Boží hod velikonoční

   Nechodíme moc do kostela, ale čas od času dělám výjimku. Velikonoce dosud k té výjimce nepatřily, přestože jsou to největší křesťanské svátky. Letos připadly na víkend přesně dva měsíce po tatínkově smrti, tudíž jsme se do kostela dostali tak trochu neplánovaně.  Nicméně, propojení zádušní mše a velikonoční atmosféry bylo zvláštní a zajímavé. Mísil se tady smutek s překvapením, určitá nostalgie s pocitem klidu a vyrovnání, těžko se mi to popisuje i proto, že je to moje první zkušenost s podobným druhem obřadu. 

A aby se to vyrovnalo, část dne jsme věnovali světským záležitostem, konkrétně oslavám maminčiných narozenin, byť ona slavit nechtěla. Je to pro ni těžké, paradoxně i proto, že její narozeniny teď budou už pořád připadat na výročí tatínkovy smrti. Chystali se na oslavu, to vím, jsou to kulaté narozeniny. Společně plánovali, jak to nejlépe oslavit. A nakonec na ně zbyla sama.
   Snažíme se jí přes to přenést, ale není to lehká cesta. A k tomu ještě Velikonoce, skoro bych řekla, příliš mnoho emocí na jeden jarní víkend. Snad nás zítra zchladí nějací koledníci. Nebo rozpálí? Těžko říct:-).  

            Rozhodně ale napomohou návratu do reality. Už jen proto,že já osobně tento zvyk bytostně nesnáším. Stejně jako zimu,která se prostě letos nehodlá vzdát...

Bílá sobota

Dočetla jsem se, že Bílá sobota je v podstatě dnem ticha. Tudíž den jako stvořený pro mě. Ticho ctím, vyznávám a vyžaduji, žel, těžko se mi mé tiché vize naplňují. Dnešek obecně tichu moc nepřeje.
      Proto dnešní Bílou sobotu obzvlášť vítám, hodlám si ticha užít v co největší míře. Pravda, nebude to o meditaci a přemítání, jak by asi mělo být. To bych se musela uchýlit někam do kláštera nebo na samotu, což není realizovatelné. 
 Naše dnešní sobota je navíc takové mísení všeho dohromady. Duchovna i pragmatična! 
   Úprava hrobu, který je od pohřbu stále zamrzlý, tak to není zas tak úplně snadné, ale je to věc mířící k tomu křesťanskému duchu víkendového období, tedy víc duchovna. 
   Vyuzení hromady masa zase míří k tradičnímu českému obžerství:-), tedy k té pragmatičnosti. Samozřejmě trochu přeháním,   zas takové množství se ho na nezdravou úpravu kouřem nechystá, ale dieta to rozhodně není. 
    Pro obě sobotní činnosti není zcel jistě nejlepší období, tak je třeba chvilky v nevlídném počasí prokládat vlídnou četbou, umírněným popíjením a přátelským klábosením, které nás časem dovede až k té tiché meditační činnosti. 

Pokušení na Velký pátek

Letos jsme doma zkusili Velikonoce zahájit filmovou projekcí. Počasí pořád není úplně jarní, tudíž spočinout v klidu před zajímavým filmem se jevilo jako příjemná alternativa. A jelikož jsem se také trochu inspirovala jedním z blogů, šlo dnes o filmy s křesťanskou tematikou. Mela Gibsona a jeho krvavé Umučení Krista jsme raději nezkoušeli, ale došlo na skutečnou klasiku. Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho není až tak snadné dneska zakoupit, pokud to nechci někde podloudně stahovat. Ale nakonec se někde ve skladu našel a přišel chvíli před Velikonocemi. Prostě dokonalé načasování. Tudíž pátek mohl být nejen Velký, ale i filmový. Já třeba tento klasický kousek dosud neviděla. A tak byl pro mě příběh podle knihy Nikose Kazantzakise zároveň i premiérou, ač jde o film osmdesátých let. Takže tady asi nebudu nosit dříví do lesa, neb ho asi každý zná. Jen několik velikonočních pocitů, které film přinesl. Emoce, jiný úhel pohledu, zamyšlení. Líbilo se mi to, moc. A rezonuje to, pořád. A tak to má být. Je to pro nás nová velikonoční tradice, a rádi v ní budeme pokračovat.  A jestli náhodou nejsem jediná, kdo Poslední pokušení Krista neviděl, tak doporučuji. I když, ono se to dá vidět vícekrát, což také hodlám udělat. Ale velká premiéra na Velký pátek je prostě jen jednaJ

                                                       

Den učitelů

Den učitelů letos připadl na volný den, respektive splynul se Zeleným čtvrtkem, takže ve školách, kde mají normální, empatické a chápavé vedení, volný den je. Ve školství je totiž jediný bonus, který existuje, že se kopírují dětské prázdniny.

 Není to ovšem pravidlo, jak si mylně myslí veřejnost. Mnozí uzurpátoři či fanatičtí vykladači nějaké své fiktivní ředitelské moci naženou kantory do školy i o prázdninách, protože, jak praví svým vzletným jazykem, volno je pro děti a ne pro vás.

Nu, mají asi pravdu, ale je to dvojsečná zbraň.  Taková prezentace moci, protože zdobit nástěnky celý den je práce sice typicky školní, ale dost kontraproduktivní. A papírování, které je teď školním hitem číslo jedna, lze docela dobře udělat i doma. Škola bez dětí je prostě zbytečná, byť já jsem tam bez dětí i ráda, ale to je zase jiná otázka. Nechci se ovšem zamýšlet nad despotismem či krátkozrakostí některých ředitelů, kteří ve své funkci dávno ztratili empatii. Navíc, můj problém to není, my dneska i zítra máme opravdu volno, a i když opravuji písemky a řeším administrativu, nemusím to dělat na pracovišti. Sice si nejsem jistá, zda teď nevzbudím rozladění těch, co do školy musí, ale je to tak.

  Tudíž i Den učitelů lze oslavit v útulném domácím prostředí. Je možné s určitou nadsázkou volný den i vnímat jako určitý dárek ke Dni učitelů, na který se tak rychle zapomíná. A pokud splyne s Velikonocemi, vypadne z veřejného podvědomí úplně.

Loni jsem se pokoušela nabídnout několika ředitelům Třídní knížku, jako dárek pro kantory.

Nejsou peníze, bylo mi většinou sděleno, pokud se se mnou vůbec bavili.

Nu, peníze ve školství opravdu nejsou. Tím bych se obloukem dostala k těm bonusům v podobě volných dní, ale to bych se motala v začarovaném kruhu, což při připomenutí svátku učitelů rozhodně nechci. Na to si vyhradím kritické okénko!!:-)

   Chci dnes prostě připomenout Den učitelů, který je dnes a ne někdy v říjnu, jak nám nutí EU. Dnes se narodil Komenský a tudíž je nasnadě si svátek minimálně připomenout. Chci popřát všem milým, vlídným a empatickým kantorům, protože i tací, navzdory veřejnému mínění, opravdu existují.

