neděle 31. května 2015

Husitská epopej

Díl dvě, za časů hejtmana Jana Žižky. Pořád stejně rozsáhlé, trochu více rozvláčné, ale pořád to čtu docela ráda. 
Je teď takové husitské období, Hus a husité kam se podívám. Ještě mi snad chybí výlet do Tábora, ale tam se zatím opravdu nechystám. Možná tak Betlémská kaple, respektive ta její replika z doby komunismu. Přijde mi to jako dobrý paradox, že soudruzi, kteří šli ostře proti církvi, vybudovali Betlémskou kapli. Asi proto, že jejich mottem bylo: „Řekni mi, co soudíš o husitství, a já ti řeknu, kdo jsi.“ – kvíz: víte, kdo to řekl?

   A když už sem u těch komunistických paradoxů, je to stejné, jako že KSČM sídlí v Praze v ulici Politických vězňů. To prostě nevymyslíšJ
Ovšem dost jsem odskočila od hejtmana Jana Žižky v druhém díle epopeje. Čtu, čtu a baví mě. A také třeba (krom jiného)potvrzuje moji představu o Želivském, že to byl mizera a prevít. Já ještě tvrdím, že terorista. A my tu po něm máme stanici metra...
 Další paradox. Dnešní nedělní čtení mě prostě do nich nutí. 
Leč, epopej za přečtení stojí (i když úplně si nejsem jista, jestli stojí i za tu přemrštěnou cenu, ale to je zjevně neviditelná ruka trhuJ).Knížka sama je hezká.
                                                         

sobota 30. května 2015

Architekt


Navštívit Národní galerii alias Veletržní palác je vždy zážitek a osvěžení. Tentokrát jsme se vydali za dílem pana Kaplického. Jeho fantazie byla tedy naprosto bezbřehá. Škoda, že jeho knihovna nevyšla...

 Jako bonus jsme si prohlédli díla současných architektů- exteriéry i interiéry. Něco bylo opravdu inspirativní


                                    Potěšila mě Špulka mezi architektonickými skvosty....
                   Nu, a klasická oddělení české výtvarné formy byla jako potěšení na závěr:
                                                                      Karel Purkyně
                                        Někdy se takto cítím před koncem školního roku:-
                                                   Můj oblíbený Schikaneder nesmí chybět.  3x


                                                               Alfons Mucha
                                                               Jan Preissler
                                                                 František Kupka


