Dnes zádušní mše. Letí to.
neděle 31. ledna 2016
sobota 30. ledna 2016
Klárov
Je vcelku možné, že řada Pražanů, procházejících se po
Klárově, ani netuší, že tento malebný kout Prahy není pojmenován po nějaké
tajemné či dokonce svaté Kláře, ale po Aloisi Klarovi, který zde založil ústav
pro slepce. Klar se totiž handicapovaným
lidem věnoval velmi intenzivně. Začal na Hradčanech, kde se spolu
s manželkou věnoval dětem, ale lákala ho i pomoc dospělým nevidomých lidem.
Sám císař František mu proto v polovině devatenáctého století věnoval
pozemek, ovšem budovu zde nechal postavit až Klarův syn. A průběhu dalších let
se zde opravdu vznikl Ústav slepců, který poskytoval nejen zázemí, ale i
sportovní vyžití. Ve druhé polovině dvacátého století ovšem svému účelu sloužit
přestala, byť bazén, saunu a tělocvičny veřejnost využívala ještě i po
revoluci. Myslím si tedy. Mnozí dodnes nostalgicky vzpomínají, jak sem chodili
plavat. Budova je někde charakterizována i jako nejstarší pražská tělocvična.
Ovšem, to již je dnes minulost. Budova evidentně chátrá, bazén nefunguje, dům se
rozpadá. A to i přes to, že tam nějaké organizace sídlí, Dle cedulek u vchodu
Státní plánovací komise. Přesto kdysi
krásný dům vypadá, že co nejdříve spadne. Bez ohledu na jeho historickou
hodnotu. I přes to, že vlastně celá zdejší oblast nese jméno po jeho
zakladateli, Aloisi Klarovi. Nahlédnout dovnitř ovšem stojí za to.
pátek 29. ledna 2016
Poločas
Včerejší den byl ve znamení ukončení prvního školního
půlroku. Dnes tedy zákonitě nastaly prázdniny, i když podle mě jde spíš o
prodloužený víkend. Prostě se jen v pátek nejde do školy, což ostatně v rámci
zimní sezóny dělají děti poměrně často. Dnes je to tedy legální, jako
zasloužená odměna za půl roku práce a hlavně za hektický leden. Vysvědčení se
rozdalo bez větších emocí, většinou nikdo nedorazil ani nijak slavnostně
nastrojen ani se slavnostní náladou. Navíc, u nás děti nedostávají opravdové vysvědčení,
ale jen výpis. To aby úřední dokument nedostál úhony, což se dá předpokládat.
Dostaly tedy výpis, který nemusí vracet. Opravdu úřední blanket obdrží až na
konci roku. Mně tento den baví vždycky hlavně kvůli prvňáčkům. Když vidím tu
jejich radost a rozzářené oči, vždycky si říkám, kam to potěšení ze
vzdělávacího procesu v průběhu let mizí? To ale nepatří k vysvědčení,
které je v klidu doma, všichni dnes relaxují a nabírají síly na další půl
rok. Tak přeji všem, nejen prvňáčkům, ať je to prostě těšíJ. A dnes nějaký mlsek či slavnostní oběd za odměnu.
čtvrtek 28. ledna 2016
Mussolini ve škole
Včerejší Hovory o historii nám zmapovaly život italského
diktátora Benita Mussoiniho. Detailně
nám ho přiblížil pan doktor Pavel Helan. Začínali jsme netradičně o půl sedmé,
trochu i proto, aby zůstal čas na dotazy a diskusi. A že bylo o čem debatovat.
Mussolini totiž nebyl
jen diktátor, ducce italského nacionalismu. Nedávno jsem objevila jeho knihu povídek, psal
i divadelní hry. Je zajímavé, jak jsou ti diktátoři „múzičtí.“
Náš přednášející se zaměřil na další méně známé aspekty nechvalně známého Itala. Na jeho politické převleky, změny v myšlení, obdiv k Janu Husovi, který později tak trochu tajil a nebyl mu příjemný. Stejně jako fakt, že podporoval vznik mladé první Československé republiky, aby po letech podepsal Mnichovskou dohodu. Mussolini byl tedy u zrodu i u zániku naší první republiky. A plno dalších věcí o jeho vztahu k Čechám jsme se dozvěděli. Třeba i o tom, že je nositelem našich vyznamenání, usilovně podporoval naše legie, měl hodně rád ženy, takže se dá skoro říci,že část svého aktivního života prožil jako bigamista. Prostě jsme se dozvěděli plno věci o jeh životě stejně jako o jeho politických veletočích a obratech. Publikum jsme tentokrát měli napříč všemi věkovými kategoriemi a myslím, že všichni odcházeli spokojení. V únoru nás čeká otec vlasti, Karel IV., s panem profesorem Petrem Čornejem.Těšíme se.
Náš přednášející se zaměřil na další méně známé aspekty nechvalně známého Itala. Na jeho politické převleky, změny v myšlení, obdiv k Janu Husovi, který později tak trochu tajil a nebyl mu příjemný. Stejně jako fakt, že podporoval vznik mladé první Československé republiky, aby po letech podepsal Mnichovskou dohodu. Mussolini byl tedy u zrodu i u zániku naší první republiky. A plno dalších věcí o jeho vztahu k Čechám jsme se dozvěděli. Třeba i o tom, že je nositelem našich vyznamenání, usilovně podporoval naše legie, měl hodně rád ženy, takže se dá skoro říci,že část svého aktivního života prožil jako bigamista. Prostě jsme se dozvěděli plno věci o jeh životě stejně jako o jeho politických veletočích a obratech. Publikum jsme tentokrát měli napříč všemi věkovými kategoriemi a myslím, že všichni odcházeli spokojení. V únoru nás čeká otec vlasti, Karel IV., s panem profesorem Petrem Čornejem.Těšíme se.
středa 27. ledna 2016
Hovory o historii
Právě dnes v podvečer. Přijďte si poslechnout povídání o italském vůdci- Benito Mussolini bude dnes v podání pana Pavla Helana.