 A protože to jinak nikdo neudělá, maximálně je někde nějaký ředitel nažene dneska do školy:-(, činím tak touto formou. Třeba to nějakého učitele - učitelku , kteří učí s láskou a protože je to baví, ne protože musí, potěší.

                                        A to je cíl :-)

                                                  

                                                A i malý dárek může potěšit:-)

Kde jsi?

Z hluboké zimní a mrazivé deprese jednomu časem přeskočí. Mráz se vrazí na mozek. A vymýšlí blbosti. Při pohledu na teploměr, kde se rtuť zas trapně krčila dost pod nulou, mi na mysli podvědomě vytanul zoufalý výkřik: "Kde jsi, jaro?" 
Je to letos tak, že: "My čekali jaro a zatím přišel mráz?" 
No, to je snad ještě víc depresivní než stávající mrazivá situace. A tak zůstanu u pátrání, kde jsi? Snad se na mě Dalibor Janda nebude zlobit za malou parafrázi. Z té zimy už mi prostě hrabe:-)

Kde jsi? Kde jsi?

Tolik dní? Kde jsi?

Volám telefonem kam se dá

Čekám tě. Kde jsi?

Vzpomínáš? Kde jsi?

První dny v jarním kabátku

Slunce hřeje naši zahrádku

Nevím kolikrát

už jsem tě chtěla přivítat

Napořád

A vždycky nový mráz

Byl všem nadějím krach

A mráz po mně sáh

Kde jsi? Kde jsi?

Celé dni, kde jsi?

Teplá kamna  dávno dohřála

je už duben bezmála…

Nevím kolikrát

už jsem tě chtěla přivítat

Napořád

A vždycky nový mráz

Byl všem nadějím krach

A mráz po mně sáh

Kde jsi? Jaro kde jsi?

Březen je fuč, kde jsi?

Už se duben halí do hávu

ráno sype sníh zas z rukávu

A ty tu nejsi……………

Obrázek je z motivů na školní trika. Jak je vidno šílenství je ve školství běžný motiv.:-)

Benešovy dekrety

Tak jak to s nimi vlastně bylo?

 Díky panu Šebkovi už víme, nebo minimálně máme jasněji. 

Naše sedmé Hovory byly nabité informacemi. Ne snad, že by ty předchozí nebyly, ale tady se tak intenzivně prolínala minulost se současností, že jsme mnohdy lapali po dechu.  Ale hezky popořadě. 

    Když skončil maraton telefonátů, mailů a zařizování, přišla poslední středa v měsíci, tedy den vyhrazený pro naše Hovory. To mluvím o ještě o únoru. V den D  našeho přednášejícího skolila zákeřná choroba, tudíž bylo nutno akci odvolat. Anabázi jsem již popsala v minulém měsíci a v tomto měsíci jsem proto byla náležitě napjatá, zda historie se(ne) bude opakovat?  Rozhodly jsme se na Dekretech trvat, přestože mezitím proběhla volba papeže, kterou docent Šebek často komentoval. Nenápadně jsme to proto vsunuly do "play listu" naší přednášky s "tajuplným" dovětkem,  že možná přijde i papež.
Další změnou byl přesun ze středy na pondělí, takže novot bylo poměrně dost. Proto pondělí nepostrádalo napětí, jak to dneska všechno dopadne. 
 Vinárna U Šebestiána, naše dočasné útočiště, byla opět zaplněná, byť tentokrát nám nevyvstal problém, kam hosty usadit. Na stojáka je asi příjemný komediální pořad, možná i forma rychlého občerstvení, ale vydržet dvou až tří hodinovou besedu nic moc. Tentokrát ale všichni pohodlně seděli a pan docent se mohl pustit do výkladu. A já se pokusím o přepis, abych povědomí o dekretech šířila i dále, neb v politických soubojích se k nim vrací čím dál více a když jeden neví, snadno na něco skočí. Tak tedy co je dobré vědět: nejde o Benešovy dekrety, ale o dekrety prezidenta republiky, případně tzv. Benešovy dekrety, které fungovaly v mnoha státech za druhé světové války. Odsun Němců se v nich vůbec neřeší,ač stále vzbuzuje emoce. Ty naopak nebudí dekret o znárodnění, který nechává národ v klidu. Dekretů bylo celkem asi sto padesát a fungovaly v roli zákonů do okamžiku, než začal fungovat parlament. Poválečná doba mluvila jen o dekretech prezidenta, protože Beneš je ani nevymyslel,ani nesepsal. Jen podepsal, jak mu velí prezidentská funkce. A následkem budoucí propagandy se z nich stal strašák, který funguje i dnes. A funguje jen na základě neznalosti obsahu a historických souvislostí. Těch jsme včera objasnily poměrně dost, ale pro informaci tato vědomostní kostka myslím postačí.
 A papež, ten opravdu přišel. Ale hlavně aby nás navnadil na někdy příště, kdy papežské volbě a Vatikánu chceme věnovat celý večer. Dnes už jen díky panu docentovi a všem, kteří si udělali čas a přišli. Stálo to, myslím, za to. A už se těšíme na příště.

Byl to terorista?

„To je totiž jeden z největších Čechů,“ zdůrazňují mi doma, když přijde řeč na středověkou historii, konkrétně na husitské období.

Patřím asi k minoritě, která tuto dobu  neadoruje a ani moc nemusí.  Jan Žižka, jako jeden z největších Čechů, mi přijde stejně absurdní, jako by svět začal oslavovat Bin Ládina jako jednoho z největších hrdinů současnosti.

Vnímám Žižku, a nejen jeho, jako určitou podobu středověkého teroristy. Když mi oponenti vypočítávají jeho slavná vítězství (jako třeba to, jehož výročí mě  vyprovokovalo k tomuto zamyšlení, výročí bitvy u Sudoměře), napadá mě srovnat ho s jinými dobyvateli.

„Je to jen násilník,“ pokusila jsem se zacílit pozornost i na jiné jeho charakteristické črty, než jen schopnost vynucování si tvrdé disciplíny mezi svými nohsledy.

   Zatím to na nikoho z jeho obdivovatelů neudělalo žádný dojem. Obdivují Žižku jako hrdinu. Vyvrátit tento mýtus není, vzhledem k hloubce kořenů, které zakořenily už někde v národním obrození, vůbec snadné.

Mně osobně však Žižka ruku v ruce s Želivským, právě tak jako další násilníci, realizující se v ničení ve jménu nějaké ideologie, nepřesvědčili.

Nechci do své nechuti k husitům zatahovat svoje studenty, poctivě jim to vždycky odvyprávím, ale bez oslavné glorioly. Zatím jsem nedospěla k té formě protestu, že bych jim husitství zatajila!!