pátek 29. května 2015

Umění promluvy

Úvodní projev zněl zmateně a chyběla mu jakákoliv struktura. Šlo o řeč vedoucího pracovníka.
Většinou v takových případech moc neposlouchám. Tentokrát ale byla situace jiná. Byla jsem přímým účastníkem svolané schůzky, která měla zahájit poměrně důležitý cyklus dalších setkávání. Takže jsem vlastně byl i zvědavá, co bude řečeno na úvod. Dokonce jsem se i těšila, že se poučím ohledně zajímavé úvodní řeči. Byla ale nečekaně krátká. Přitom jen počáteční:
„Dobrý den, dámy a pánové,“ mělo hlavu a patu. Zbytek byl nepřipravený, chaotický, zmatený a ve finále doplněný prázdnou vatou.
„Copak si asi myslí pozvaní hosté,“ přemýšlela jsem nad pocity lidí, kteří se kvůli třem minutám blábolů museli dostavit v určenou hodinu.
O nápravu ale v podstatě nikdo nestál. Posluchačům se nechtělo kritizovat řečníka, jelikož byl jejich nadřízený, řečník nad podobnými pocity rozmarně mávl rukou.
„A není to snad jedno?“
„To sama nevím,“ přemítám v duchu nad uměním promluvy, které se z našeho veřejného prostoru pozvolna nenávratně vytrácí.
Nejde samozřejmě o nic zásadního. Výchozí premisou je stejně fakt, že podobné proslovy nikdo neposlouchá.  Ale možná by stálo za to zamyslet se nad tím, zda by lidé s určitým postavením měli mít i schopnost smysluplně promluvit.
Zvláštní, jak pokus o naslouchání něčího projevu odhalí absolutní prázdno. Dokud neposloucháte, je to jen zvuková kulisa. Když se zaposloucháte, rázem se karta obrátí. Nastává mlácení prázdné slámy v přímém přenosu. Někdy se až cítíte trapně. Copak kvůli těmto dvěma nespisovným větám opravdu musím přijít? A je vůbec nutné něco říkat?
Napadá mě samozřejmě oblíbený zvyk mnoha politiků, kteří jsou si sebekriticky vědomi svých stylistických i myšlenkových nedostatků a nechávají si své projevy psát. Začala jsem se dokonce pídit, zda nejde jen o zahraniční zvyk, protože sebekritika našich politiků je trochu protimluv. Znát své slabiny, zejména v situaci, kdy vystupuji jako šéf či reprezentant čehokoliv, je jistě dobrá věc. Jenže jak známo, jde o velmi nedostatkové zboží.
 Přitom vlastně stačí jen málo. Pořádně se připravit a také si trochu vážit času těch, kteří tam přijdou.
Pokud totiž nemáte dar improvizace, je předchozí příprava nezbytná, protože když to pak dáváte „z voleje“, je to hodně viditelné.
A na závěr jen douška, že i mistři improvizace staví na kvalitní přípravě. A to, co pak vypadá jako náhlý impuls, je většinou důkladně připraveno.  To je pak zážitek. Nepřipravená  nebo neumělá improvizace je sice také zážitek, jen z opačného kvalitativního spektra…   


čtvrtek 28. května 2015

V přímém přenosu...

Lidé neumí naslouchat jeden druhému. Mnozí se navíc neumí ani vyjadřovat. Vzpomněla jsem si na tento velice rozšířený fakt nedávno při poslechu rozhlasu, když moderátor ponechal prostor dotazům diváků. Ti, co se dovolali, buď neuměli opustit svoji myšlenku, nebo mluvili o něčem úplně jiném.
„Mohli byste se také jít vycpat,“ navrhoval moderátorovi jakýsi starší hlas, který zpočátku nevypadal vůbec agresivně. Asi se zkušeně maskoval, neb jinak by ho snad do vysílání nepřepojili.  Proud jeho nadávek nakonec přerušil zpěv Hany Zagorové.

