… a pohádky byl konec. Takto (údajně dobře) končí většina
pohádek. Vzali se a žili šťastně až do smrti. Nikde se ale neříká, jak to bylo
dál. Jaký byl všední život v dalších letech. To už logicky není pohádka,
tak to do příběhu nepatří. Přesto to mnohé zajímá? Jak to bylo s princem a
princeznou? Hádali se někdy? Zplešatěl a zpohodlněl on? Ztloustla a zlenivěla ona? Co děti? A milion dalších
otázek na konci každé pohádky. Jenže jak to bylo dál většinou nikdo neví ( a
ani ho to moc nezajímá). A podobné je to i oslavovanou první republikou.
Reflektuje se stol let, jak všichni jásali, strhávali nenáviděné rakouské
symboly, tančili v ulicích města. Ale co bylo dál? Jak se lidem žilo?
Nezhořkla jim ta republiková samostatnost? Byla to opravdu noblesa a elegance, jak
si dnes s gustem připomínáme. Odpovědi jsou bohužel veskrze záporné. Nežilo se dobře, panovala bída, hlad,
španělská chřipka kosila dál lidi ve velkém, nebyla práce, bydlení,
jídlo….Elegance se nosila logicky ve filmu, snad aby se zapomnělo na reálnou
bídu. Většina lidí moc noblesně a elegantně oblékaná nechodila. To už, stejně
jako v pohádkách, není součástí příběhu. Minimálně ne toho výročního,
nehodí se to moc do oslav. Ale nechci
tím nějak oslavy shodit, naopak, s radostí si všechno také připomínám. Jen
si myslím, že to nebyla pohádka, jak to někdy vypadá. Spíš taková balada. Nebo
drama. Rozhodně ne tedy tragedie, to zase ne. Ale klonila bych se víc
k pověstem, těm co mají pravdivé jádro, ale kolem je někdy něco trochu
jinak.
středa 31. října 2018
úterý 30. října 2018
Vlajkosláva
Sto let je sto let. Význam kulatého výročí vnímám i
v tom, že jsem (snad poprvé) viděla vlajky i na oknech bytů, na autech či
dalších privátních objektech. Tedy poprvé mimo hokej. Takže nejen veřejné budovy, kterým to
přikazuje zákon, ale i spontánně, na soukromých oknech i domech. A to je
obrovský pokrok ve vnímání národní sounáležitosti. Zvlášť, když u nás je to
s těmi vyvěšovanými vlajkami historicky dost těžké, mnozí ještě dobře
pamatují, kdy vyvěšování bylo povinné, ostře sledované a když jste se vzepřeli,
hned jste získali punc podezřelého individua. Snad i proto se po roce osmdesát
devět do národní vlajky halili jen omámení fanoušci hokejového týmu. Ani
oslavovaná první republika není bez viny, i tam se vyvěšovaly vlaječky povinně
a možná ještě tvrději vymáhaná vlajkosláva byla zaměřena hlavně proti německé
„menšině“, která logicky výročí vzniku republiky moc slavit nechtěla. Také
letošní dobrovolně vyvěšené vlajky z oken našich obývacích pokojů lze
vnímat jako první vlaštovku toho, že si naše dějiny uvědomujeme, ctíme a chceme
na ně v tom dobrém slova smyslu navázat. Budí to ve mně sympatie a mám
z toho hezký pocit.
pondělí 29. října 2018
Národní muzeum
Již delší dobu, vždy cestou kolem po zacpané magistrále, obdivuji
jeho novou fasádu. Je to fakt nádhera, pastva pro oči. Patrně to tak nějak
viděli i otcové zakladatelé, kteří před dvěma sty lety tento chrám vzdělanosti
budovali. Paradox, který jim provedly dějiny vznikem magistrály v místech,
které obrozenci považovali za tichá a odlehlá, asi nechci komentovat. Prostě
dnes je Národní muzeum tam kde je, v novém krásném kabátě a slaví svých
dvě stě let a sto let republiky. Samotné se mi zdá neskutečné, jak dlouho bylo
zavřené a nemohlo se do jeho vnitřních prostor. Ostatně, ono ani dnes se
nemůže, ona celá ta sláva s otevřením je i tak trochu baroko pro oko.
Klasicky se to nestihlo v termínu a jsem přesvědčena, že kdyby nešlo o tak
sledovanou událost, jakou stoleté výročí je, tak se rekonstruuje i nadále.
Takhle je alespoň přízemí slavnostně otevřeno. Je to krása, to zase ano. A
těším se na celý prostor, snad prý v únoru. V těchto dnech je to takové slavnostní.
Vzrušující. Tajemné. I ten videomappingkna fasádě Muzea takový byl. To jsou
věci, které tak trochu berou dech a člověk může s velkou radostí
konstatovat, že u toho byl. Bylo to prostě velkolepé. A jen na okraj, stopy po
kulkách sovětských okupantů, kteří si údajně muzeum spletli s rozhlasem,
zůstaly zachovány. Aby i následující generace věděly.
neděle 28. října 2018
Sto let
Dnešek bude dopsán trochu zpětně, jako reflexe všeho, co
Praha na kulaté výročí nachystala. Dopředu sice mohu říci, že vojenská
přehlídka na Evropské se obejde bez mé účasti, ale jinak je toho mnoho, co
stojí za vidění.Je to trochu jako svatokrádež, když já, srdcem stále
monarchista, tak slavím vznik republikyJJ,
ale nalhávám sama sobě, že to tak má být. Asi sice nemá, ale je to zajímavé
z historického hlediska, baví mě to připomínání. Tak uvidíme, co to
všechno přinese.
