Vysvědčení

Tak jsme se konečně dočkali:-) Všichni, do jednoho se na dnešek, myslím, hodně těší. A určitě to není o samých jedničkách či o tom,že se naopak něco nepovedlo. Je to prostě konec jedné fáze, začátek krásných a pohodových letních dní, a mezifáze mezi startem další etapy. Myslím, že u nás nikdo neplakal zoufalstvím, všichni věděli, co přijde, a tak jsme se společně rozloučili. Trochu už jsem rezignovala na sváteční oblečení u dětí a ono většinou, když nic nečekáte, něco přijde. Ne snad, že by přišli všichni, tak neskromná být nemohu, ale mnozí přišli hezky a svátečně oblečení, je to přeci sváteční den. To bylo hezké. A snad ty, co nasadili klasické kraťasy, trochu inspirovali. 
Těšila jsem se z květin, ale letos i z obzvláštních osobních dárků, což je moc milé. Hezké to bylo, klidné a pohodové. A hurá na prázdniny:-)

                             To jen jako komentář, beze slov:-) 

Třeba tohle mě úplně dostalo, známky s Karlem IV. Vědí, že je sbírám? Velká radost

                                                              a kniha o Karlovi... .-)?

                                                 a domácí třešňová marmeláda:-) bomba

                             ale skvělé byly všechny... díky a krásné léto

Pracovní doba učitele- díl druhý

    „Vy se máte, máte ty prázdniny….“, je věta, za kterou by většina kantorů vraždila. Jednak prázdniny jsou jejich dovolená, jednak jsou pevně dané, čímž se výrazně eliminuje možnost vybrat si dovolenu v jinou roční dobu než v tu nejvíce exponovanou, v letní sezóně. 

    A neposlední řadě, kdo někdy nějakou dobu učil, velmi dobře ví, že sedm letních týdnů rozhodně na zotavenou nestačí. Leč veřejnost vidí jen dva měsíce prázdnin a zbytek roku si podle některých „extremistů“ jen hrajete s dětmi, takže o co vám jde? Nu, v mém zamyšlení půjde o pracovní dobu učitele, která je podle našich zákonů stejná jako všude jinde, tedy 40 hodin.  Jenže v reálu pracovní doba učitele nikdy nekončí. Domů si vlečete písemky, večer děláte přípravy, vyřizujete rozhovory s rodiči, chystáte projektovou výuku, přemýšlíte o problémech s nezvladatelnými dětmi i s dětmi jinak problémovými.   

    Úředně je pracovní úvazek rozdělen na přímou výukovou povinnost, která většinou čítá 22 hodin. Na každou výukovou hodinu pak hodina přípravy. A jelikož školní hodiny jsou 45 minutové, do šedesáti se doplňují dozory, porady, třídní knihy, administrativa….

   Nelze zapomenout na opravy písemných prací, sešitů a dalších nezbytných úkonů. Někteří vedoucí pracovníci pak lpí na osmihodinové pracovní době svých zaměstnanců, konkrétně chtějí osm hodin na pracovišti, aby jejich pracovní doba byla lépe kontrolovatelná.  Pak by mohla nastat situace, že se buď uprostřed odpolední výuky, nebo nekonečné klasifikační porady kantoři seberou a odejdou pryč, neboť jim právě skončila pracovní doba. A přesčasy se ve školství moc nenosí, protože na jejich proplácení nejsou peníze. Tak jak je to tedy s pracovní dobou českých kantorů. Jistě, najdou se i tací, kteří opouští školu se zvoněním, ale většinou si i tito „rychlíci“ nesou sešity s sebou. A školu opouštějí proto, že jdou do druhého zaměstnání si něco přivydělat. Většina pedagogů ale setrvává na pracovišti s cílem opravit, připravit, vyplnit…Školu pak opouštějí v podvečer, pokud k tomu přibudou třídní schůzky, pak v pozdních večerních hodinách.  Mnozí pak věnují dětem i svůj volný čas při organizaci mimoškolních aktivit, výletů či exkurzí. Při všech těchto aktivitách jsou permanentně jednou nohou v kriminále, protože člověk nikdy neví, co se může přihodit. Lze tedy bez nadsázky konstatovat, že pracovní doba učitele v podstatě nikdy nekončí. A nelze se divit, že poznámku o prázdninách mnozí nesou velmi nelibě. Copak v jiných profesích někomu vyčítají dovolenou?