   Poslech přímých vstupů do rozhlasových pořadů je velmi zajímavý. Povinně bych ho doporučila například psychologům. Asi by je překvapilo, kolik frustrovaných posluchačů má veřejnoprávní rozhlas. Na své by si jistě přišli i pedagogové, kteří by zde mohli najít falešnou útěchu, že v té škole je to mnohokrát lepší. Tam je ještě šance, že z toho sebestředného žvanila jednou něco vyroste, 
u dospělých je tato šance dávno pryč.
   Pravidelné poslechy by ale mnohé osvětlily i těm, kdo se snaží přijít na kloub rozpadajícím se mezilidským vztahům. Za studium by stála třeba schopnost trefit se do tématu, které je nabízeno k diskusi posluchačům. Podaří se přibližně tak každému pátému. 
 A být stručný a výstižný, tak to je ještě daleko vzácnější.
     Po poslechu mnoha pořadů s přímými vstupy si troufám definovat moderátory, kteří do tohoto typu pořadu jdou, jako velké milovníky adrenalinu. Představa, že nevím, co člověk na opačném konci drátu plácne, určitě nepatří k těm poklidným vizím. Redaktora, který musí reagovat na kdejaký nesmysl, aroganci či nekonečný monolog, lze bez obav zařadit na seznam občanů, kterým klidná pracovní doba nic neříká.
   Další bod, který jim musím přiznat, je nekonečná trpělivost: vyslechnout některé dotazy, ve kterých se pointa ztrácí už po několika slovech, je ukázka vyšší dívčí v trpělivosti.
   Oponenti samozřejmě budou suše konstatovat, že je to jejich práce, tak co se divím. Mohu ovšem kontrovat, že ty bláboly zároveň musíme poslouchat i my, co u toho rádia sedíme. A není vždy doloženo, že posluchači mají stejnou míru trpělivosti a odhodlanosti jako tvůrci pořadu. Přitom samozřejmě mohu aparát vypnout nebo přeladit, ale tím přijdu o ostatní zajímavé povídání, kvůli kterému třeba daný pořad poslouchám.
Ve většině případů jsou to sice telefonáty jen na protočení očí či nevěřícné zakroucení hlavou: 
„ Jak je tohle vůbec možné? Co vlastně chce říct? Kdy se už konečně vymáčkne?“
Existují však i případy, kdy jsou posluchači agresivní. Neumím si představit, jak bych ustála, kdyby mi někdo v přímém přenosu v podstatě vynadal. Nebo byl nechutný k mému hostu, kterého v pořadu uvádím.
Jindy nastává situace, kdy jako posluchač zažívám pocit studu. Je to sice iracionální, leč občas se mi to stává. Jako že se stydíte za něco, co vůbec neovlivníte. To je ale jen okrajové, hlavní moje téma je ta pointa, stručnost, a schopnost vyjádřit a udržet myšlenku. Často se zlobím na děti, že jim to nejde. Když ale slyším rozhlasové vstupy, vidím, že problém se táhne napříč všemi věkovými kategoriemi. To, co někdy lze slyšet v éteru, se podobá erupci emocí, které ale vůbec nejdou k meritu věci. Někdy člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik frustrovaných duší je právě na příjmu. A to mluvím o veřejnoprávním rozhlasu, který zcela jistě poslouchá jiná sorta lidí, než nějaké jiné stanice. Vyslechnout přímé necenzurované ukřičené vstupy do komerčních vysílání by moje nervová soustava  nevydržela. 
Tyto bláboly v éteru sice žádnou škodu nenadělají, ale určitý obraz o lidech kolem nás docela vytvářejí.
Jeden prostě mluví o voze, druhý o koze. V naprosté většině případů. 
Napadá mě, jestli by se schopnost vystihnout podstatu věci nedala nějak trénovat. Třeba dvoufázovým tréninkem, jaký podstupují dejme tomu tolik populární hokejisté.  
Nebo strohým kladením otázek, který diskutujícího vrací na původní linku, ze které neustále odskakuje.  Šlo by o určitou formu tvrdého drilu.
Ulevilo by se posluchačům, ale i redaktorům. Často jim totiž musí vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Mně by alespoň vstávaly.
Možná bych zrušila přímé vstupy posluchačů, mnohdy opravdu ruší zajímavé vyprávění. Někdy dokonce posluchači vstupují s jakousi představou, že když daného hosta kdysi potkali, on si na ně pamatuje, a radostně mu tuto svoji vizi sdělují. Jiní si zase vyřizují vzkazy či chtějí říct něco, čemu nerozumí ani oni sami:-).  Kdybychom ale přišli o tuto módní interaktivnost, byli bychom za staromilce, redaktoři by přišli o svou dávku adrenalinu a mnozí posluchači o svou jedinou agoru.
Proto také žádné zrušení nenavrhuji, jen se divím, že je to tak trendy. A že to ty redaktory baví. My, co můžeme vypnout, to v tomto případě máme výrazně snazší.
 Schválně, zkuste si nějaké přímé telefonáty poslechnout…..


