u
slavných lidí je to úplně jinak. Že když dědeček vtipkuje na televizní
obrazovce, tak podobně veselo je s ním doma každý den.
„Je to přeci bavič,“
argumentují v duchu bulvárních novinových plátků, které podobné informace
cíleně šíří.
Zřejmě
si málokdo dokáže představit, jaké to je hrát Člověče, nezlob se s někým,
koho vídáte jako Cyrana nebo Helenu Trojskou, chodit na ryby s olympijským
vítězem či se doma učit chemii na písemku s objevitelem polarografu.
Vymluvit mnoha lidem tuto všeobecně rozšířenou
představu o tom, že slavní prarodiče jsou slavní i doma, není, vzhledem
k bulvárním novinám a mediálním agenturám, vůbec snadné.
Moje
velké přání ale vnímá babičky a dědečky a všeobecně seniory úplně jinak. A ve
vztahu k dětem věříme heslu, že rodiče jsou na výchovu, prarodiče na
zážitky.
A to je naším cílem.
Připomenout babičky a dědečky jak si je pamatujeme ze života, nikoli
z hlediště divadla, televizní obrazovky, filmového plátna, sportovního
stadionu či výzkumné laboratoře nebo operačního sálu. Chceme jít po stopách
společného rybaření, jízdy na kole, koupání v řece či nocování pod stanem.
Jací byli ti slavní prarodiče?
Dáme na emoce a zážitky. A představujeme si,
že se vnuci slavných zastaví, zavzpomínají
a vybaví si ty nejsilnější zážitky se svým
dědou či babičkou.
Jaký byl člověk, kterého
si národ staví na piedestal, děda nebo babička?
Byl to typický rozmazlovač, vzor či bláznivý
dospělý, který se se svými vnoučaty s radostí vracel do dob bezstarostného
dětství a mládí…. ?
Byl to pro ně někdo, o
kom ani nevěděli, že je slavný nebo je svou prací inspiroval už
v dětství?
Viděl se v nich děda
nebo naopak ho trochu obtěžovali, protože nechtěl připustit, že už je ve věku,
kdy nějaká vnoučata má?
Věděli o své babičce, že
byla pro půlku národa femme fatale, nebo to pro ně bylo pozdější překvapení,
protože oni s babičkou chodili do cukrárny a tam si povídali o knížkách a
pohádkových postavičkách?
Ne,
že bychom to měli jasně nalajnované. Je to idea, jak zavzpomínat na svoje
prarodiče, protože Moje velké přání se všem prarodičům intenzivně věnuje.
Popravdě řečeno, každý si může vybrat vlastní způsob, jak vzpomenout svou
babičku nebo dědu. Historka, souvislé vyprávění, několik propojených zážitků,
koláž emocí a nálad spojených s dětstvím a prarodiči…
Žádný přesný návod
nedáváme, jen inspiraci…
Stěžejní motto je asi
takové: „Jaké to bylo pro naše dušičky,
když u nás byl děda nebo obě slavné babičky…?
Pište a vzpomínejte…
Nebo mi, prosím, pošlete tip či odkaz na vnouče, které by rádo napsalo text o svém slavném prarodiči.
Moje velké přání
z toho udělá knihu, tu vydraží a její výdělek pak pomůže mnoha seniorům.
A ostatní budou mít
v knihovně ojedinělý originál vzpomínek na slavné předky….
Tobiáš je v zoo již zkušeným návštěvníkem, přesto si vždycky myslím, že je to pro něj náročné, tolik pachů a nových vjemů...
Nicméně, je spořádaný návštěvník a všechno to zvládá. Jen čekat před pavilónem se mu moc nechce, trochu kvílí, takže dovnitř chodíme na etapy, aby s ním vždycky někdo byl:-).
Asi nemá takové pocity jako já, když lituji kupříkladu dravce, kteří jsou v kleci a nemohou pořádně létat, tygry, co chodí pořád dokola a nemohou volně běhat atd. Nejvíc je mi vždycky líto ledního medvěda, ale toho jsme ale letos neviděli, takže bylo o lítostivou chvilku méně.
Zato jsme viděli spoustu mláďat, už povyrostlých, ale pořád hravých a veselých. Nejvíc nás samozřejmě bavily surikaty, ty se snad na návštěvníky i těší.
Tobiáše zaujal pes pralesní, jakoby vycítil příbuzného, u jeho klece tedy dost zvědavě postával a nechtěl pryč.
Orangutani nás přehlíželi, v klidu se pohupovali v síti a nějací návštěvníci jim byli ukradení.
Asi díky chladnějšímu počasí byla zvířata v klidu, dost venku, a tak jsme některá viděli i v takové blízkosti, že to byl zážitek i pro mě.
Prochodili jsme tam celé odpoledne, máme zoo rádi, navzdory tomu, že pořád nevím, co si obecně o zoo myslet. Zda se tam ta zvířata nenudí, neřku-li netrápí....?
Asi ne, byť na jejich místě bych být nechtěla.
Ale zachraňují druhy, co jim hrozí vyhynutí, to je velké plus . Snaží se, aby měli velký výběh a hezké prostředí, další plus.
Takže dnes žádné filosofování, spíš jen taková vzpomínka na hezký den v zologajdě.
O cenách nemluvím, když už jsme se jednou rozhodli tam jít, je to jedno...
Ale byl by za to minimálně jeden kvartál elektřiny:-)