Pavel Helan na našich dávných Hovorech. Tehdy mluvil o Janu Husovi
úterý 26. ledna 2016
Hašlerky
Dohnal mě zimní chrapot a lehká hlasová únava. Není to úplně
na návštěvu u lékaře, ale ani to není nic příjemného. Co s tím? Při nákupu
mi zrak padl na Hašlerky. To by mohlo být řešení. Už jsou v košíku a doma
pak přichází jejich šance. Ale je to víc šance pro můj nefalšovaný údiv. Už
léta jsem si bonbony nekupovala, Hašlerky jen z čirého idealismu, že třeba
uleví mému hlasu. Ale ty hubené miniaturní bonbónky? Maně si vzpomínám na své
dětství, na buclaté a mohutné Hašlerky, kdy jedna vystačila pěkně dlouho. Ve
velikosti dnešní Hašlerky byly snad antiperle. Nebo tic tacy,abych
nepřiháněla! A tak si dumám, zda jde o vzpomínkový idealismus či zda až dnes
jsou Hašlerky takový šlendrián? Obal je takřka stejný, tak nevím. Co vím je, že
příště už si je nekoupím. Spolehnu na klasický čaj s medem, ten má kvalitu
i kvantitu pořád stejnou. Co asi na to Karel Hašler, chudákJ?
pondělí 25. ledna 2016
neděle 24. ledna 2016
Teorie nevzdělanosti
Je zajímavá kniha Konrada Paula Liessmanna. O tom, jak si
myslíme, že něco víme, přitom ale nanejvýš tak kloužeme po povrchu. Trochu
tady, pravda, objevuji Ameriku. Kniha už je na světě deset let. A já ji
objevila až nyní, jen díky mladému a šikovnému kolegovi, který mě na ni nejprve
upozornil a poté mi ji i laskavě věnoval. Mohu se tedy nořit do poznatků
rakouského vědce roku 2006, který nemilosrdně odhaluje omyly společnosti
ohledně vědění a vzdělání. Kapitalizace ducha ústí opět v nevědomost, píše
se na přebalu knihy, která je sice útlá, ale vydá za deset encyklopedií. Alespoň
na mě tak působila. S mnoha věcmi se mohu ztotožnit, byť bych je neuměla
tak pregnantně popsat a nazvat. Těžko napsat, který poznatek je pro mě jako
zásadní, knížečka působí jako celek a nelítostně nám sděluje, jak na tom se vzděláním
a věděním jsme. Jsme prostě mistři v nevzdělanosti. Všichni, nebo alespoň
většina z nás. Není to snadné přiznání, leč je to realita. Možná i proto je kniha dlouhodobě rozebraná:-)
sobota 23. ledna 2016
Zimní doprava
Chodci versus řidiči - dvě svébytné kategorie dopravy, které si často nemohou
přijít na jméno. Vyhranění bývají zejména ti, co zažívají jen jednu z obou rolí. Ti co své „dopravní kabáty“ převlékají, reagují většinou podle toho, kde se
právě nacházejí. Tedy za volantem peprně nadávají na chodce, jako pěší nemají vlídného
slova pro motorizované účastníky dopravy. V náročném zimním období jako by
jejich antagonismus narostl. Mnozí i
přes náledí jezdí po městě jako blázni, jiní zase skáčou před auto
v domnění, že prostě chodec má vždycky přednost. Že se nedá dobrzdit si
tito hrdinové všedního dne nikterak nepřipouští. Nejvíc mě v tomto ohledu
fascinují matky s kočárky, které tak sebejistě nastrkují kočár s miminkem na namrzlý přechod (to v lepším případě, často přecházejí
tam, kde je zrovna napadne), že někdy budí dojem (sebe)vražedných úmyslů.
Občas si tak přemýšlím, kde vlastně jsou dopravní strážníci? Jestli je jim tak velká
zima, že nevycházejí nebo lapou jen tam, kde je jistota okamžitého zisku nebo
v horším případě přímého úmrtí? To je totiž zajímavá reakce na stížnosti,
kdy se člověk třeba pozastaví nad oblastí s neustálým překračováním
rychlosti, a odpověď je víceméně stylizována v tom smyslu, že pokud tam
nikdo nezemřel, nic se neděje!!!?
Nu, když se ke
kontrole pravidel a pořádku přistupuje tímto způsobem, pak se nelze divit tomu,
že statistiky nehodovosti rostou a doprava připomíná džungli. V současném
případě tedy spíš nějakou zamrzlou tajgu, kdy dobrzdit před chodcem, který třeba v podvečer, kdy není vidět na krok, v tmavém oblečku vstupuje do vozovky
v okamžiku, kdy ho napadne, je vskutku adrenalin. Chodci versus řidiči
jsou tedy opravdu svébytná (zimní) kapitolka. A to do toho ve stávajícím mrazu naštěstí moc
nevstupují cyklisté, kteří z vozovky většinou udělají divoký trojboj, kde není vítězů. Jen
poražených!!!!
pátek 22. ledna 2016
Bumážka
Kdysi dávno musela být na všechno tzv. „bumážka.“ Když byla, všechno šlo tak nějak snadněji. A
když nebyla, většinou to nešlo vůbec. Jak šel čas, zmizela bumážka na smetišti
dějin. Pak naskočí klasická dějinná spirála, kdy se historie tak nějak cyklicky
opakuje, a bumážka je zpátky. Pravda, jmenuje se jinak, většinou vzletně
certifikát. Ale lidově řečeno, musíte mít papír. Na všechno. Začíná to u dětí
ve škole, kde je rozdávání papírů „na hlavu“ zjevně velkým byznysem, pokračuje
u papírů za absolvování kde jakého kurzu, přes papíry na auto, které jsou
jediné smysluplné, ovšem jen tehdy, když tu autoškolu absolvujete doopravdy.
Nu, a pokračuje to papíry na kde co. Bez papíru jste prostě jako ztracený,
nikdo vás nikam nepřijme, nic nezískáte, nikam se nedostanete. Bumážka slaví
svůj velký comeback. Tak velký, že by ho ani sama nečekala. Prostě, kdo nemá
papír, neexistuje….