středa 27. května 2015

I tehdy byla středa…

 …v roce 1942, kdy proběhl atentát na Heydricha. Událost, která změnila chod dějin i osudy tisíců lidí. Nedaleko naší školy, v „Heydrichově“ zatáčce, ve středu dopoledne před třiasedmdesáti lety Jan Kubiš a Josef Gabčík odstranili největšího kata českého národa. Zaplatili za to cenu nejvyšší, a nejen oni.
Dnes jejich čin připomíná jen prazvláštní socha nad zatáčkou.
 Je možná dobré dnes si pustit třeba film Atentát, Vyšší princip či Lidice. Nebo navštívit památník v Resslově ulici, který vás spolehlivě vtáhne do atmosféry doby. Nebo si počkat na moji další knížku
o statečných parašutistechJ. /takové nenápadné PR/
   Je ale také možné být v hlubokém šoku z nahlédnutí do televizního programu, který anoncuje Dovolenou v protektorátu. Připomíná mi to snahu o „veselý holocaust,“ respektive snahu nacpat zábavu prostě všude. Svět se chce bavit, klidně i v Protektorátu. Jsem zvědavá, kam dál chce veřejnoprávní televize zajít. Třeba výlet na tábor do Osvětimi? Nechci tady recenzovat ani kritizovat televizi, kterou ani nesleduji, spíš se jen krátce pozastavit nad tím, kam až lze ve jménu božstva zábavnosti klesnout. To by tehdejší parašutisté (a nejen oni)koukali, kam chtějí jejich potomci na dovolenou. Nu, časy se prostě mění.

Ale statečný čin Kubiše i Gabčíka si přesto stojí za to dneska připomenout.   

A malý kvíz na závěr: dovedete z hlavy na první dobrou vyjmenovat všechny parašutisty, co zemřeli v kostele Cyrila a Metoděje? Nebo, kolik jich dáte?
(to je pro ty hravé:-))

úterý 26. května 2015

pondělí 25. května 2015

Nevyžádané informace

  „To je víc informací, než potřebuji znát“, říká jeden můj kamarád v okamžiku, kdy míra sdělení mířících k jeho pozornosti překračuje únosnou mez. Je v podstatě jedno, zda jde o věci pracovní, osobní, intimní nebo prostě jen docela obyčejně zbytečné. Jsou to klasické nevyžádané informace. IT technika pro ně má dokonce vlastní termín, jde o spam. Ovšem takovým spamem jsme zahlcování dnes a denně, ví c a více. Počínaje reklamou v poštovních schránkách, přes klasický mailový spam až k nevyžádaným radám a informacím. Do toho plno nevyžádaných telefonátů, které vás ještě navíc informují o tom, že jejich nevyžádanost bude monitorována. Někdy je situace taková, že vzít telefon s neuloženým číslem znamená koledovat si o nevyžádaný rozhovor. Představuji si ti chudáky spojovatelky, kterak trpělivě vytáčejí jedno číslo za druhým (a tím jednoho člověka za druhým) a napjatě čekají, zda se s nimi někdo bude bavit či zda je rovnou pošle k čertu.  Zkusila jsem taktiku vlídnosti, nechci jim rovnou nadávat, protože každý se nějak živit musí. Jen mi to připadá, že podej prst a šup, už chtějí celou ruku. Jako by tím těch hovorů přibylo a přesto že je utnu hned v zárodku, volají zas a znova. Jakoby měli nějakou kontrolku, tady se mi dostane celkem vlídného odmítnutí. Protože kdo by jim na ty jejich nevyžádané nabídky mohl skočit? Asi také někdo, proto je toho taková záplava, ale je to záplava nesmírně únavná. Prostě takový společenský spam, který se na nás valí ze všech možných stran.  A je umění se s tím nějak vyrovnat. Jak? Na to bych asi potřebovala nějakou vyžádanouJ radu.