Tak kde všude, na těch sto let? Logicky na Letné, kde byla
velká statická přehlídka nejen armádní historie, ale i celého záchranného
systému. Kramářova vila, to jen na čumendu a při venčení. Celá sedmička omotaná
trikolorou. Děti s vlajkami
v ruce i na tváři (aniž bychom vyhráli hokejJ).
Budovy na Letné nasvícené v národních barvách.
Pak Národní muzeum, Václavské, Hradčanské a Staroměstské
náměstí, nakonec i ta Dejvická, neb jsem měla v řadách pochodujících
bývalého studenta a to je velká hrdost. Pak Vítkov a ve finále Obecní dům. Tedy
samé sváteční dominanty. A i přes deštivé počasí, hluboký emocionální zážitek.
A abych zachovala
tradici nedělního čtení, tak večer stylově, Čapek a Jak pejsek a kočička
slavili 28. říjen.
sobota 27. října 2018
Saturnin
V pro mě dosud neznámém prostředí. Byl i Tobiáš,
takže to je kulturní pejsekJ
Pan Kreuzmann zde - v Řetězové ulici -četl ze slavné knihy. A četl úžasně, byl
to zážitek.
pátek 26. října 2018
Týden republiky
Tak lze, bez nadsázky, nazvat tento týden v naší škole.
A nejen v naší škole, samozřejmě. Stoleté výročí všude, kam pohlédneš. My
se jen s radostí připojujeme. V pondělí beseda s docentem Šebkem
(na podruhé už to vyšlo, uf), exkurze na výstavu o České státnosti, a ve finále
Den republiky. Učíme v dobových kostýmech, děti se také daly přemluvit a
mnozí v dobovém oblečení přišly. Den začínáme dobovou hymnou U Fidlovačky,
pokračuje setkáním s Karlem Hašlerem, pak přicházejí Voskovec s Werichem
na svou forbínu. Kdo radši výtvarné umění, může se seznámit s Fillou,
Sekorou či Toyen. Šikovní malíři z řad starších studentů předvádějí
uhlokresbu známých prvorepublikových osobností, nejčastěji samozřejmě Masaryka,
ten se kreslí nejlépe.
Vystavujeme dobové předměty. Píšeme na tabulky a křídou.
Interaktivní tabule dnes odpočívají. Nebo slouží jako filmové plátno- ve třídách
běží filmové smyčky zachycující známé i méně známé okamžiky z doby před
sto lety. Tělocvik vedou Sokolové.
O přestávkách děvčata
prodávají v koloniálu a hokynářství prvorepublikové dobroty, které samy
vyrobily.
Učíme se dnes ve všech předmětech jen o první republice, jak
se počítalo, vařilo, cestovalo, filmovalo, tancovalo, zpívalo i pracovalo.
čtvrtek 25. října 2018
Sabina Slonková
Je novinářka par exellence. Alespoň já ji tak vnímám. Sleduji její práci už roky a tak vím, co čem mluvím. A osobní setkání moje tvrzení podpořilo. Dnes totiž přišla k nám do školy na besedu se studenty. Vyprávět o své práci, o nebezpečí populismu, falešných zpráv či laciného pokrytectví. Mluvila o politice vysoké i komunální, novinářích a o jejich práci, která rozhodně není jednoduchá. Děti se ptaly, zaujatě vydržely celé dvě hodiny ( a patrně by vydržely i déle). I já bych si dále povídala, leč čas je neúprosný. Nebo by se spíš slušelo říci, že čas prostě nic neovlivni.:-). Šlo ale o nesmírně zajímavé dvě hodiny. Těší mě, že takoví lidé existují a ještě víc mě těší, že si najdou cestu k nám do školy:-)
středa 24. října 2018
Na Hrad
Vyrazit na Hrad není jen tak. Od té doby, co ta pan
prezident svévolně nechal namontovat bezpečností rámy, jsem tam nebyla.
Z principu. Považuji bezpečnostní rámy a zavírání prostor Hradu za
zlomyslnost neřku-li za úmysl, což je ještě mnohem horší než ješitná
roztržitost stárnoucího vládce. Připravil nás nejen o nedělní procházky, ale i
vánoční výlety či mnoho výstav protože vše je podmíněno tím průchodem
zemanových bran. O víkendu ale nebylo jiné volby, do katedrály to prostě jinudy
nejde. Tak jsem vystála jednu
z mnoha front před Hradem. Cizinci toto martyrium zjevně snášejí mnohem
lépe než našinci, sunou se frontou s úsměvem a vesele snášejí elektronické
osahávání u bran i nahlížení do zavazadel, které podle mě stejně nic odhalit
nemůže. Češi naproti tomu frontu snášejí trpně, mnohdy viditelně naštvaně. Moc
se tedy neusmívají, je to jen buzerace, to je prostě jasné. Také jsem se
nesmála jako veselí Japonci hned vedle mě. Ale vydržela jsem, fronta skončila a
hurá do katedrály. A cestou se kochám prostředím, kde jsem už dlouho nebyla. Je
t krása, navíc podzimně zabarvená, super. A mraky turistů i tak, překvapivě. A
katedrále nová socha a nově i prostor pro kardinála Berana. Jinak vše při
starém. Alespoň naoko. Co se děje v zákulisí, to snad radši nevědět. A na Hrad znovu zase za rok na mši. Neb lepších časechJ