    Určitě o mnohém svědčí i fakt, že soudruzi viděli v husitech své historické předchůdce a je tudíž skoro jasné, že jde o dobu minimálně kontroverzní.  Za dobu od změny režimu se ovšem pohled na husity moc nezměnil, pořád máme Žižku jako hrdinu a kandidáta na jednu z největších a neoblíbenějších postav naší minulosti.

Dám spíš na pocity. Může s nimi být ve výkladu historie velká potíž, totiž že nebudete objektivní. To asi nejsem, ale také jsem pevně přesvědčena, že ani současníci nebyli ze Žižky zdaleka tak nadšeni, jak si myslíme my.

 A pak mi naskakují další paradoxy.  Třeba když se ocitnu na stanici Želivského, vždycky mi bleskne hlavou, že máme důležitá místa pojmenovaná po teroristech…

Ne, že bych si na to někde stěžovala. Popravdě řečeno, jsem přesvědčená, že nějaký Želivský už nikoho nezajímá, pokud vůbec vědí, kdo to byl. Žižka, ten sice z povědomí nemizí, ale je to totéž.

   Žádné zásadní sdělení tady nepřináším, jen prosté konstatování, jak je všechno paradoxní.

Otázek by samozřejmě vyvstávalo nekontrolovatelné množství. Když totiž začneme pojmenovávat kontroverzní osobnosti v minulosti, musím přiznat, že Žižka z toho dějinného soudu vyklouzl víc než dobře. Ale to už není moje starost. A nakonec, nebydlím na Žižkově, tak mi to může být úplně ukradené. Ostatně, husité toho nakradli a zničili mnohem víc. Možná proto je nakonec pořád tolik oslavujeme. Vždyť historie se prostě pořád opakuje.

A abych byla trochu interaktivní a vtáhla Vás do děje (dobrovolně, samozřejmě:-) :

                 Máte nějakou oblíbenou historickou postavu? 

                                 P.S. Třeba Beneše, o "jehož" dekretech lze dnes večer i podebatovat:-)

Kavárnička

Nikoli snad dříve narozených, nýbrž velikonoční. Ve škole. Snaha vytvářet školní tradice nás vede k tomu, že se pokoušíme o tzv. víkendové akce, které by dětem i jejich rodičům ukázaly školu z jiného úhlu pohledu. Někdy se to daří, jindy méně. Starší studenty nalákáme třeba na Filmožrouty, kdy mohou celou noc sledovat vybrané filmy. Zcela logicky by mnohem větší účast byla, kdyby výběr filmů byl jen na nich, cenzura výběru mnohé odradí. Nicméně, jinak to nejde, pro některé filmové kousky prostě škola není vhodné promítací místo. I tak jsou Filmožrouti většinou úspěšní. Méně nabité bývají třeba Čarodějnice. Možná, kdyby se na pozemku školy upalovala nějaká učitelka, bylo by plno J, ale jinak se většinou sejde pořadatelský ročník, který pravidelně nedokáže přesvědčit zbytek školy, aby dorazil. Také tradice J- 
Nu, a pak jsou vánoční a velikonoční dílny, kde účast rozhodně nelze odhadnout. Někdy narváno, někdy tam kuchtíte a tvoříte se třemi dětmi. Včera, v mrazivém jarním počasí, se na velikonoční školní dílně sešlo celkem přiměřené množství dětí.Chlapci se učili plést pomlázky, což jim zprvu moc nešlo, ale po značném úsilí jejich výrobek pomlázku opravdu připomínal. Otázka je, zda jim tato schopnost zůstane a bude se rozvíjet, či zda to byla taková dětská zvědavost a příště si raději pomlázku koupí za deset korun na 
trhu:-).

Děvčata v rámci genderové vyváženosti pletla též, navíc ještě pekla, zdobila vajíčka  a vytvářela velikonoční přání, zatímco hoši se ztratili na basketbal:-). Klasický gender:-)

   Ale ve finále všichni společně obsluhovali rodiče, kteří přišli posedět do naší improvizované kavárničky. A přišlo jich rovněž přiměřeně, ani málo ani moc, takže sobotní odpoledne se neslo v příjemném duchu vzájemného setkávání, které má úplně jinou atmosféru, než vzájemné setkávání na třídních schůzkách. Taková hřejivě příjemná předzvěst  patrně zimních Velikonoc, které nás čekají příští týden. 
                               A posílení naší školní tradice:-)

Velikonoce

Svátky jara jsou už na dohled. Počasí tomu sice nenasvědčuje, zima se brání zuby nehty, ale i my, pesimisté, věříme, že Velikonoce přijdou. Těší se na ně jak věřící, pro které je to největší svátek roku, tak ateisté, kteří se nemohou dočkat oslavy nejkrásnějšího ročního období, kterým jaro beze sporu je. Věřící letos navíc mají i nového papeže, tak by si i ostatní zasloužili nějaký hezký bonus. Třeba v podobě pěkného počasí.

Absence slunečního záření v letošním roce pořád roste. Nedávno jsem se dočetla, že během ledna a února slunce svítilo slabých dvacet hodin. Z toho usuzuji, že Velikonoce mohu být i lékem na plíživý pesimismus, který s nedostatkem slunečního svitu intenzivně prostupuje naší všední každodenností. Zimní radovánky, natož pak pravidelné odklízení sněhu, velmi rychle zevšední a oslava jara v podobě Velikonoc bude zcela jistě vítanou příležitostí pro nějaké potěšení bez ohledu na vyznání a víru.

Někteří se na svátky chystají půstem, jiní tomu říkají jarní očista. Ti další se těší na výlety do přírody nebo jen na příjemné nic nedělání v záplavě obarvených vajíček.

Pilnější hospodyňky zahajují jarní úklid, zatímco lenošivější část lidstva se oddává jarní únavě, aby si na Velikonoce obnovila síly svátečními pochoutkami.  Určitě mezi nimi nesmí chybět mazanec, sladký beránek a již zmíněná vajíčka, která pak mnozí několik dalších týdnů nemohu ani vidět.

Za zmínku jistě stojí i tradice Velikonočního pondělí, která je u nás poněkud brutální. Nu, řekněte, koho pak těší být vyšlehán pomlázkou, zejména tehdy, když jsou koledníci už značně posilněni alkoholem?  Navíc, což tedy vnímám jako velký úpadek, málokterý chlapík si pomlázku umí uplést sám. Za dvacku ji koupí na trhu a už se jde na koledu, která se většinou skládá z drobných alkoholových impulsů, díky kterým může být závěrečné šlehání pěkně nepříjemnou záležitostí. Pravda, jde o zvyk spíš venkovský, v Praze jsem koledníky nepotkala ani nepamatuji. A pak, pusťte si v Praze do bytu cizí koledníky. Nikdo neví, co všechno z vašeho majetku jsou schopni považovat za koledu.