neděle 24. května 2015

Knihy ze světa

Ze Světa knihy, samozřejmě. Je čas na nadílku, která se mnou přišla domů minulý týden ze Světa knihy. Prošla jsem si mnohá nakladatelství, přinesla knihy z Arga i Albatrosu, CD z rozhlasu- Toulky českou minulostí. Dnes ale přišel čas na Agátu. Myslím tím moji oblíbenou královnu detektivek, jejíž knihy mám ve sbírkové podobě v několika vydáních. A nyní se zájmem louskám příběh, co bylo se slavnou spisovatelkou v jedenácti dnech, kdy nečekaně zmizela a nikdo nevěděl kam a proč. Tajuplných jedenáct dní je rozkrýváno v románě Agátha Cristie a jedenáct dní, což je vskutku velmi zajímavý příběh. Autor se zde snaží rozkrýt její tajemné zmizení, i to, jak se jeho důsledky odrazily v její následné tvorbě. Psáno čtivě a poutavě,na relaxační neděli jako dělané. 
                                                        

sobota 23. května 2015

Havárie

  Nedávno se před naší školou srazila dvě auta. Rána jako z děla. Srdce se mi zastavilo, možnost , že tu nějaký šílenec srazí dítě je víc než reálná. Naštěstí šlo pouze o plechy. Vinu v podstatě nesli oba řidiči, protože jeden letěl sice po hlavní, ale jako blázen ( řekla bych, že si padesátku spletl se stopadesátkou), druhý jel ve směru, který se sice tváří jako hlavní, ale prý hlavní není. Zde funguje (jak pravil kdysi jeden policista) klasická přednost zprava.  Že jde o křižovatku dost chaotickou a nepřehlednou, navíc  u školy, takže by si asi značení zasloužila, nikoho nezajímá. Auta se zde často řítí jako šílenci, bez ohledu na předpisy, o nějakém pravidlu pravé ruky, nedej bože o škole, nemluvě. Tentokrát to odnesly plechy. Řidiči tedy s takřka viditelnou vzájemnou nevraživostí čekali na Polici, my ze školy občas zvědavě vykoukli, co se bude dít. Náhle se objevili dva policisté. Pěšky. Že by česká Policie šetřila až natolik, že k havárii vysílá pěší hlídku?
Nikoli, pěšáci se tam nevyskytovali kvůli havárii. Vynořili se tam proto,aby mohli pokutovat nesprávně parkující vozy. Byl den čištění ulic, tak se dal čekat tučný úlovek. Nabourané vozy je viditelně překvapily, takovou komplikaci asi nečekali. Pro jistotu to rychle stočili na protější chodník a jali se v méně viditelné zóně pokutovat nešťastníky, kteří nestojí pět metrů od přechodu či jedním kolem na pražské zeleni.  K havarovaným vozům poté (za dlouho) dorazila hlídka motorizovaná. Zažili jsme tedy v praxi heslo pomáhat a chránit. I dětem jsme na příkladu ze života mohli snadno ukázat , jak to u nás chodí. Prostě to byl den jako podle Komenského: Škola neodtržená od praxe. Vše viděli na vlastní oči.

A tak to má být. Vtíravou podotázku, že by asi Komenský sám žasnul, nechám bez odpovědi.:-)