čtvrtek 21. ledna 2016
Krátit, škrtat
Být stručný a výstižný. Heslo mnoha autorů. Zlaté pravidlo.
Pravidlo, které se těžko naplňuje. Mnozí to fakt neumí. Mně to třeba vůbec
nejde. Škrtat ve vlastní knize, těžké, byť většinou účinné. Ale trénuji a trénink dělá mistra. I blogy jsou často inspirativní. Na
jednom, velmi čtivém, jsem objevila pravidlo osmi řádků. A kdo umí,
umí, čtení je zajímavé, výstižné a vypointované. Chtěla bych to také umět. A
abych se tak úplně neopičila,
tak to zkouším s devítkou. Nikoli tedy se zbraní, ale s devítkou (snad)
smysluplných řádků. Krátit a škrtat. Udržet myšlenku, opustit myšlenku. Zlaté
pravidlo. Snad i pro moje (potencionální) nové knihy. Zatím jsou čtyři, to
číslo krátit nechci. Naopak.
středa 20. ledna 2016
Dějepisná olympiáda
aneb moje oblíbená soutěž. Letos se veze na vlně oslav narození Karla IV., tudíž téma je jasné: Lucemburkové. Opět jsem se sešli v DDM v Praze 8, který je znám jak svou vstřícností, tak mnoha aktivitami pro děti. Panuje zde vlídná a příjemná atmosféra, což se odrazilo i do nálady soutěžících. Ti dorazili v hojném počtu a většinou vybaveni slušnými vědomostmi. Testy nepatřily k nejjednodušším, přesto je mnozí zvládli výborně. Šikovní jsou, mladí historici v Praze 8.
A naše pěkné druhé (byť dělené) místo mě pak těší dvojnásob:-)
A naše pěkné druhé (byť dělené) místo mě pak těší dvojnásob:-)
úterý 19. ledna 2016
Rodina a škola
Lednové číslo již k dispozici. Plno zajímavého čtení. I dobrých námětů. Jistě stojí za přečtení, zakoupení či objednání do sborovny. U nás má velký úspěch.
pondělí 18. ledna 2016
Konkurzní podstata
Aneb duševní vlastnictví u nás zjevně nemá copyright. Jako jedna z mnoha ukázek může posloužit
docela obyčejná inzertní rubrika na nějaké vedoucí místo. A je jedno, zda jde o
školu, galerii, rozhlas či prostě nějakou jinou instituci. Uchazeči, kteří si
stále ještě myslí, že u nás je konkurz férová záležitost, a rozhodnou se nést
svoji kůži na trh i tímto způsobem, jsou takřka vždy vyzýváni k tomu, aby
součásti jejich přihlášky byla i vize vedení společnosti. Prostě mají zpracovat
odborný koncept něčeho, čeho ještě nejsou součástí. Patrně, aby dodali čerstvé
a neotřelé nápady.
Koncepce pak má být většinou na několika stranách a
rozpracovaná pokud možno detailně.
Přemýšlela jsem,
jestli je to účel či nějaká sofistikovaná zástěrka jak získat bezpracně nové
nápady? A také mě napadlo, proč se proti tomu vlastně ještě nikdo neozval?
Protože pokud někdo opravdu pečlivě zpracuje koncepci a pak není vybrán, jeho
nápady lze velmi snadno využít dál, aniž ho musíme žádat o svolení. Mnohdy se ani koncepce nevrací, ale i
vrácenou lze samozřejmě velmi snadno využít, respektive zneužít.
Docela mě začalo zajímat, za mají tyto,dle mého nehorázné,
požadavky nějakou oporu třeba v zákoně. Ničeho jsem se ale zatím
nedopátrala. Ale narazila jsem na několik lidí, kteří se nad podobným přístupem
také pozastavují. To je myslím důležité vědět. Snažím se zjistit, co se proti
tomu třeba dá dělat, leč v podstatě nic takového neexistuje. Jediná cesta
je konkurzu se neúčastnit. Nejenže
konkurz je u nás většinou jen naoko, aby se učinilo zadost formalitám, a
rozhodnuto je již dávno předem,takže to vypadá na velkou šarádu, ale je to
ještě o vyrabování všech možných nápadů. Představuji si, jak někdo zvenčí má
sepsat koncepci – dejme tomu rozvoje školy,abych zůstala na domácím
hřišti. Komise stejně předem ví, kterého
svého favorita vybere, ale nikdy není od věci přečíst si (a inspirovat se tím),
jak to vidí ti z druhé strany.
Některé komise jdou ještě dál, že si vyhradí právo konkurz bez vysvětlen
zrušit, ale úkoly od kandidátů samozřejmě vyberou a pročtou.
Tak to je tedy vrchol, říkala jsem si. Problém však je, že
as nejde o nic nelegálního. Setkala jsem se totiž i s názorem, že lepší
šlohnout něčí nápad než nechat instituci zahnívat ve vyjetých kolejích. Čerstvá
krev je přeci dobrá v jakékoliv podobě, ne?
Pak hledejte něco jako copyright na duševní vlastnictví.
Neexistuje. Tedy asi pokud zrovna nezpíváte pop music, to si asi OSA ohlídá.
Nebo ještě lépe, pokud jste tak neopatrní, že svoje nápady dáváte snadno všanc.
Minimálně tím,že se rozhodnete přihlásit někam do konkurzu. Naštěstí je to pro
mě již problém jen v teoretické rovině, spíš k pousmání (nebo
k pláči) nad tím, jak to tady funguje. Alespoň já to tak vidím.
Zlatý konkurz Miloše Formana ze šedesátých let. Také
mystifikace, ale ve finále přiznaná. To v dnešním reálu je všechno dávno
jinak.
neděle 17. ledna 2016
Sedmikrásky
Zajímavá a čtivá detektivka. Autorkou je mladá švédská
spisovatelka Kristina Ohlsson. Příběh je situován do roku 2008, ale má pro nás
(asi) nečekané konotace v podobě motivů problémů s uprchlíky.