 Moravské Velikonoce nehodnotím, neb ty jsem nikdy na vlastní kůži nezažila, ale věřím, že tam je atmosféra stále zachována.

   My v Praze jsme asi víc přes to jaro. Napečeme, navaříme a těšíme se z nesmělých slunečních paprsků a rašící zeleně kolem.  Také se těšíte? Já tedy ano. I s tím, že se pokoušíme importovat některé venkovské zvyky do města. Neškaredit se na škaredou středu, něco zeleného na Zelený čtvrtek, neprat prádlo na Velký pátek (také by bodnul nějaký ten poklad, ale v Praze se asi hory neotvírají), v sobotu se napeče a v neděli pak všechno pěkně sní.  Chtělo by se říct, že pondělí je pak dnem vhodným pro zajíčky, ale to by mohlo vyvolat nějaký dvojsmysl, takže raději zůstaňme u koledy.

Anebo se prostě využije volných dní a vyjede se někam na výlet. Prostě Velikonoce je třeba oslavit. A je asi jedno, zda v kostele či v přírodě nebo doma.  Hlavně, že už začne jaro:-).

 A jak slavíte Velikonoce Vy?

                                                     

Napsala jsem minulý týden pro: www.prazanda.cz
A je tam plno zajímavých článků, z mnoha různých oborů. Nakouknout lze zde:

Babička

Kdo by neznal klenot naší národní literatury. Znám sice lidi, kteří říkají, že je to kýč, stejně jako ty, kteří by byli schopni pro křivé slovo o Babičce vražditJ. Já osobně mám k Babičce neutrální vztah. Jako dítě jsem ji moc nemusela, přeci jen šlo o povinnou literaturu. Pak jsem si ji samozřejmě přečetla sama a dobrovolně, jsem ráda, ale není to kniha, ke které se vracím a která mě dobíjí. Nicméně, těší mě některé bibliofilské kousky Babičky, které máme v knihovně. Ale to je víc sběratelská záležitost. Čtenářskou zkušenost mám, mám i televizní. Na tu se dívat ale nemohu, neb mě vždycky spolehlivě rozbrečí. Proto jsem byla zvědavá na divadlo. A dokonce šlo o premiéru, takže zvědavost byla dvojnásobná. Fidlovačka je sice trochu z ruky, ale co by jeden neudělal pro kulturu. Vyrazili jsme tedy první jarní den za Babičkou.  Jarní den sice vypadal jako zima v plném proudu, ale co už letos jeden nadělá. Horší to bylo s Babičkou. Alespoň pro mě. Nechci ji kritizovat, jistě si své diváky najde. Jen mě moc neoslovila, byť herci se snažili, seč mohli. Ale cítila jsem se tam tak trochu jako na školní besídce. Nebo možná v národním obrození. Nejvíc mě bavily malé děti, jejich bezprostřednost a nechtěná komika. Ale to jistě nebylo cílem. Takže tím jsem asi s Babičkou skončila, už mi patrně nic nového dát nemůže. Ale to neznamená, že se od Fidlovačky nejedná o záslužný počin. Dnešní děti moc nečtou, tudíž zde mají českou klasiku naservírovanou na divadelním talíři. Víc asi od této inscenace čekat nelze. Nebo jde a já jsem trvale zamrzlá a neschopná přijímat nové podněty. Včera ke mně nepronikly...

Steve Job

...a jeho cesta, je audiokniha, která je dlouhá 8 hodin 36 minut a kterou načetl Pavel Rímský,jehož hlas mám moc ráda. Tak se těším. CD bylo v balíčku spolu s podepsanou knihu Květy Jeriové- Vzpomínky lyžařské.  Proč se o tom zmiňuji? Jde o balíček z Xantypy, který při první cestě za mnou někdo vykradl. Přišla jen prázdná obálka. Nyní bylo psaní již doporučené, tudíž se cena za časopiseckou soutěž ke mně dostala. Jeden zírá, co všechno dneska lidé neukradnou. Xantypě jsem samozřejmě poděkovala, v podstatě i za to, že byli ochotni mi dárek poslat znovu. Také jsem mohla mít smůlu. Není to o tom, že bych bez této „výhry“ nemohla žít. Jde spíš o to, že člověk žasne, co všechno se tady může ztratit. Pravdou je, že Pošta mi ztratila už několik klasických psaní. Na moji stížnost mi pak odpověděli, že to asi buď brigádník (nejlepší svalit to na někoho bez odpovědnosti), nebo že se to může stát. Já si tedy myslím, že stát by se to nemělo, co by na to řekl třeba pan Kolbaba z Čapkovy Pohádky pošťácké?  No, to je nadsázka, spíš by mě zajímalo, co na to vedení Pošty jako takové, nemyslím jedné konkrétní. Nedávno jsem četla o pošťákovi, co nedodával důchody. Asi také brigádník, řekla bych rétorikou Pošty. A to nemluvím o nikdy a nikde nekončících frontách, které jsou pro tento úřad tak typické. Zajímá mě, proč nedodávají zásilky, byť své služby neustále zdražují? Nu, patrně se odpověď nikdy nedozvím, přestože se ptám i na odpovědných místech. Tady si jen vylévám srdceJ. 
A abych nebyla pesimista, tak se podělím o radost z daru, viz foto. Joba si poslechnu a Květu už jsem přečetla. Pro mě příjemné vzpomínání, neb samozřejmě pamatuji její famózní Sarajevo. A žasla jsem, jaké podmínky pro sportování tehdejší režim nabízel. Myslím tím bídné, aby nedošlo k mýlce.

 Stejně jako mě překvapilo, že když paní Jeriová – dle jejích slov- kontaktovala Lyžařský svaz, slečna v telefonu se jí ptala, kdo vlastně je?!?  Nu, časy se mění, dnes jsou sportovci  (někteří) zase přeceňováni, takže rovnováha se vytrácí. Buď málo nebo moc:-). Ale to je asi jen můj pocit. Květa Jeriová napsala zajímavé vzpomínání a já si s chutí přečetla. Když už se ke mně dostávala tak složitou poštovní cestouJ

                                                

Ach ta česká "gramatyka":-)

Někdy (často) mi červená propiska takřka automaticky vyskakuje z kapsy. Doma mi ovšem říkají,ať nejsem pořád učitelka, tak se snažím. To, že tiše trpím u televizního zpravodajství a jejich výraziva, je čistě moje věc. A když i já ujedu a pustím se do víc jak hovorové češtiny, mohu jim vracet úder jejich zbraní a bránit se, že mám po pracovní době a mohu mluvit "jak mi zobák narost"J.