pátek 22. května 2015

Jídlo

Je to totiž německý,“ zdůrazňuje moje německá kamarádka, když si pochutnáváme na jejím lahodném občerstvení.
Není jediná, kdo preferuje německou kvalitu potravin. Jiní ani nemusí být původem Němci, aby si považovali německé potravinové kvality.
„jak je to německý, má to šmak…“ tvrdí někteří.  Jiní zase mají teorii: „ To víte, Němci, nic neošidí.“
Kdysi jsem chtěla vzdorovat. Když mi opakovaně servírovali německé klobásy, napadlo mě trumfnout je českými výrobky. „Je třeba trochu hledat,“ pokusila jsem se vysvětlit své první nezdary.
Zřejmě to na nikoho neudělalo dojem. Ten jsem vyprovokovala až klobásou zaručeně domácí výroby, kterou z vlastních surovin vyrobil můj šikovný strýc. Přesvědčit naši „ chuťovou komisi“, že jde o český výrobek, nebylo vzhledem k předchozím zkušenostem vůbec snadné.
Mně osobně však všechno německé úplně stoprocentní nepřijde. Z řízku s omáčkou, který jsem okusila kdysi v mládí na jakési německé výpravě, se mi ještě dnes orosí čelo a zvedne žaludek.
Nechce se mi také věřit, že by všechny jejich potraviny byly tak stoprocentně kvalitní a problémy typu „posypová sůl v jídle“ či „salmonela v dováženém polském mase“ by se jich vůbec netýkala. Ale asi tomu tak bude. Nebo minimálně půjde o problémy marginální a přísně trestané, což je věc, která v našich končinách asi chybí. Neexistuje žádné důsledné potírání nepravostí. Pak tedy jíme, co jíme
a když si chceme dopřát kvalitu, vyrazíme za hranice nakupovat za eura.
 A tady přichází další šokující zjištění. Že ty kvalitní německé potraviny jsou výrazně levnější než ty naše v Bille či v Lidlu. Proto si v německém pohraničí (i jinde) většinou napakujeme nákupní košík
a pak si lebedíme, že všechno to německé je výrazně lepší.
Většinou je to navíc i pravda.
 Dám hodně na vlastní zkušenost. Dlouho jsem totiž německému jídlu vzdorovala. Na můj vkus je příliš hospodské, klobása a tuplák piva mě prostě na první dobrou nijak neoslovují. Asi proto, že snadno podléhám trendu o zdravé výživě, což klobása rozhodně nepředstavuje. A tak k jejímu ochutnání došlo v mém případě poměrně pozdě. V sestavě s čerstvým bavorským preclíkem a sklenkou kvasnicového piva dokonale převálcovala překvapené chuťové buňky a získala zcela jasné vítězství. Přitom jsem tak dlouho odolávala.
Ne, že bych chtěla dělat reklamu na německé klobásy. Spíš se mi nějak potvrzuje ta úvodní teorie, se kterou jsem v počátku moc nesouzněla. Že když je to německé, kvalitní a precizní, je to prostě diametrálně odlišné.

Přesto musím ve svém kulinářském poznání vytrvat. Nechce se mi totiž věřit, že jde o neměnnou pravdu. Zatím mě ale německé jídlo a potraviny přesvědčují, že ano. Jen nesmím nakupovat v českém Kauflandu, tam tu pravdu zatím vůbec nevidím:-)