Zajímavý úhel pohledu na problém ze strany severských zemí, byť zde jde o
literární odraz. Ale zjevně čerpá z tamější reality. Příběh je ale
detektivní, hezky propojen a pospojován. Část dje je ve Stockholmu, část
v jiné části Švédska, část v Thajsku. Motivy se zajímavé splétají,
kniha je čtivá a má spád. Musela jsem ji v podstatě dočíst na jeden zátah,
vtáhne do děje. A ač je to primárně detektivka, nutí i k zamyšlení, jak to
vlastně s těmi uprchlíky doopravdy mají v jiných zemích, nejen
v Německu či u nás. Sedmikrásky se mi líbily.
sobota 16. ledna 2016
Tajuplné testy
Leden nepatří ve škole k nejoblíbenějším měsícům. Na obou
stranách fronty. Je sice lehce srovnatelný s červnem, také nic moc, ale v červnu
na vás čeká prázdninové finále, zatímco leden se překulí do nepříjemného února
a jede se nanovo.
V lednu v podstatě není den, kdy se nepíše nějaká
písemka, nezkouší, prostě divoký souboj vědomostí. A kantoři opravují, opravují a opravují...
Onehdy
jsem si přinesla jedny testy na víkend. V sobotu odpoledne k nim usedám.
A ejhle, žádný text!!! Patrně chlapci nesedly otázky. Za chvíli zase. O písemku
dál jen půlka textu. Další papír zase prázdný. To už vypadá téměř na bojkot.
Hromadné odmítnutí písemky. Ale proč? Jde o třídu chytrou, žádný zjevný spor
spolu nevedeme, proč najednou bojkotují mojí zdánlivě jednoduchou písemku?
Dozvím se v pondělí. Je to moje vina.
Odkládám si totiž testy na topení. Což
dělám, už léta, školní kabinet není nafukovací a umím využít každého volného
místečka. "A to je právě ono," smějí se děti. "Zahřátý text zmizí, to je naše
gumovací pero."
Takže nikoli tajný inkoust, o kterém jsme snili v dětství
my. Prostě klasické, lehce zakoupitelné pero, které lze jednak vygumovat,
druhak jím napsaný text v teple zmizí.
"No a co teď? Asi napsat písemku znovu."
Do toho se logicky dětem moc nechce.
„Dejte je do mrazáku, ono se písmo obnoví.“
Pořád se v životě prostě děje něco poprvé. Poprvé tedy
ukládám písemné práce do mrazáku, což sice vyloudí doma několik štiplavých
poznámek s podtextem objednávky cesty do Bohnic, ale vytrvám. A dobře
dělám. Druhý den ráno se vedle zamražených balíčků s masem skví kompletně
napsané testy. Nezbývá tedy než je opravit, pokud možno v chladné místnosti.
Radost na obou stranách.
Jen pro příště asi vydám doporučení ohledně psacích potřeb,
ukládat všechny písemky před opravou do mrazáku by se mi moc nelíbilo. Ale bude
to asi jen do objevu další „skvělé“ školní technologie.
Zase na druhou
stranu, rozjasnilo nám to temný pololetní ledenJ
pátek 15. ledna 2016
Vždyť je to ještě dítě
„Vždyť jsou to ještě děti!“
Znovu jsem si vybavila tento široce rozšířený názor, když jsem nuceně řešila zvláštní školní exces. V dospělém světě by za něj hrozilo trestní stíhání a minimálně záznam v rejstříku. Nikdo by se nad tím nepozastavil ani na okamžik. Zde při uvažování o trestu, který by po každém zločinu měl následovat, (jak věděl už Dostojevskij), došlo k velmi vzrušené debatě.
Znovu jsem si vybavila tento široce rozšířený názor, když jsem nuceně řešila zvláštní školní exces. V dospělém světě by za něj hrozilo trestní stíhání a minimálně záznam v rejstříku. Nikdo by se nad tím nepozastavil ani na okamžik. Zde při uvažování o trestu, který by po každém zločinu měl následovat, (jak věděl už Dostojevskij), došlo k velmi vzrušené debatě.
„Vyloučit ze školy,“ zněl jeden názor.
„Trojka z chování,“ přidal se další, kterého doplnil radikál, požadující kombinaci obého.
„Trojka z chování,“ přidal se další, kterého doplnil radikál, požadující kombinaci obého.
„Polepšovnu na ně!“
„Polepšovna už neexistuje," oponovali ti, co sledují současné
dění a neuvízli v minulosti.
„Tak policii!“
„Tak policii!“
„Měli bychom nad tím
mávnout rukou,“ uvažovali oproti tomu nahlas někteří liberálové.
„Jsou to ještě děti.“
Nakonec se dospělí totálně rozhádali. Dohodli se maximálně
na tom, že bude nejlepší znovu v klidu všechno promyslet, znovu malým
„zločincům“ promluvit do duše a pak se společně usnést na nějakém kompromisním
trestu.
Debata o dětské odpovědnosti bývá většinou velmi poučná.
Poslechnout by si ji měli například všichni zastánci alternativní výchovy. Asi
by je překvapilo, že když děti nemají nastavené pevné hranice, docela se trápí.
Svoje trápení ale neumí pojmenovat, proto se chovají mnohdy většinou velmi
nestandardně.
Pravidelné rozbory odpovědnosti dětí by ale leccos osvětlily
i těm, co svým potomkům umetají cestičku, pomáhají jim vymýšlet lži, které jim
mají pomoci se ze zapeklité situace dostat či hodit vinu na druhého. Za studium
by jistě stála schopnost rodiče naprosto bezostyšně lhát o svém dítěti osobně,
čímž povyšuje lež na výchovný prostředek.