    V kantořině navíc hrozí syndrom vyhoření, jde o pomáhací profesi, která hodně vysává. V některých zemích proto učitelům nabízejí po určité době za katedrou rok placeného volna, aby cestovali, studovali, načerpali energii, kterou ve školství tak rychle vyplýtvají.

 U nás jim závidí prázdniny. Trochu smutné porovnání.

Milada Horáková

V tyto dny se hodně připomíná. A nejen ona, i další oběti komunismu. Ona má to " privilegium", že byla jediná žena, ale v procesu s ní zahynulo i mnoho dalších lidí. 27. června 1950 ji soudruzi popravili. Je to další bod v celém seznamu těch, které mám v nechápavém seznamu, proč u nás komunistická strana není postavena mimo zákon. Není. Jde to tedy mimo mé chápaní. To bohužel nezměním, tak alespoň účast na pietní vzpomínce na Miladu Horákovou. Světla pro památku Milady Horákové a všech obětí komunismu. 
V mém oblíbeném Muzeu Kampa. Včera v podvečer. Silný zážitek to byl.

Konec roku

Opakuje se to pravidelně, vtipy o učitelkách na konci školního roku, připomínajících cokoli orvaného … Jde o jakýsi kolorit, který vás ve finále musí nechávat v klidu, protože co také pořád opakovat...?Už od půli května navíc slýcháte, že za chvíli jsou prázdniny, takže se vlastně máte…. Od počátku června pak už o prázdninách hovoří každý, kdo nepracuje ve školství, přičemž v druhém plánu v podstatě dodává, že už teď stejně máte pohodičku, protože vlastně nic neděláte, když jsou ty prázdniny. Někteří ještě dodají závistivý dodatek o tom, že si k tomu všemu ještě jezdíte na výlety, tudíž máte život jako z románu. Lépe nekomentovat, i když letos, v situaci, kdy po složité organizaci školního výletu, který skončil tak, že si většina rodičů vzpomněla, že raději pojedou na levnější dovolenou či využijí konce roku k jiným aktivitám, než ke školnímu výletu, který tedy nakonec bylo nutno stornovat, mám občas potřebu něco komentovat, ale asi je mlčení zlato. Snad jen to suché konstatování, že i po letech dokáže určitá neserióznost a nezdvořilost zaskočit a překvapit. Ale ten kýžený konec roku tady už opravdu je, fyzicky, takže hurá:-)

Lovci nocí

Myslím, že není větší spokojenosti pro kantora, než když vidí úspěchy svých studentů. Jsem pak na ně o to víc hrdá, těší mě, že z těch malých neposedů vyrostli spokojení a úspěšní dospělí (a že u některých je slovo neposeda skoro eufemismusJ. Ale vyrostou z toho všichniJ).

Není větší spokojenosti pro píšícího kantora, když vidí úspěchy svým píšících studentů.

A když pak žák přeroste svého učitele, jde o spokojenost největší. Základy totiž musely být položeny kvalitní, protože jinak by vyšší stavba vzniknout nemohla.

A když se pak od svého studenta můžete i učit, je to naplnění koloběhu života.

Něco podobného jsem zažila v pátek. Můj bývalý student vydal knihu. Pravda, vždycky jsem ho viděla víc jako scénáristu či režiséra, ale to asi teprve přijde. Nyní je spisovatel. Knihu má od půli června na pultech knihkupectví. V pátek večer ji pokřtil. Byla jsem oslovena, abych se stala její kmotrou, což mě moc potěšilo a vnímám to jako velkou čest. Společně jsme vypravili jeho prvotinu do světa. Jelikož šlo o detektivní příběh, který já třeba vůbec neumím napsat, můžeme společně doufat, že se nám podařilo podchytit na místě činu poměrně dost velké procento potencionálních pachatelů četby, kteří budou odsouzeni přečíst ji až do posledního řádku.  A verdikt jejich soudu bude znít, že kniha je skvělá. Mně se alespoň tak jeví. A pro ty, kdo by si ji rádi přečetli též, uvádím odkaz a zásadní informace. Autor se jmenuje Filip Klouda a kniha Lovci nocí. Tak s chutí po jejích stopách. A vrah není zahradníkJ

                                           