 Ve městě jsem se naučila mlčky míjet různé nápisy, které nabízejí manikuru či dokonce manikůru, reklamy, které lákají na kultůru, prostě dělám, že to nevidím. A o shodě přísudku s podmětem ani nemluvím, když vidím, že tam byli samé ženy, přesvědčuji sama sebe, že tam asi byla i nějaká mužatka či travestita, pak je to s měkkým i asi v pořádku:-). 

Někdy ale musím tu propisku držet takřka násilím. Třeba u níže vyfotografované cukrárny. Člověka rázem přejde chuť na nějaký mlsek, co kdyby si cukrářka kromě i pletla i ingredience? Kdo ví, co by pak dort v žaludku dokázal napáchat. 

Ale zase jeden nepřibereJ

Podzemka

Název ve mně evokuje historickou reminiscenci, že kultura (zase) patří jen do podzemí. Naštěstí tomu tak (zatím) není, nicméně do podzemí si zajít můžete. Respektive do kavárny v Řetězové ulici, kde své akce organizuje tzv. Podzemní akademie. Je to trochu podobné tomu, co děláme s historií U Šebestiána, s několika drobnými (možná podstatnými) rozdíly. Nemáme tak důstojné prostředí, tím pádem se u nás neplatí vstupné ani nemáme žádné webové stránky. Snad k tomu všemu mohu dodat, že zatím.

Další rozdíl je ve specializaci. Zatímco my jdeme jen po historii, v Podzemce víc cílí na literaturu a divadlo, ale historii se nebrání. Jsou víc rozmanití, nicméně, dle mého, myšlenku máme podobnou. A to je, myslím, dobře. Byla jsem si minulý týden vyslechnout přednášku  Lubici Krénové o literární kritice. A byl to zážitek, byť v kavárně byla zima a lidí poměrně málo. Což je škoda. Měli přijít hlavně současní kritikové,aby si vyslechli také něco o pokoře a respektu k psanému slovu. Totéž samozřejmě platí o autorech či pisálcích, kteří patří do opačného tábora. I zamyšlení nad jazykem stálo za to, nad ustálenými frázemi, které pronikly do našeho života. Ovšem když pak zjistíme, že podobné znechucení nad realitou, které prožíváme my, znali i filosofové před sto i více lety, zase jednou vám dojde, že ta historie se prostě pořád opakuje.....

    Kdybych šla ve své úvodní komparaci dále, mohla bych s uspokojením konstatovat, že na našich přednáškách zima není a lidí bývá dost. Zejména bratři Mašínové byli velký tahák. Jen nechci, aby to vyznělo nějak soutěživě. Spíš bych byla ráda, kdyby se mi povedlo někoho z Podzemky na oplátku nalákat k nám. Třeba na Benešovy dekrety, o které se chceme pokusit znovu a opět s panem Šebkem. A abychom nesklouzly do rutiny, tak tentokrát se bude přenášet v pondělí, 25. března. Tedy snad už opravdu na jaře. A doufáme, že pan docent tentokrát dorazí. Zdráv a v plné síle. Těšíme se.  I z toho, že kultura zatím ještě není undergroundová. I když jeden nikdy neví……..

František

Obrázek, který jsem našla na FB a který jsem použila, čímž snad neporušuji ničí práva,když odkazuji na zdroj, mě docela pobavil. A přivedl na myšlenku, že volba papeže ukázala, jak je zase všechno jinak. Sledovala jsem netradiční výměnu na papežském stolci, ač se v podstatě mezi věřící nepočítám. Nicméně, celá situace mě zaujala nejen z pohledu osobního, ale i historického. Třeba to, jak se kolo dějin se otočilo o sto osmdesát stupňů, a zatímco nám tloukli do hlavy, že jezuité jsou ti zlí a páter Koniáš pak zosobnění zla, nyní je jezuita papežem a Koniáš název systému v hlavní knihovně.

Mimochodem, jako zajímavý paradox to přijde možná právě tak mojí generaci a těm starším, mládí ani ťukJ. Když jsem byla s dětmi na exkurzi v knihovně a seznámili jsme se s Koniášem, nic divného jim na tom nepřišlo. Nějaký Koniáš je dávno na smetišti dějin a jezuita je nyní papežem.

Jezuité mají pověst vzdělaných lidí, často patřili k průkopníkům školství, tak z tohoto úhlu pohledu se jeví volba nového papeže optimisticky.  A jeho jméno František se mi líbí, ať už jako jméno či jako návaznost na Františka z Assisi.

 Nechci se pouštět do žádných teologických úvah, to v žádném případě. Jen krátce glosovat současné dění či  mediální šílenství, které se kolem něho rozpoutalo. Třeba i proto, že jste často mohli v akci vidět našeho častého přednášejícího na Hovorech, docenta Šebka, který přijde i 25. března na další povídání. Dalo by se tedy parafrází říci, že možná přijde i papež, ale naše hlavní téma zase budou Benešovy dekrety.

Doufáme.

 Ale to odbočuji od papeže, kterému už mnozí podsouvají minulost. Jako měl předchozí papež problém s členstvím v Hitler jugend, tak tento má mít problém s činností za vojenské diktatury v Argentině. Nu, o tom nic nevím, musela bych nastudovat.

Spíš mě zaráží, s jakou rychlostí se podobná negativa vyhrabou. S pozitivy to jde již klasicky pomaleji.  

Nezbývá než věřit, že papež nejen že naplní představy, která se do něho  vkládají ohledně jeho pokory, skromnosti a obrany chudých, ale také v tom, že se nenaplní proroctví, které mluví o papeži posledním.

Vypadá to, že strůjci katastrofických konců jsou nevyčerpatelní, když nevyšel mayjský konec, rychle vytáhli proroctví o posledním papeži.

František ale nevypadá na někoho, kdo by měl svět přivést k zániku. A když ho uctívají i v Kouzelné školce:-), tak snad není se čeho obávat.

Naopak, měl by přinést nějakou naději, tak můžeme společně doufat…

Třeba v lepší zítřky…..