Dítě, které vyrůstá
v této atmosféře, lze takřka určitě zasadit na seznam lidí, o kterých se
v dospělosti bude mluvit jako o bezcharakterních (většinou s nějakým
vulgárním dodatkem.) Teď jsou ale stále hájeni
onou tajuplnou mantrou:
„Vždyť jsou to ještě
děti.“
Oblíbeným bonmotem je tvrzení, že takhle vychované jsou
děti, které jsou z neúplných, rozvrácených či dokonce nefunkčních rodin. Mohu
docela úspěšně oponovat. Největší lhář a podvodník se může objevit
v rodině, která splňuje všechny atributy úspěšnosti. Vysokoškoláci,
zabezpečení, úspěšní. Jen to svoje dítko si nějak przní. Neučí ho nést
odpovědnost za svoje činy.
Je jistě přirozeným pudem bránit svá mláďata. Všechna
morální hesla fungují do okamžiku, kdy je ohroženo vlastní hnízdo. To, co
nastává poté, se často podobá výbuchu sopky. Erupce výmyslů, kterými dokáže
zasažená matka vytvářet alibi pro nezdárného synka, je takřka smrtící. Stejně jako výčet skutečných i domnělých
spolupachatelů. Nemůže v tom přeci nechat svého hlavního iniciátora samotného.
Argumenty typu „je to ještě dítě,“ nebo dokonce „vůbec
nebyl ve škole,“ k jejich věrohodnosti nijak nepřispívají, leč boj byl
vypovězen. Finále, které je zatím v nedohlednu, sice nakonec může skončit
vykroucením se z trojky z chování, ale pocit nepostižitelnosti za
vlastní činy se vrací s jistotou bumerangu. Třeba v dospělosti, kdy
už slovo maminky bude proti slovu zákonu a patrně asi bude mít slabší váhu.
Drobeček, který se
ukryl do záhybů mateřské sukně, nedovede ani v budoucnu hrdě čelit
následkům svých lumpáren.
Jednomu až zatrne, když si uvědomí, kam až jsme to dovedli
za zvuku uchumalebné mantry:
"Vždyť jsou to ještě děti.“
"Vždyť jsou to ještě děti.“
Nedávno jsem psala o otravě učitelky, která byla zametena
pod koberec, protože to byly ještě děti! A takových případů bych jistě mohla
připomenout desítky, i z vlastního okolí.
Napadá mě, jestli i toto se v historii opakuje či zda
jde o jev ryze nový, signifikantní pro dnešní dobu. Podle mně dostupných vzorků
je to prvek veskrze nový, ale třeba se mýlím.
Ostatně, jsou to všechno ještě děti, tak bůh ví, co přinese
jejich dospělý věk.
Ovšem pokud se ho všichni ve zdraví dožijeme…
Ovšem pokud se ho všichni ve zdraví dožijeme…
čtvrtek 14. ledna 2016
Ptáci. Respektive holubi...
Někteří se jich bojí. Prý šíří nemoci. Kálí na hlavy
osobností, byť jen těch bronzových. Ničí fasády domů. Nemluvím o
profesionálních vandalech, ale o holubech. Jejich hejna bývají prokletím všech
současných velkoměst. Mnohde je hromadně likvidují nebo alespoň vyhláškou
zakazují jejich krmení. Jen Praha 7 má k tomuto ptactvu jiný, pozitivní
vztah. Zde mají holubi vítaný azyl, jsou vítáni, což oni náležitě využívají.
Když kráčím Kostelní ulicí dolů, často nabývám intenzivního pocitu, že jsem se
ocitla přímo ve slavném Hitchokově hororu Ptáci. Temná hejna tu sice zatím na
lidi neútočí, ale když se nad vámi zvedají ze střechy, kde zjevně mají nějakou
základnu, docela ve vás zatrne. Často se zde objevují v takovém množství,
že snadno zakryjí oblohu a vytvoří tmavý, ba ač černý, hrozivě poletující mrak,
kterým rozhodně sluneční paprsek nepronikne. Nechci si ani v návalu bujné
fantazie představovat, jak asi vypadají zdejší střechy, půdy či život
v podkrovních bytech. Stačí pohlédnout na chodníky…Nicméně, pro holuby
z celé Prahy je to příznivá zpráva. Na sedmičce je pro ně fajn, radnice
jim patrně velmi fandí, takže je jim tady lépe než mnohým rezidentům. Humanita
a holubí trus zde prostě mají zelenou. Nabízí se myšlenka, zda bychom k různé
ptačí symbolice na sedmičce neměli vypsat konkurz na hymnu. Myslím, že slavný
song Zpívám ptákům a zvlášť holubům by měl jasný tah na vítězství. A kdyby
náhodou nevyhrál, stačí petice s jedním podpisem. Blbosti se tady tak řeší
často, zatímco závažné věci se taktně přecházejí. Patrně se ztrácejí právě pod
nánosem holubího trusu...
středa 13. ledna 2016
Mussolini
Znáte italského vůdce Benita Mussoliniho jinak než jako představitele italského fašismu? Pokud ano, přijďte si popovídat o všech jeho polohách. Pokud ne, přijďte se dozvědět něco nového. Naše lednové téma je Mussolini a jeho vztah k Čechám. Většinou se ví, že Mussolini patřil k hrobařům naší první repbuliky a že jeho podpis je pod Mnichovskou dohodou. Méně už je známý fakt, že Mussolini při vzniku republiky Čechům fandil a podporoval jejich úsilí o vytvoření samostatného státu. Stál tedy u zrodu republiky i u jejího zániku. Krom toho měl kdysi velmi blízko i k Janu Husovi, takže styčných bodů s českými reáliemi je víc než dost. Navíc přednášet bude odborník na slovo vzatý,pan doktor Pavel Helan. Přijdťe si tedy poslechnout vyprávění o vztahu Benita Mussoliniho k Čechám, které bude 27.1.2016 v 19 hodin v budově Gymnázia Thomase Manna, v multimediálním centru. Těšíme se na Vás.
úterý 12. ledna 2016
Relax
Mám ráda tento den. Jen tak.
Užívám si ho. Je to už takové Nic nového pod sluncem:-)
Je to můj Silvestr.