Bílkova vila

Máme ji nedaleko Tak tam vlastně ani nechodíme. Klasický paradox cestování a turistiky. Co máme u nosu, to nenavštěvujeme. Raději se za turistickými atrakcemi trmácíme přes půl republiky, ba i přes půl země, a co je doma, to se jaksi nepočítá. A tak to pomalu napravujeme. Třeba návštěva Bílkovy vily se dá propojit s návštěvou mého nakladatele, který sídlí o kousíček dál. Tedy příjemné s užitečným. A že si to František Bílek uměl krásně postavit. Nádherné místo, byť tehdy tam musel být i božský klid, což už bohužel dnešní provoz nenabízí. A krásně si to postavil. Hned bych tam bydlela i nyní. Leč, jsem druhá v pořadí, první tam bydlí Galerie hlavního města Prahy, která zde vystavuje sochy Františka Bílka. Krásné.  Celé to má atmosféru, ducha, úplně jsem se přenesla o těch sto let zpátky, kdy zde podivínský mistr s rodinou bydlel.  A nedá mi to v tomto kontextu nepřipomenout naše Hovory, které jednou hostily pana Martina Krummholze a jeho skvělou přednášku o Františkovi Bílkovi. Kdo jste tenkrát byl, víte, že to bylo úžasné povídání. A v prostorách této vily se všechno vrací, umocňuje a fixuje. Krásný umělecký zážitek. Až pojedete na Hrad, stavte se. Určitě to stojí za to. Pro milovníky soch a umění dvakrát tolik. Ale na své si přijdou všichni, protože vila a atmosféra v ní je úchvatná. 

Umění výkladu

Národní galerie má nyní prestižní výstavu o Karlu IV. (jak také jinak, v době všudypřítomných oslav velkého králeJ) A ona fakt prestižní je, to mohu potvrdit, již jsem ji několikrát navštívila. Sama, s rodinou, s dětmi. Nedávno (asi už naposledy) s primou. Tam totiž mám jednu šikovnou maminku, která je naprosto úžasná. Už jednou nás vzala na výstavu, o které jsem tady psala. A nyní nás provedla dobou Karla IV. A užili jsme si to náramně. Miluji setkání s opravdovými profesionály. S lidmi, co fakt umí, umí se o to podělit a připraví vám báječný zážitek. Že nejde o samozřejmost vím z vlastní zkušenosti, chodím s dětmi na výstavy často. A lektor, který je umí zaujmout, takových je vskutku pomálu. V poledne s lucernou abys pohledal. I na Karlovi jsem zažila slečnu, která sice uměla, kdybych jí zkoušela u tabule, dostane asi jedničku, ale byla „mrtvá“, děti se nudily, nezaujala. A přiznám se, že i já se nudila, nemělo to drajv. Ne tak nyní. To byl Karel jako víno. Informací tak akorát, skvěle podaných a nadávkovaných, i já se dozvěděla mnohé nové věci, natož pak děti. Super zážitek. Takže si dovolím na závěr uvést i jméno oné skvělé lektorky. Kdybyste třeba šli do Jízdárny na Karla a měli to štěstí, že vás bude provázet ona. Jde o paní Markétu Čejkovou. Je skvělá, děkuji velice. A výstava o době Karla IV. má díky ní úplně jiné dimenze. A fakt je prestižní!!!!

Slang

„Tak dneska je to bajle,“ říkával náš třídní v okamžiku, kdy zapisoval další nedostatečnou do známkového archu, lidově zvaného kulovnice. Myslel tím samozřejmě pětku, studentským slangem zvanou ještě sardel či koule. Zatímco koule se těší studentské oblibě dodnes, označení sardel a bajle zmizela v propadlišti dějin. Dnešní studentský slang jimi vůbec nedisponuje.

Třeba takový pojem napínák, který byl zastaralý již v mém mládí, dnes patří takřka do slovníku cizích slov, pokud něco takového pro slang potažmo argot existuje. Dneska se prostě normálně opakuje, případně je to na reparát. Nejvíc samozřejmě letí terminologie, že to prostě nedal.

    „To je přeci slangové označení,“ vysvětluji v mnoha třídách, když narazíme na něco, co já ještě důvěrně znám z doby, kdy jsem sama seděla v lavici, zatímco dnešní studenti na to koukají jak zjara. Nebo když narazíme na téma argotu, stane se mi, že někteří dlouho vůbec nechápou, o čem to vlastně mluvím.