A malá perlička na závěr. Soused mojí maminky se jmenuje Papež. Křestním jménem František. Takže ona potkává P(p)apeže Františka každý den! A nemusí ani do Vatikánu.To se tak někdo má:-) 

Žítkovské bohyně

Konečně se mi dostala do rukou tolik opěvovaná a vychvalovaná kniha, kniha, o které všichni mluví jen v superlativech. S nadšením jsem odložila Laskavé bohyně, které jsem začala číst a které mě navzdory názvu uváděly do hluboké deprese. Ne snad, že bych od Žítkovských  bohyní čekala veselé, optimistické či povzbudivé čtení. To ne, věděla jsem o čem kniha je a do čeho jdu. Spíš jsem se těšila na ten literární zázrak, na ten skvost, který tak oslnil čtenářskou veřejnost. Také bych to chtěla umět, tak jsem nadšeně knihu uvítala.  Začetla se a euforie se nedostavila. Samozřejmě, že se zamýšlím nad tím, zda nejsem nějaká divná, když mě nenadchne bestseller, ale nenadchnul. Ne snad, že by mě kniha úplně nebavila, ale místy, a to často nedělám, jsem přeskakovala. Něco bylo čtivé, něco méně. A místy mě to nebavilo vůbec.  Tak nevím. Jsem samozřejmě ráda, že jsem to přečetla, ale myslím si, že by celý příběh mohl být čtivější, možná by tady platilo osvědčené, že méně je více? Nevím. Asi by to stálo za diskusi s někým, kdo četl a byl nadšen (či nebyl, jestli někdo takový existuje) a probrat detaily, které na mě působily rušivě. Tady to nějak neumím postihnout.  Snad jen v kostce, že z knihy mám pocit neutrální.  Jsem ráda, že jsem ji přečetla (něco mě i zaujalo), ale na druhou stranu, silný dojem ve mně nezanechala (teď se asi rouhám a schytám to od nadšenců, ale já to tak vnímám.) Přesto knihu nezatracuji, ba i doporučuji, sama jsem po ní toužila. Teď ji mám za sebou (také ji musím vstřebat)  a před sebou již zmiňované Laskavé bohyně.

  Asi musím raději sáhnout po něčem jednodušším, možná to je ten problém. V takovém hnusném počasí se má číst jen odlehčená literatura a zbytečně po ničem nepátrat. 

                                                      

Mrazivé zamyšlení

Jestli něco těžko snáším, tak je to zima. I když přijde v termínu, který jí přísluší, jakože tak v poslední době většinou nechodí, potřebuji si na ni zvyknout.

 Jestliže sněží i ve městě, mělo by to být jen  o  Vánocích.  Zbytek zimy bych uvítala sníh pouze na horách, v bezpečné nadmořské výšce. 

Poté má ale zima spořádaně uvolnit místo dalšímu ročnímu období.

 Dokázat ovšem poručit větru dešti je poměrně obtížné, neřku-li nemožné. Jeden takový neúspěšný pokus jsme již absolvovali, a nic dobrého to nepřineslo.  Přesto mě neústupnost zimy vyčerpává. A zjistila jsem, že zdaleka nejsem jediná. Mnoho lidí trápí únava (říci jarní se mi v souvislosti se stávajícím počasím příčí), děti hromadně marodí a nejen počasí, i nálada je hluboko pod bodem mrazu.  Skoro to vypadá, že máme takové protektorátní počasí. Ne snad, že bych byla až tak velkým pamětníkem, ovšem dobový tisk zachoval podrobné informaci o mrazivých dnech počátku německé okupace.

Zařídit, aby organismus nezamrzl úplně, není nijak snadné. Pár triků, které alespoň krátkodobě fungují, ale asi existuje.

Nejjednodušší by samozřejmě bylo odjet do teplých krajů a vyhřát si kosti někde na sluníčku.  Pokud to z nejrůznějších důvodů není uprostřed března možné, pak by bylo nejlepší dostát sloganu lidových rčení a umístit se za ta zmiňovaná kamna až do konce dubna. Ani to asi nejde úplně všem. Pak už jen zbývají horké nápoje, vřelá slova a slunce v duši.

Popravdě řečeno jsem původně myslela, že jde o moji poruchu termoregulace, že se pořád klepu zimou. Překvapilo mě, že neustupující zima vyčerpává i lidi o generaci mladší.

Když pak sleduji, jak se lidé třeba na severu Evropy tváří spokojeně, až to vypadá, že jim zima nevadí, říkám si, jestli my nežijeme v nějakém divném zeměpisném pásmu? Ani zima ani extrémní horka nám nedělají dobře, přitom jim v poslední době čelíme více než často.

  Zároveň pátrám v paměti, kdy všechna roční období dostála své pověsti, tedy léto bylo léto, podzim začal včas a byl příjemný a barevný, zima vyplnila svůj určený čas a regulérně ustoupila normálnímu jaru.  Nedopátrala jsem se.

Možná kdysi, v dětství, ale to si nejsem jistá, zda netrpím vzpomínkovou iluzí. Dneska se počasí v podstatě zbláznilo. Jestli za to může globální oteplování (v dané dny těžký protimluv), či zda si za to můžeme sami či to vůbec jde mimo nás, nedokážu definovat.

 Žel, zatím to vypadá, že mráz přichází nejen z Kremlu, takže třeba s dnešní teplotou mínus deset stupňů jsem se srovnávala dost špatně.  Někteří se prostě nedokážeme mrazivé realitě přizpůsobit. Mít eskymácké geny, nejspíš by se mi tady žilo snáz.

Ne, nechci si permanentně stěžovat na nepřízeň počasí. Spíš se podivuji nad tím, jak máme zažito střídání čtyř ročních období, které je v podstatě takovou už léta neuskutečněnou iluzí. Skoro jsem ochotná věřit, že ani jaro nepřijde a rovnou vypukne léto s nesnesitelnými vedry.

  Jsou fakta, která bereme jako jistotu, ale ona už léta neplatí. Roční období a jejich střídání k nim bezesporu patří.  Kdy které začíná je už ale v podstatě bezcenný údaj, který sice ze setrvačnosti akceptujeme, ale o ničem nevypovídá.

Jen by mě zajímalo, kdy se to zlomilo? Od kdy si s námi počasí dělá, co chce? Asi to bude odjakživa, jen my si naivně myslíme něco jiného. Je na čase prozřít. Za kamny to ještě jde, ale představa, že třeba není čím topit, je docela mrazivá! Prostě pořád dokola.

Mlčeti zlato

  Nevím, jak ta pověst pronikla do širokého povědomí, možná za to může snaha pražských průvodců a hledání senzace za každou cenu. Faktem je, že když se někdo mimopražský ocitne na Karlově mostě, víc než úžasná „Hradčana“ ho zajímá možnost sáhnout si na Jana Nepomuckého, který mu splní jeho tajná přání.

 Často tam pak chodí vysokoškoláci (nebo alespoň chodili) večer před zkouškou. Zdá se rozhodně snazší spolehnout se na chudáka umučeného Johánka než na vlastní nedokonalou přípravu na zkoušení.

   Prakticky to pak vypadá tak, že se před inkriminovaným místem tvoří vlnící se fronty turistů, z nichž každý touží sáhnout si na viditelně ohmatané místo a něco si přát. Kdyby světec opravdu plnil všechna přání, rozhodně by to neměl jednoduché.

    Stejně jako to neměl jednoduché, když se před 620 lety stal obětí sporu mocných. Stejně jako dnes i tehdy platilo, že moc ničí charaktery. A Johánek se o tom přesvědčil na vlastní kůži, kterou vlastně nastavil za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jako jeho tajemník, správnou terminologií vikář, mu svým podpisem potvrdil volbu kladrubského opata. Tím rozčílil krále Václava IV., který zatoužil po pomstě. Uvězněni však byli jen arcibiskupovi spolupracovníci. A jelikož Václav dal osobně při mučení nevídaný prostor své pomstychtivosti, Jan během tortury zemřel.