Dneska i se skvělou masáží.
Mimochodem, zná někdo osobně nějakého Pravoslava?
Užívám si ho. Je to už takové Nic nového pod sluncem:-)
Je to můj Silvestr.
Dneska i se skvělou masáží.
Mimochodem, zná někdo osobně nějakého Pravoslava?
pondělí 11. ledna 2016
Padesátka
Startovala na Štědrý den. Prý jako slavný Tarantino, který
měl premiéry (nebo jednu, to už nevím) také 24. 12. Asi je to zajímavý nápad,
nevím, jestli úspěšný, to už nevím. Každopádně, nás vánoční Padesátka minula,
dopřáli jsme si ji až v lednu. A asi díky bohu za to. Vánoce se dají
zkazit mnoha různými způsoby, experimenty kinematografie si v klidu ponechme
na dny všední, které díky svému stereotypu hned tak něco nepokazí. Leč
Padesátka se snaží, seč může. Alespoň mně to tak přišlo. Nebo jinými slovy. Ten
film se mi prostě nelíbil. Ač má dobré obsazení, odehrává se v příjemných reáliích,
není to můj šálek kávy. Takový zbytečný pel mel všeho a ničeho. Místy trapný ( místy tedy ne, abych nebyla nespravedlivá), celkový dojem rozvleklá lidová parodie a nuda. Ale někoho třeba osloví. Za mě, lituji peněz za
vstupné, ale zase na druhou stranu, přišla jsem v životě už i o víc.
neděle 10. ledna 2016
Babička pozdravuje a omlouvá se.
Kniha mě nalákala po přečtení skvělého titulu Muž jménem
Owe. Čekala jsem stejně báječné čtení, které tak úplně nenastalo. Ne snad, že bych byla úplně zklamaná, ale je
to jiné čtení. Možná, kdybych ji četla dříve než příběh Muže jménem Owe, bylo
by to jiné. Ale takto mohu konstatovat, že příběh moje očekávání úplně
nesplnil. Místy byl příliš zdlouhavý, místy hodně předvídatelný. Nicméně, má
svůj půvab, zejména v některých dialozích babičky a Elsy. Tím se dostávám
k hrdinkám, každá na opačném konci věkového spektra, což je svým způsobem hodně
sbližuje. Příběh má své kouzlo, některé pasáže jsou až dojemné, ale nemohu se
ubránit dojmu, že méně by v tomto případě bylo více. Stejně jaké méně
pohádkových motivů, byť mají své opodstatnění. Takže kniha není špatná, víc
bude vyhovovat čtenářům s velkou vytrvalostí, kteří se prokoušou těmi
nudnějšími pasážemi, ale Muž jménem Owe je rozhodně čtivější.
sobota 9. ledna 2016
Dům pánů z Kunštátu
Krásná výstava v krásném domě. Joachym Beruschka zde měl včera vernisáž své nové výstavy Černý Čáp- obrazy, grafika,plastika. Výstava samotná pak trvá do 28. února letošního roku. Krásné, duši hladící obrazy. Příjemné prostředí. Moc hezký start do víkendu. A na závěr, malé pochlubení se. Na mé poslední knize, Nic nového pod sluncem, je obraz právě Joachyma Beruschky. Jsem na to pyšná:-)
pátek 8. ledna 2016
Zkáza krásou
aneb Lída Baarová letos poprvé. Dokumenty paní Třeštíkové mám ráda a ani tento nezklamal. Příběh prvorepublikové hvězdy, která se zapletla s nacistickými pohlaváry je veřejnosti asi všeobecně znám, přesto je v podání paní Třeštíkové zajímavý i obohacující. Osobně nemám ráda kult filmových hvězd a paní Baarovou už vůbec ne, ale doba, poměry, situace a plno dalších věcí kolem je zajímavých a v dokumentu dobře vykreslených. Jde asi i o promo hranému filmu, který vyrazí do světa asi za dva týdny. Vychází ze situace asi dvacet let staré, kdy byl natočen základní dokument o paní Baarové. Což ho nikterak nesnižuje, možná naopak. Stáří je hrozné, to si zde lze jen potvrdit. A když se k tomu přidá smutek, bolestínství a alkohol, je to ještě smutnější. Ale zase na druhé straně, to je život. A navíc, příběh dvacátého století. Tedy určitě stojí za vidění.
Pro mě Bio Oko letos poprvé a na první dobrou:-)
Pro mě Bio Oko letos poprvé a na první dobrou:-)
čtvrtek 7. ledna 2016
Když žasnout, tak potichu
Z našeho ministerstva (rozuměj školství) občas
přicházejí nápady, že když o nich soudný člověk přemýšlí, musí dospět
k názoru, že jde o patrně o jakousi nepsanou povinnost vydávat nová
nařízení jak na běžícím pásu, bez ohledu na jejich relevanci.
Vzhledem k úrovni a množství podobných aktivit na tom
asi něco bude. Jenom nevím, jak to probíhá prakticky. Jde o vnitřní příkaz? Či
vlastní aktivitu a nekonečnou invenci některých úředníků? Myslím, že jde kombinaci obého. Je to takové
méně viditelné a také bezpečnější, což se hodí v okamžiku, kdy se objeví
nějaký šťoural, který se nad věcmi začne pozastavovat. V podobném případě
nemůže být nikdo popotahován či volán k odpovědnosti, protože se celá věc
označí za kolektivní dílo či povinnost směrem k EU.
Asi by stálo za to vyřešit i takové detaily, jak podobné
věci úplně obalit stoprocentní nenápadností Pobyt dětí ve škole se třeba
nenápadně stále prodlužuje, povinných deset let zatím nikoho nepobouřilo,
nezkusíme to protáhnout ještě o rok či dva?
Mimikry jsou totiž dokonalou zbraní. Když na sebe moc neupozorňujete,
mluvíte tak, že vám skoro nikdo nerozumí, můžete prosadit tolik novinek, že by
bývalí kreativci bledli závistí.
