Profesionalita

Nedávno se někdo ptal, co si myslím o profesionalitě. Donutilo mě to k hlubšímu zamyšlení. Ne snad, že bych nevěděla, co profesionalita je, ale že jsem váhala, zda je namístě shovívavost či spíš nesmlouvavost.

Začala jsem porovnávat. Lze říci třeba o lékaři, který bravurně operuje a zachránil mnoho životů, ale k pacientům se lidsky chová jako barbar, že je neprofesionální? Neb je jenom buran bez vychování a empatie? To vnímám trochu jako nejednoznačné, protože se asi radši svěřím do rukou člověku, který fakt umí než tomu, který jen uhlazeně mluví, byť si, tak trochu naivně, myslím, že profesionál by měl zvládat obé. Představa, že se doktor ke mně chová, jako ke kusu hadru mi vždycky připadala dost děsivá. Ale mnozí by jistě mohli vyprávět….

Může o sobě prohlašovat reportérka, která nám během pohřbu pana Munzara sdělila, že nad Národním divadlem přeletí rakev (pardon letadlo), že je nadanou profesionálkou? Jistě, v tomto případek je výsledek spíš humorný a baví se tím celý internet, což už jistě samo o sobě je velký trest. Dejme tomu, že jde o přebrebt daný i nervozitou. Jenže takových rétorů je mediální prostor plný, nějaká gramatika už dávno nehraje roli, k tomu přibývá zakoktávání, opakování a velmi často i fatální neznalost toho, o čem mluvím. Nějaké ověřování a zjišťování je asi příliš náročné a zdlouhavé. Pravda, jsou výjimky, ale ty většinou jen potvrzují pravidlo. A tak si říkám, jakou váhu má profesionalita v tomto světě, který je tolik na očích?

Jsme obecně nakloněni tomu, být přebrebtům tolerantní. Vždyť kdo z nás má v tomto čisté konto? Já třeba onehdy v autoservisu zaníceně vysvětluji panu opraváři, že mi nejde stahovat zrcátko u řidiče. On, s profesionálně vážnou tváří pokyvuje a laskavě se přeptá, zda náhodou nemyslím okýnko u řidiče? Samozřejmě, ale protože myslím i na otázku, proč se mi nevyhřívá boční zrcátko, spojím dvě věci dohromady a výsledkem je nestahující se zrcátko. Opravdu výkon. Tam byl pán profesionál, nepoklepal si na čelo a nesetřel mě, ale s úsměvem mě navedl na to, co vlastně chci. Mám v hlavě i svůj školní přebrebt, kdy jsem u žákovské neznalosti (nutno podotknout, že opakované), dost důrazně konstatovala, že další nedostatečná mu zásadně zhorší průjem.  Samozřejmě jsem měla na mysli průměr, leč podvědomí či bůh ví, co si dělaly své. Neprofesionalita, lze suše konstatovat. Nikoho ale neohrozila (troufám si tvrdit, že ani v duši onoho studenta nic nenapáchalaJ,) ale tím pádem nemohu kritizovat letící rakev, protože kdož jsi bez viny…. Mohu se ale zamyslet nad profesionalitou obecně a nad mírou tolerance, kterou k její absenci nabízíme. Většinou se k ní postavíme buď humorem, nebo pasivitou (případně si zanadáváme někde v ústraní). Málokdy důsledně profesionální přístup vyžadujeme.  Doktor nás dobře odoperuje a že je hulvát s tím nic nenaděláme. Řemeslník skvěle opravuje, a že neumí přijít včas a udělat práci v termínu, co my s tím? Prodavačka toho má tolik, neošidila nás, tak co je mi po tom, že se neusmívá a ještě po mě štěká?  MHD mě doveze, tak co, že někdy přijede pozdě, narvaná či plná nějakých individuí, které už od pohledu vypadají nebezpečně? Kdo by to hlídal, že?  Pračka se rozbije hned po záruce, tak koupíme novou, proč by také měla vydržet nějak dlouho? A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.  Možná by se o profesionalitě či stavovské a cechovní cti mělo víc hovořit a ještě víc ji vyžadovat. Protože jen tam, kde je poptávka, vznikne i nabídka. Jenže když hitem současnosti je víc, rychleji a hlavně po povrchu, tak nevím, nevím…. Ale možná se tak nějak neprofesionálně mýlím. Protože mýlit se profesionálně bych opravdu nechtělaJ