 Je nikterak nezpochybnitelným faktem, že se studentský slang mění asi nejrychleji ze všech možných jazykových anomálií, ale mně školní současnost spíše evokuje variantu, že studentský slang prostě vymizel. S odstupem času mám pocit, že kdysi dávno byla doba v jazykových variacích výrazně pestřejší.

Někdy mi sice není úplně jasné, co dnešní děti mají na mysli či co svým sdělením chtějí říci, ale to už vnímám víc jako mezigenerační problém než jako slang. Všeobecně se mluví hodně nespisovně a tato lidová mluva je pak hojně prošpikovaná anglikanismy. Je jedno, zda jste ve škole, ve firmě, na večírku či na nějaké tiskové konferenci, kde by z podstaty věci přeci jenom měli mít k jazykové kultivovanosti poměrně blízko. Nemají. Většinou všichni mluví, jak jim zobák narost, sdělil by před léty náš češtinář a všem rozdal další bajle či sardele.

 My bychom pak šli na „bižuli“ nebo na „anglinu.“ I když, v našem dětství spíš na „rujdinu.“ Dneska jdou děti na počítače či na matiku, tedy nic výrazně slangově neobvyklého.

Fakt, že přesto některá dávná slova najdeme i v dnešní studentské mluvě, mě docela zaujal a chtěla jsem vypátrat, jak moc se tedy slang za ta léta změnil. Zejména nyní, když máme čas maturit a „maturu“ chtějí zvládnout všichni. Mít na výzu samé biče ale asi nechtějí, protože takové výrazy se dnes už nepoužívají. Oni to chtějí dát. A když to dají a jsou in, je to hustý a oni jsou v poho.

   Toto moje slangové samostudium mě zaměstnávalo zejména poté, co jsem narazila na nelíčené překvapení v řadách terciánů, pro které byl pojem slang něco jako španělská vesnice. První, co mě napadlo, byla otázka, jestli jsem opravdu na gymnáziu? Tím jsem se jich ovšem dotkla a musela jsem svůj nejapný dotaz přeformulovat v klasické školní:

„ Vy jste to ještě nebrali?“

Vehementně tvrdili, že ani náhodou. Vrtalo mi to hlavou. Co když je opravdu přetěžuji? Opravdu musí vědět, co je to slang?

 Popravdě řečeno, na moc velký pedagogický úspěch to nevypadalo. Jak mám pátrat po slangových odlišnostech, když dnes se vlastně mluví naprosto univerzálním jazykem? A má cenu jim něčím takovým motat hlavy, když jde

o svého druhu nespisovnou anomálii, a já je mám primárně naučit spisovnému jazyku? A to se pravda, většinově moc nedaří, tak k čemu ještě nějaký slang?

Během svého improvizovaného výzkumu jsem tak došla k paradoxnímu poznání, že bych je měla spíš od slangu odrazovat a přemýšlet víc o cestě ke spisovnému českému jazyku. Jenomže s výukou češtiny je potíž. Všechny rámcové plány slang zařazují. I ten náš ho obsahuje. Pomyšlení, že by se měl celý elaborát mnoha set stránkového RVP předělávat kvůli nějakému výzkumu, určitě většinu kolegů moc nenadchne, tudíž slang prostě zůstane zachován. Minimálně v té teoretické rovině.

   Pamatuji se, že mě kdysi udivovala mluva lidí, kteří dělají do IT techniky. Těm, co se obecně říká nerdi a kteří jsou tak populárně znázorněni v Teorii velkého třesku. Jenže všichni víme, že v reálu tito lidé tak roztomilí nejsou. Ale jejich mluva je dnes spíš takovou obdobou studentského slangu, protože většina lidí školou povinná se v tomto prostředí pohybuje jako ryba ve vodě a tudíž je to pro ně i jazykově přirozené prostředí. Výsledkem je univerzální jazyk, který už se školstvím jako takovým vlastně nemá až tak moc společného. Mám dokonce dojem, že i klasický argot už dneska sklouzává do této univerzální IT podoby.

     Způsobů, jak se dobrat slangových obměn ve škole je poměrně nepřeberné množství. Například klasický oběžník. Další zastaralé slovo, kdo dneska viděl ve škole klasický oběžník, rozhodně už patří k pamětníkům. Dnes je google class room, face book či jiná obdoba sociální sítě. Prostě se to hodí na net a je to.