 Toho se zase zaleklo královo okolí, přeci jen nebylo moc politicky korektní oznámit, že král se podílel na smrti vysokého církevního úředníka. Tudíž byl nebohý muž svázán do kozelce a 20. března 1393 shozen do Vltavy. K tomu královská propaganda hbitě vytvořila teorii, že vzpurný vikář odmítl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie a že tedy král má určité právo se zlobit. To pro případ, že kdyby mezi lid obecný prosáklo, že král byl na Johánkově smrti účasten.

Prelátovo tělo bylo po několika týdnech objeveno a po určitých peripetiích bylo pohřbeno v katedrále svatého Víta.

V 16. století pak Václav Hájek z Libočan, který je autorem bestselleru Kronika česká, při sepisování své knihy narazil na letopočty dva - 1383 a 1393. Neměl čas zabývat se bádáním, jako to bylo doopravdy, proto si jednoduše přivymyslel Jana druhého.  Takže určitou dobu v naší historii figurovali Janové dva, jeden svržen do Vltavy za královnu, druhý za opata z Kladrub. A právě ona legenda o neprozrazení zpovědního tajemství, umocněna objevem narůžovělé tkáně v jeho lebce v 18. století, vedla k jeho svatořečení. Barokní doba si vysvětlila nález po svém. Neprozradil tajemství, tudíž ani jeho jazyk nezetlel.  Kanonizaci tedy již nic nestálo v cestě a 1729 Praha oslavila jeho vstup mezi světce tak velkolepě, že se na to vzpomínalo ještě po létech. Do Prahy se dostavilo množství poutníků, slavnosti a ohňostroje se střídaly s hudebními reji lodí na Vltavě a v katedrále se údajně konalo na 400 mší denně.

Jan se stal lidovým hrdinou, protože se postavil králi. Tedy klasický případ dobrého prostého člověka versus zlého představitele moci.  Navíc jeho drobný vzrůst, který mu přinesl i laskavé označení doktor Johánek, evokoval zápas Davida s Goliášem.  A v podobném duchu jeho pověst přetrvala staletí.

 Komplikovat celou pověst skutečnými historickými fakty je možná zbytečné už proto, že suchá fakta postrádají romantické kouzlo. Proto se dodnes věří raději ve zpovědní tajemství a smrt utopením, než suchý fakt, že vikář byl svržen do řeky již mrtvý po brutálním mučení, které řídil vrcholný představitel země.

Jakmile existuje možnost, že nám někdo splní naše tajná přání, stává se mnohem přitažlivějším. Někdy se snažím od turistů nenápadně vyzvědět, proč sem vlastně míří, případně co o Janovi vědí, a většinou nepochodím.  Ne snad, že by to bylo až tak důležité, ale minimálně zajímavé ano.  Zjišťovala jsem si, jak dlouho ona tradice trvá, a zjistila jsem, že je to vlastně nejvíc  dílo Balbínovo.  Trochu mě překvapilo, že jde o legalizaci řady omylů, ale to asi není v šíření legendy podstatné. Možná naopak. Balbín totiž neuvádí jako datum jeho smrti 20. březen 1393, ale 16. květen 1383, který se také stal svátkem svatého Jana (do doby, než ho soudruzi z kalendáře odstranili a nahradili Přemyslem).

Připouštím, že podobný omyl má i své pozitivní stránky, jistě se lépe oslavuje v krásných májových dnech než v sychravém bezčasí chladného předjaří.

V květnu se na jeho oslavy do Prahy vždycky nahrnulo takové množství lidí, že i Národní divadlo má základní kámen posvěcený právě v tento den. Jan tehdy symbolicky splnil českým vlastencům touhu po vlastním divadle.

Co splní dnes záleží na každém z nás. Můžeme třeba v březnu vyrazit na Karlův most,kde na zmiňovaném místě stojí jeho nejstarší socha. Ale Karlův most v podstatě není podmínka, jako patrona vod a lodníků ho najdeme na většině českých mostů vyzdobených sochami. Všude tam si můžeme připomenout Jana z Pomuka (dnes Nepomuka), který se připletl do sporu mocných a stal se jeho obětí.

 Psáno k výročí Jana Nepomuckého  pro Listy Prahy 1: Tam ale nakonec "vyhrál" jiný můj článek o Johánkovi, tak lze přečíst v tomto periodiku:-). Budu ráda. 

Jsou to Pětihvězdičková přání v čísle tři na straně čtyři:-). Zde

Primadona

Traduje se, že skutečná dáma nechodí nikdy včas a může si dovolit nechat na sebe čekat. Klidně i dlouho. Je-li tomu opravdu tak, pak se nám jaro změnilo ve skutečnou primadonu. Až takovou, že to chvílemi vypadá, že se jejího příchodu nedočkáme. Zima se arogantně roztahuje všude kolem a zjevně se nehodlá odebrat na smetiště dějin, kam už bezpochyby patří.

Když jsem se dnes ploužila mrazivým městem směrem k transfuzní stanici, trochu jsem se obávala, aby ze mě s obvyklým půllitrem krve nevysáli i poslední zbytky energie. Naštěstí se tomu tak nestalo. Možná i proto, že v nemocnici bylo příjemné teplo a takový lenivý klid, který mi udělal velmi dobře.  Sestřičky jako skoro vždy milé a šikovné, takže jsem se tady v podstatě trochu dobila. Venku zatím vylezlo sluníčko, a i když pořád mrzne, dalo se to vydržet.

Vždycky, když se v pracovní dny nečekaně dostanu do města, žasnu. Třeba nad tím, kolik lidí vysedává dopoledne v kavárnách či běhá po nákupních centrech. Dneska mě udivovala i mladá děvčata, která zřejmě přivolávají jaro svými minisukněmi.  Potkala jsem jich tolik, že pronikla i do mého jinak netečného vědomí. Jestli byla za školou či to byl nějaký prázdninový výlet, netuším, ale udělala se mi z nich ještě větší zima. Zatímco já se valila městem jak sněhulák, zabalena do mnoha vrstev včetně šály a rukavic, mládí si vykračovalo v minisukních a rozepnutou bundičkou.

Už moje babička říkávala, že pro parádu se musí trpět. Dneska jsem tedy byla moc ráda, že mám svoje roky a mohu se choulit takřka v kožichu a nemusím parádivě vystrkovat odhalené tělo do mrazivého, byť březnovéhoL, dne.

 Jo, každý věk má své výhody i nevýhodyJ. 

Ale na jaro asi všichni čekáme stejně netrpělivě. A až taková primadona zas být nemusí, už si dalo na čas dostatečně J

Dětské vášně

Některým dětským vášním opravdu nerozumím. Může za to věk, to je normální. Někdy možná i moje konzervativnost, což ovšem na výsledku nic nemění. Vždycky upřímně žasnu, co všechno dokáže děti školou povinné nadchnout a bavit.