Podle mého by jistě bylo zajímavé, kdyby podobní tvůrci
někdy vyzkoušeli praktickou stránku školství. Aby si mohli vyzkoušet třicet
dětí s pěti integrovanými jedinci, kteří jsou zařazeni v rámci
moderní inkluze, leč peníze již nikdo nedodá.
Kantor si tedy musí vystačit s vlastní energií. Nejlepší by
samozřejmě bylo, kdyby dostal k dispozici nějaké kreativního úředníka nebo
alternativce, který by se jistě rád zapojil. Jenže kde je vzít? Těžko říci.
Přitom experimentátorů ve školství je dost.
Od stolu se to ovšem krásně vymýšlí, ale vyrazit do terénu se už nikomu
nechce. Jedna bývalá kantorka mi před
nedávnem vyprávěla, že v našich úřednických kruzích se už dneska vlastně
ani neví, co se ve školách učí, protože trendy se mění tak rychle, že už se ani
neví, v kolikátém bodě té které novely se právě nacházíme. Ona sama prý
vkládá určitou naději právě do té nepřehlednosti. Až se zase vymění ministr,
nemá šanci zjistit, co funguje a co ne, tak se třeba – nějakou administrativní
chybou-můžeme dostat k něčemu, co má skutečný smysl. Rozumím tomu tak, že
doufá v něco jako záblesk zdravého rozumu. No, napadlo by vás, že bude
třeba hledat špetku logiky a přemýšlení i v takové instituci, která si
myšlení dává do svého loga? Najít ho tam není přitom vůbec snadné.
Nelze ovšem vyloučit, že časem se bude blýskat na lepší
časy. Dojdou teoretici a ke slovu se dostanou
vysloužilí praktici. Tedy ti, kteří nehoní politické body a o školství nejen
reálně uvažují, ale i si ho sami vyzkoušeli. Možná pochopí, že sedět
v lavicích do dvaceti (a výše) není úplně to pravé ořechové. Otázka je,
zda se zase dětem bude chtít někam do skutečného života, protože poflakovat se
ve škole je jistě příjemnější než někde pracovat. Byla bych i pro zrušení
státní maturity, stovek zbytečných gymnázií a vznik kvalitních odborných škol
(pozor, neplést s praktickými, ty jsou právě nyní v poloutajení
rušeny.), i když bych asi nepotěšila ty ambiciózní rodiče, co si přejí mít doma
gymnazistu.
Předpokládám, že konečně by se opět mohly vrátit školní
osnovy, které se vzájemnou provázaností dopracují k lepším studijním
výsledkům.
Trošku problém by mohl být se současnou politickou
korektností. Praktické školy (které dříve byly zvláštní či pomocné, což je dnes
nepřípustné vyslovit) měly své opodstatnění. Děti se zde mohly rozvíjet ve svém
vlastním tempu a bez stresu. To se zjevně nehodí do dnešní doby. Možná to zní
hezky, že chceme inkluzi všech, ale jaké je to, být v kůži dítěte, které
není zrovna na matematiku, ale má šikovné ruce a dostane se do školy, kde tu
matematiku prostě musí dát ve stejném rozsahu jako ti nejlepší, protože
manuální zručnost tam nikoho nezajímá, asi nikdo neřešil.
Na veřejnost a pro mediální obraz se navíc detaily moc
nehodí. Nepůsobí nijak efektně. Protože když inkluze, tak inkluze. A běda, když
pochybujete. Rázem jste necitelný egoista. Takže sledujme v tichosti další
nová nařízení z našeho ministerstva. A jediné, co můžeme, je tiše žasnout.
středa 6. ledna 2016
Přijde?
Přijde pátá kniha?
Je otázka, kterou si kladu na prahu nového roku. Je u pana
nakladatele, v redakční práci, je přislíbená. Tak uvidíme, jakou odpověď
si za rok touto dobou na zvolenou otázku budu moci dát. Zatím pevně věřím, že
kladnou, ale znáte to, neříkej hop….Tak uvidíme:-)
úterý 5. ledna 2016
Svatý Martin ve zdi
a koncert našich školních umělců. Krásné místo v centru Prahy, je tu logicky i výborná akustika, takže to našim pěvcům znělo pěkně malebně. Tříkrálový koncert. Zakončení Vánoc. Letos poprvé,ale mohla by z toho být pěkná tradice. Dnes šlo o výborný zážitek.
pondělí 4. ledna 2016
Hus předává pochodeň
Nějak jsem si nemohla odpustit tuto slovní hříčku, která ale
vystihuje podstatu letošních celoročních oslav. Zajímavých asi většinou pro historiky,
ale snaží se prostoupit celý veřejný prostor. Loni se připomínalo šest set let
od upálení Jana Husa, letošek bude ve znamení Karla IV. To už, na rozdíl od
upálení, lze slavit.
V květnu to bude sedm set let od okamžiku, kdy se v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí Elišce Přemyslovně narodil první syn Václav, budoucí otec vlasti. Celý letošní rok si to budeme v nějaké podobě připomínat. Docela se těším, co nového se dozvím, jak to bude pojato, co všechno to přinese. Husův rok byl docela plodný, tak uvidíme, kam donese výroční pochodeň náš největší Čech:-)
Samozřejmě se mu plánujeme věnovat i v našich Hovorech o historii, kde nás životem Karla IV. provede odborník na slovo vzatý, pan profesor Petr Čornej, který nám přislíbil přednášku na 24. února. Tedy už teď se můžeme těšit na velkého Čecha v podání velkého historika.
V květnu to bude sedm set let od okamžiku, kdy se v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí Elišce Přemyslovně narodil první syn Václav, budoucí otec vlasti. Celý letošní rok si to budeme v nějaké podobě připomínat. Docela se těším, co nového se dozvím, jak to bude pojato, co všechno to přinese. Husův rok byl docela plodný, tak uvidíme, kam donese výroční pochodeň náš největší Čech:-)
Samozřejmě se mu plánujeme věnovat i v našich Hovorech o historii, kde nás životem Karla IV. provede odborník na slovo vzatý, pan profesor Petr Čornej, který nám přislíbil přednášku na 24. února. Tedy už teď se můžeme těšit na velkého Čecha v podání velkého historika.
neděle 3. ledna 2016
Umělecká Paříž
Vánoční dárek. Že by inspirace pro příští rok? Každopádně
zajímavé čtení. Mám už doma podobně laděnou Vídeň a každý výlet do rakouské
metropole s tímto průvodcem byl úplně jiný a zajímavý. Paříž slibuje totéž.