 K čemu tedy oběžník? A oklikou jsme zpátky u IT terminologie, která dneska prostě vládne světu.

    Virtuosních výsledků v této disciplíně dosahuje jeden můj kolega, který si v zastaralých výrazech libuje. Ba co víc, za trest nechává dětem stokrát opsat nějaké věty, většinou typu, co budou či nebudou nadále dělat. Musím připustit, že jsem s napětím čekala, kdy se děti proti tomuto starodávnému stylu nějakým způsobem vzbouří. Když ale uteklo několik měsíců a nic se nedělo, došlo mi, že některé archaismy prostě zůstaly v nějaké podobě zachovány a překvapivě je přijímá i současná počítačová generace.

 Dovedu si představit, že podobné výlety proti proudu času mohu mít určitý osvěžující, ba snad i terapeutický účinek. Najednou je tady něco nového (respektive staronového, ale to děti většinu nevědí) a začíná kouzlo objevování. A určité výlučnosti, že vytváříme skupinu, které ti ostatní nerozumí. Specifickou jazykovou skupinu. Tedy slang.

Bingo.

Objevili jsme Ameriku.

     Asi si tedy k tomu tedy musí dojít sami. Vlastní cestou a vlastním výzkumem a svými generačními oklikami.

Proto se také těžko pozná, zda slang ještě existuje. Nebo zda existuje už zase. Když se zaposloucháme do studentského rozhovoru, zdá se vám, že ano. Pak ale zaslechnete nějakou diskusi dospělých a jste se svým zkoumáním zase na počátku. 

   Takže ve finále píši sardel za odklon od tématu. Dostala jsem se ve svých úvahách totiž úplně jinam, než jsem původně zamýšlela. A o studentském slangu vlastně nic zásadního nevíme. Ale jako brain storming dobrý…J

Psáno pro Rodina a škola

Školní slavnost

Naše tradiční závěrečná školní slavnost se letos odehrávala ve znamení Karla IV. Pojali jsme ji ve středověkém duchu a vezeme se tak na vlně  karlovských oslav. Ale povedla se, stála za to. Sám "Karel" se dostavil, středověká hudba zněla, tržiště i souboje bylo možno navštívit a vidět, Romance o Karlu IV., zde zazněla, prostě léto jsme zahájili velkolepě. Teď jen dožít toho opravdového konce školního roku:-)

Dopravní situace

Chlap jako hora, stojí uprostřed rušné silnice a haleká na manželku s malým dítětem, ať jde za ním. Ta vleče nebohého drobka stejnou rušnou komunikací, na které postává její pán a živitel. Z druhé strany se řítí další chlap, s dítětem pro změnu v sedačce. Nezdá se, že by nějak dodržoval předepsanou rychlost, hlavně ale zběsile troubí, aby mu onen macho, uhnul. U toho telefonuje, takže má dost práce. Ten v ulici se ale ani neohlédne, prostě tady a teď čeká na svoji ženu. Druhý sice telefonuje pořád, ale u toho dokázal stáhnout okénko a pěkně jadrně se vyjádřit o tom druhém. Ten mu (stále ve vozovce) nezůstává nic dlužen. Štosuje se kolona, protože páni si to potřebují vyříkat, rychle se zapojuje další řidič, který do tohoto okamžiku také telefonoval. Nakonec si pěkně řeknou své a odjedou, znovu s telefonem na uchu. Opěšalý účastník provozu se vrátí do vozovky, asi se mu odtud lépe komunikuje se ženou, která vleče dítě z druhé strany.

Pozorováno z chodníku, na Karlově náměstí, v dopoledních hodinách….

Napadá mě,zda vůbec ještě někdo u nás vůbec dodržuje pravidla?