čtvrtek 21. května 2015

Čtenářský deník v dnešní škole

    Často si pohrávám s otázkou, jestli čtenářský deník ve škole považovat za přínos nebo za přežilou zbytečnost. Ono je to totiž v dnešní době už trošku sporné. Vycházíme - li z předpokladu, že s dětskou četbou to není tak katastrofální, jak s oblibou tvrdí média, jde jistě o první alternativu. Přečtená kniha se nějakým způsobem zpracuje, zaznamená obsah a zajímavé detaily. Lze se ke k vlastním postřehům a dojmům kdykoliv vrátit.
Bereme-li ovšem v úvahu běžně rozšířený fakt, že děti dneska dobrovolně nečtou, všechno stáhnou z netu, kde je k tomu dokonce i vybízejí, bude to bez pochyby druhá možnost.
Lze na to jít ovšem i jinak, a ptát se, jestli je zaznamenávání četby o dobrovolnosti nebo o odškrtnuté povinnosti. A zdá má čtenářský deník ve své klasické podobě sloužit k hodnocení?
Když totiž nahlédnete do džungle internetu, všude narazíte na výzvy ke stáhnutí obsahu či životopisu autora, čtenářské deníky ke zkopírování a spoustu dalších aktivit, které děti přímo navádějí, aby to prostě nečetly a těm kantorům předložily v nějaké přetažené podobě. Je to přímý návod jak všechno obejít. Pak nemá cenu nějaký čtenářský deník požadovat.
 Dnes je to ale i požadavek ke státní maturitě. Předložit seznam přečtených děl. To ovšem význam čtenářského deníku posouvá do jiných dimenzí. Maturitu totiž dneska chce mít každý. Pak by ale
z logiky věci měl každý dobrovolně číst. Opak je bohužel pravdou.  
 Dlouho jsem se ale domnívala, že minimálně gymnaziální maturanti čtou z vlastního zájmu či přesvědčení. Řeklo by se, že kdo jde dobrovolně studovat, tváří se jako humanitně orientován, bude mít k literatuře přeci jen jiný vztah než matematik či dokonce třeba zedník, byť vůbec nepopírám teorii, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergílila v originále.
Problém je bohužel spíš opačný, protože neznám maturanta, ba ani vysokoškoláka, který by podobnou klasickou četbu měl ve svém (i staženém) čtenářském deníku. Maturanti k povinné četbě většinou přistupují podle tloušťky knihy. Přikázat jim něco v rozsahu Jiráskova F. L. Věka, tak je paralyzuje jen pohled na množství textu, které by snad měli přečíst.
 A někdo objeví i problém ve výše zmiňovaných čtenářských denících. Třeba, že nutíte dítě nejen číst, ale ještě i zapisovat. Podle této kritiky jste nechutně zaostalí.
 Nebo že vyžadujete v deníku vlastní názor. Netušila jsem, že můžu někoho terorizovat požadováním zesumírování vlastních dojmů na knihu.
Co když dítě ještě žádný názor nemá?
 Zkrátka, čtenářský deník má velké procento kritiků, ale své místo na slunci si zatím uhájil. Jednak nějakou povinnou četbu požaduje státní maturita, jednak se většina češtinářů stále ještě nevzdává.
V mnoha případech se ukazuje, že problém je víc na straně rodičů než dětí školou povinných. Ti, pokud najdou osvíceného kantora a četbu, která je osloví, si dokonce i dobrovolně svoje čtenářské zážitky zaznamenávají.
    V okamžiku, kdy do otázky nutnosti vlastnit čtenářský deník vstupuje nekompromisní rodičovský prvek, který se pořád cítí frustrován z doby své školní docházky, kdy třeba musel rozebírat díla socialistického realismu, jsou veškerá pozitiva čtenářských deníků zapomenuta. Dialog mezi školou a rodinou se zasekne na slově povinnost a to dnešní rodiče často u svých potomků nevidí rádi. Děti se mají bavit, to je mantra současnosti. Chtít po nich, nedej bože někdy dokonce i vlastní rukou, zaznamenat to, co si přečetly, je tmářství a arogance. Tady se pak ocitáme ve slepé uličce a je lépe na čtenářský deník rezignovat, když už nechceme rezignovat ne celé školství.
   Nevím, jak je to možné, ale v některých rodinách to prostě tak funguje. Jiní jdou zase cestou menšího odporu, a to tak, že za dítě přečtou a zapíší zadané knihy sami. Někdy jsem nevěděla, co s tím. Známkovat to? Těžko. Hodnotící sloh šesťáka a jeho pětatřicetileté ambiciózní maminky zatím ještě rozeznám a maminku známkovat nehodlám.
Začala jsem tedy zkoušet různé experimenty. A také mě napadlo bazírovat na psaní rukou, což by zlepšilo dětskou jemnou motoriku a omezilo stahování z netu. Takové kantorské dva v jednom.  Brzy mi ale došlo, že jde o nerovný souboj. Válčit s virtuálním prostorem, médií, dětskou čtenářskou neochotou a ještě rodičovskou veřejností prostě nejde.
   Ne, že by to nebyl zajímavý experiment. Jenže ve škole na podobné pokusy většinu není mnoho prostoru. Proto i čtenářský deník pozvolna hyne na úbytě.
Ovšem neměl by se vzdávat tak snadno, protože pro ty, co mají knihy rádi, svůj význam má. Jde o to, najít tu zlatou střední cestu mezi povinností a zájmem. A přijít na to sám, že je dobré přečtené si zaznamenat, protože v paměti nelze udržet vše. Já si třeba deník píši dodnes.
 Perem a do sešitu. Asi staromilské, ale účinné.
Několik mých studentů mi po letech řeklo, že k tomu přistoupili také. To vnímám jako obrovský pedagogický úspěch.
Prostě, zjevně i v otázce čtenářského deníku platí, že exempla trahunt.      