Jde o průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a
bohémů. Autorem je Václav Fiala. Anotace
na obálce praví, že kniha vyšla už před třinácti lety a protože se jí dostalo
velkého zájmu čtenářů, vychází znovu po důkladné revizi. A nejlepší je poslední
věta:
"autor i nakladatel doufají, že se opět stane oblíbeným průvodcem, který čtenáře povede po stopách umělců magickým světem města nad Seinou".
"autor i nakladatel doufají, že se opět stane oblíbeným průvodcem, který čtenáře povede po stopách umělců magickým světem města nad Seinou".
Napadlo mě, že to může být rovnou i novoroční
předsevzetí, že přání pana nakladatele a autora dojde realizace. Zatím je to
tedy ve stádiu čtení a i to je zážitek. Příběhy doslova ožívají před očima. Třeba
zrovna se „potuluji“ po rue Daguerre, která se jmenuje podle vynálezce
černobílé fotografie, vznikaly tu krom jiného první návrhy „mobilů", a bydlel tu též i Émile Zola. V roce 1866 obýval dům číslo 62…:-) Už se těším, až se virtuální zážitky představí v realitu a budu stát před
oním domem skutečně. Zatím tedy čtu...
sobota 2. ledna 2016
Filipika proti ohňostrojům
Nějak si nemohu odpustit svou každoroční nechuť proti
petardám, střílení, kraválu a ohňostrojům všeho druhu. Čím jsem starší, tím víc
to nesmyslné vyhazování peněz do vzduchu za účelem vítání čehokoliv (nejen
nového roku) nechápu. V první řadě jako milovnice psů a zvířat vůbec
(dodnes se mi otvírá nůž v kapse při vzpomínce na předloňský ohňostroj
„kreativně“ odpálený z Vltavy, který zabil několik labutí.)
Trapné detonace zní v podstatě už od
Mikuláše. Stalo se nějakým novodobým zvykem během těchto zimních svátků pořád
něčím práskat. A v období konce
roku to vrcholí, což je fakt, se kterým asi nic nenaděláme, protože se to prostě líbí,byť jistě existuje
víc jedinců, jako jsem já, totiž takových, kteří ho upřímně nenávidí.
Fascinuje mě i ta automatická arogance, kvůli ohňostroji se mění doprava, uzavírají ulice, nelze ujet, utéct,
uniknout.
Fascinuje mě samozřejmě i to nesmyslné plýtvání. Když jako
škola žádáme Magistrát o dotace kupříkladu na protidrogovou prevenci, dosáhneme
s vypětím všech sil a špičkového výkonu v oboru byrokracie tak na dvacet
třicet tisíc korun. A to není vůbec jisté. A včera večer tady naprosto jistě
vyletělo do vzduchu víc jak milion magistrátních peněz. (když už jsme u toho, nechápu ani to, že jinde to jde mnohem levněji - třeba v Brně "jen" za tři sta tisíc...)
A krom toho desítky dalších lokálních ohňostrojů, které si
vybuchují, jak koho napadne, ve dne, v noci, ráno, večer…
My, odpůrci, samozřejmě nemáme snadnou pozici, protože ono
blyštivé šílenství se táhne celým světem a mnoho lidí na něm s radostí
okem spočine. Proč, je mi záhadou. Úplně stejnou, jako nutnost během oslav
všechno kolem sebe ničit. Tak v rámci čísi veselé ohňostrojové detonační
radosti kdesi vzplál dům, jinde shořelo auto, sem tam hořely stromy, koše a
další veřejné atributy, které padly za oběť ohňostrojovým oslavám. Média pak (pro mě) překvapivě takové oslavy
hodnotí jako klidné, hořelo málo domů, málo aut… Musí snad hořet lidé, aby se
nad tím někdo pozastavil? Nahnala bych všechny ty opilce, aby si ten zničený
Václavák, Staromák a další lokality šli uklidit hezky sami, ne, aby ve tři
musely nastoupit úklidové čety pracovníků, kteří musí uklízet bordel po davu
nezvedených ožralů. Když jdu na oslavu k přátelům, také na jejich zahradě
netřískám lahve od vína a nezapaluji okrasné stromy, jak se děje ve veřejném
prostoru?
A aby toho nebylo málo, tak se mnoho ohňostrojů spustí znovu na
Nový rok. Je to jistě forma vyzkoušené římské metody chléb a hry, dovedené do
absurdních detailů tyranie ohňostrojem, hlukem a vyhazováním peněz do ovzduší.
Těším se na osvíceného panovníka, který podobné kratochvíle
zakáže. Nebo povolí, ale jen za vlastní a v určeném čase. Pěkná to utopie
na počátku nového roku.
pátek 1. ledna 2016
Jak na Nový rok
Tak po celý rok:)
Dnes je to sedmnáct krásných měsíců. Bude to tedy krásný rok:-)
Už se rýsují nová,celá a smysluplná slova. Je jim rozumět a denně přibývají. Z vánočních dárků byla největší radost z knížek:-). Už i diskutuji, umím pěkně sdělit své ne. Každý den je prostě dobrodružství. A tak by to mělo být celý tento nový rok:-)
Dnes je to sedmnáct krásných měsíců. Bude to tedy krásný rok:-)
Už se rýsují nová,celá a smysluplná slova. Je jim rozumět a denně přibývají. Z vánočních dárků byla největší radost z knížek:-). Už i diskutuji, umím pěkně sdělit své ne. Každý den je prostě dobrodružství. A tak by to mělo být celý tento nový rok:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)