Čajovna

Respektive snaha vytvořit v prostorách školy smysluplný prostor, kde by děti mohly trávit svůj volný čas. Pracují na tom samostatně, vytvořili projekt na hit hitu, tak mě napadlo ( i díky inspiraci na jiném blogu), že by jim i tato prezentace mohla napomoci. Třeba se i mezi mými čtenáři najde někdo, kdo by naše studenty nějakou částkou podpořil ( jako reciproční služba je nabízena krom jiného kvalitní výuka německého jazyka,ale to se ostatně lze dočíst na stránkách jejich projektu). Nemusí jít přímo o podporu finanční, i když, co si budeme povídat, ta je nejvíce žádoucí. Ale pomoci lze třeba i šířením projektu, informováním a třeba i nějakými neotřelými nápady. Prostě za pokus jeden nic nedá a jak říkávala moje babička: líná huba, holé neštěstí:-)

Švadlena

Ve dvojí verzi. Nejdříve jako výborná kniha, posléze jako stejně skvělý film s vynikající Kate Winslet v hlavní roli. Obé opravdu stálo za to. Kniha se báječně četla, film určitě mohu doporučit. Příběh lze shrnout do krátké anotace, že jde o život v maloměstě, který je stejný u nás i v třeba v Austrálii, prostě si všichni vidí do talíře. A že dávné křivdy se prostě nezapomínají, zejména ty z dětství. Prostě příjemné čtení i pokoukání. 
                                                

Osmnáctý červen

Není tak úplně obyčejné datum. A to nejen pro ty, kteří dnes slaví své narozeniny, čímž jim blahopřeji. Je to ale především historické datum. A ti, co mají dějiny tak trochu v krvi, automaticky asociují, že osmnáctý červen znamená Waterloo. Tehdy pro slavného Korsičana Napoleona, který osmnáctého června 1815 zakončil svoji hvězdnou válečnou kariéru a poté se stěhoval na Svatou Helenu. Dnes pojem Waterloo zaměňujeme za jakýkoliv kolosální neúspěch. V našich národních novodobých dějinách se toto datum takřka symbolicky propojuje s 18. červnem 1942, kdy v kryptě kostela Cyrila a Metoděje po statečném boji zemřelo sedm parašutistů. Dva z operace Anthropoid, která odstranila Reinharda Heydricha, ti zbylí z ostatních výsadků z Anglie, kteří sem seskočili s cílem bojovat proti okupaci a vybojovat zpět ztracenou svobodu. Oni tehdy tady ztratili svoje životy, takže z jejich pohledu jde o Waterloo, jenže z dlouhodobého kontextu je to připomínka lidí, které řadíme k našim největším hrdinům. Tak si je dnes připomeňme! A na podzim to snad bude i s mojí novou knihou. Již opatrně avizuji, aby to snad nebylo také Waterloo tím, že uvěřím a oznámím hodně dopředu, ale snad to vypadá nadějněJ Tak uvidíme! Dnes zatím připomínejme aktuální osmnáctý červen. 

Romeo a Julie

Ve Státní opeře. Ještě před její rekonstrukcí, takže asi na dlouhou dobu poslední možnost sem zavítat.Klasický příběh byl příjemným oživením červnových kulturních aktivit. Hudba je pro hektický závěr roku vždycky tím nejlepším anestetikem, lze při ní krásně vypnout a báječně vyčistí hlavu. A v tak skvělém provedení, v jakém zněla včera v Opeře,to opravdu stálo za to. 

Koncert na podpatcích

Proběhl včera. Jako poděkování spolupracovníkům, dobrovolníkům a podporovatelům letošní jubilejní sbírky Český den proti rakovině.Vystupovaly zde představitelky české klasické hudební scény klavíristka Jitka Čechová, harfenistka Kateřina Englichová, klarinetistka Ludmila Peterková a sopranistka Petra Šimková Alvarez. Celé se to uskutečnilo v Betlémské kapli a bylo to nádherné. Krásný hudební zážitek. Dámy hrály opravdu nádherně, měly krásný repertoár. Takže to kazil jen moderátor, alespoň pro mě to bylo rušivé. Ale asi nic nemůže být stoprocentní, ovšem kouzlo hudby bylo mnohem silnější a dojem přetrvává:-)

Čas růží

mám ráda toto voňavé období:-) Svět má prostě barvu růžovou...

Stěžujeme si

Na počasí, na přírodu , na nevyzpytatelnost osudu... Zejména v době povodní, kdy údajně není obrany. V době vrcholícího živlu již určitě ne. Ale co nějaká prevence? Když vidím, jak se někde starají o potok ( ano, ta travnatá plocha na fotkách je potok), který pak velmi snadno zatopí své okolí, byť takto na to nevypadá. Proč by ale nezatopil, když někdo dopustí, aby takto vypadal? Když vidím, jak někde dbají o svoje okolí, tak si říkám, zda vůbec pak máme právo si na něco stěžovat?