Psáno pro časopis Rodina a škola

středa 20. května 2015

Německý pořádek

Jakýsi inovátor studia jazyků přišel prý na jakýsi lingvistický seminář s názorem, že když se člověk učí cizí řeč, měl by akceptovat i základní národní zvyky studovaného národa. Aby prostě vskutku v praxi uplatnil známé přísloví, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.
Na tom samozřejmě něco je. Jenom nevím, jak to přesně má vypadat prakticky? Učit se angličtinu v nevytopených bytech s pomocí suchého humoru? Nebo studovat francouzštinu v mileneckém objetí a sklenkou dobrého vína? Myslím, že to určitě není špatné. Je to takové praktičtější, víc ze života než klasické šprtání slovíček či větných vazeb. Na druhou stranu, co třeba s takovým klasickým německým smyslem pro pořádek?
Tady bude asi třeba vyřešit otázku, co je typický rys a co již ustálené klišé. Musím být při studiu němčiny pintlich na pořádek a mít ve věcech dokonalý ordung? Znám totiž několik germanistů, kteří to mají úplně naopak. A kdyby jen germanistů. Znám dokonce mnoho rodilých Němců, o kterých lze s čistým svědomím říci, že jsou to pěkní bordeláři. A někteří i bohémové. Zažité pravdy mají sice pěkně tuhý kořínek, ale také své výjimky, které (možná) potvrzují pravidlo.
 Podle mého by ale stejně bylo nejlepší, kdyby se podobná klišé pravidelně nabourávala. Aby se člověk nemusel potýkat s nálepkou, která mnohdy vůbec nejde sloupnout. Nejlepší by bylo, kdyby každý začínal jako tabula rasa. Jenže jak to zařídit? Těžko říci. Přitom výjimek je určitě víc než dost. Jedna německá kamarádka mi před časem vyprávěla, že takový chaos, jaký lze vysledovat v německém školství, bychom ji v našem českém Kocourkově mohli jen „závidět.“ Ona sama se cítí mnohem lépe u nás. Rozumím tomu tak, že nic není prostě, tak jak to vypadá. No napadlo by někoho říci, že na některé škole v Německu není všechno srovnané takřka podle velikosti kozích bobků? Uvěřit takovému tvrzení není vůbec snadné, leč moje kamarádka je stoprocentně pravdomluvná.
Nelze tudíž vyloučit, že podobných příkladů se dá najít víc. Nepořádníci a chaotici jsou prostě i mezi pořádkumilovnými a disciplinovanými Němci. Možná je jich dokonce víc než u nás, i když statisticky na tom asi budou lépe. Přeci jenom velikost někdy hraje svou roliJ.
Byla bych rozhodně mnohem víc pro vlastní zkušenost než pro obvyklé paušalizování, i když na první pohled je ten ordung v Německu určitě větší než třeba u nás.
Předpokládám, že i na tuto německou vlastnost lze napasovat oblíbené motto současnosti, že je to hlavně o lidech a jednotlivcích.

 Trošku problém by mohl vyvstat v souvislosti s disciplínou. Dodržování pravidel a respekt k autoritám je u našich německých sousedů asi přeci jen o fous větší než v našich končinách. Ale s tím pověstným pořádkem můžeme docela úspěšně polemizovat. A jazyk jako prostředek hlubšího poznání německé nátury může být velmi nápomocen i těm, co prostě mají ve věcech víc chaos než německý rytmus a řád. Někteří to dokonce řeší i po francouzsku: učí se německy s láskou či něčím dobrým na zub. Ono je v podstatě jedno, kterou cestu si vyberete. Důležité je, že se rozhodnete a jdete do toho. Když v ničem, tak v gramatických pravidlech Němci ordung mají.  Když ovšem nevnímáme ten zástup výjimek…J

úterý 19. května 2015