Musím podotknout, že jim to většinou nijak neošklivím a pokud je to v mých silách, ráda se zapojím. Však také proto občas máme třídnickou hodinu na bowlingu nebo jinde v terénu.

Přesto se mi dnes nechtělo. Ale fakt zoufale. Ranní bílé nadělení a vtíravá zima ze mě vysály všechnu sílu i energii.  Mezi moje pevné odhodlání a snahu splnit slíbené se vloudila slabost a já bych s velkou radostí volila klasickou hodinu ve třídě.

I jsem v tom duchu vznesla žádost neřku-li prosbu, která se ovšem nesetkala s příznivým ohlasem. Na moje stárnoucí kosti nebyl brán zřetel.

A tak jsme šli. Na laser game. A to je ta vášeň, které fakt nerozumím. Kdykoli jsem se snažila odhalit pointu toho, že v blikající vestě lítáte v temném vydýchaném prostoru a trefujete se do sebe světelnými paprsky, nepovedlo se.  Když ale vidíte, jak děti propadají frenetickému nadšení a pokud by je člověk nekrotil, jsou schopny utratit zde i poslední korunu, nelze jim podobné radovánky nedopřát.

A tak jsem i přes nechuť, se kterou jsem se musela s davem dětí prodírat čerstvě napadaným sněhem a nechutnou zimou, kterou v březnu už fakt nemusím, nakonec prožila hezké odpoledne. Děti se vyřádily, strašně je to bavilo. Chvíli jsme i jen tak klábosili, dost jsem se s nimi zasmála. Jen střílet jsem dneska nešla, byť mi všichni (včetně personálu) tvrdili, jak moc mě to nabije energií. Nu, mně by energii spíš dodalo skutečné jaro a ne ten bílý sajrajt, kterého se letos nemůžeme zbavit. Na to nestačí ani laser game. Nicméně dneska to rozhodně bylo lepší než včerejší sex – uologická přednáška.JA to i přes to, že se mi tak zoufale nechtělo.  Nejradši bych zalezla za kamna a byla tam až do dubna. A klidně u za naše plynová,byť někde za pecí by určitě bylo mnohem líp.

                                                       

Sexem unavená

Titulek sice slibuje nějaké pikantnosti, žel nebude tomu tak. Příběh bude o sexuální osvětě šířené mezi omladinu. Pravda, děti jsou dnes poučené víc než dost, alespoň to tak vypadá, ale jeden by řekl, že trocha osvěty nikoho nezabije. 

Zabije.

 Přinejmenším mě.  

Už několikrát jsme byli na takové podobné akci v Divadle u hasičů, a dosud vládla spokojenost. Až se sexem jsme narazili.

A vůbec nešlo o to, že místo avizovaného Radima Uzla přednášel doktor Zvěřina. Spíš jsem přemýšlela, čím už ty děti dneska zaujmout.

 Ale popořádku. Když nás nahnali do sálu, přišla fáze placení. Vytvořila se fronta kantorů (opravdu mužů i žen), každý svůj pytlíček s drobnými. Nu, to jsem rostla. Jsou chvíle, kdy se prostě za podobné chování stydím a někdy se ani nedivím té kantorské pověsti ve společnosti. No, napadlo by vás jít něco většího platit a vysypat pytel drobných? Prostě jak jim to děti daly, tak to tady vysypali. Než jsme se tedy po pětikáblích dopočítali těch konečných částek, chvíli to trvalo. Když jsem pak pánovi zaplatila dvoutisícovkou, takřka uctivě mi děkoval. Nedivím se. Já tedy bych se styděla takto platit, ale zjevně jsem jediná.

   Nu, a pak přednáška. Asi špatná skladba dětí, patrně i nějaké učiliště, neb hluk, smích a vyrušování bylo tak rušivé, že jsem nasadila svůj takřka policejní výraz a jala se krotit i cizí děti. Kam zmizeli jejich pedagogové, nevím. Asi pozice mrtvého brouka. Jedna žena se ke mně přidala, pokusily jsme se zkrotit neidentifikovatelnou skupinu uprostřed sálu, která se ani na moji výzvu z jeviště nepřiznala, z jaké je školy. Zato nelenili a poslali mi dopředu psaný výhružný leták, že běda, bude-li mu nějaká …..  něco říkat, když si to tady platí. Samozřejmě bez podpisu. Anonym jsem si uschovala a čekala, co bude dál...

  Pan doktor se snažil, vyprávěl, myslím, zajímavě. Ovšem většina sálu, tedy ta, která nehlučí a nemá trapné poznámky, čučí do mobilů, do tabletů, spí či se osahává (to bylo alespoň tematicky správně).  

   Poté přišly na řadu dotazy. Ty normální prostě neměly šanci, vulgární pan doktor odmítl číst, a tak zněly otázky typu:

“Jaká je pravděpodobnost, že se mi narodí kentaur, když souložím s koněm?“

  Nu, jedna snad by mohla být i vtipná. Ale to bylo pořád dokola, co se stane po styku s orangutanem, s ovcí či se psem? Jako by naše mládež zčásti propadla zoofilii, či co?  Vše přerušováno trapným pochichtáváním. Aby nedošlo k mýlce, nešlo u pubertální šestou třídu, tam to člověk očekává. Tady byli středoškoláci! Ti, kteří si po skončení na chodníku s úlevou, že to mají za sebou, spokojeně zapálili (opět jsem hledala pedagogy, kteří by se nad chováním svých svěřenců přinejmenším podivili. Nebyli.)  a odešli asi do hospody!

  Odcházejícímu panu Zvěřinovi jsem vysekla poklonu za trpělivost,  já bych tedy půlku sálu vyházela. On pokrčil rameny a konstatoval, že to bývá i horší. Tak to byl další z dnešních šoků.

Poučení pro příště, sexuální osvětu nechť dělají rodiče.

Nebo ještě jen moji studenti. Ale nic hromadného a hlavně ne ve spojení s nějakým učilištěm či co to bylo. Taková přednáška je víc než kontraproduktivní. Opakovat nehodlám a to ani přesto, že opakování je matka moudrosti. Zde výjimka potvrdila pravidlo. 

                                                          

Mezi židlí a klávesnicí

Čas od času se porucha na mém počítači vyskytne právě na trase mezi židlí a klávesnicí. A někdy trvá, než záhadu objevím. Taková IT blondýna. V poslední době se mi podobná závada vloudila i do mailové korespondence, tedy v místě, kde by ji jeden skoro nehledal. Nu, zjevně stárnu. Nejčastěji se mi podobná „nehoda“ přihodí, když nemám čas odepisovat na pracovní maily během dopoledne, přepošlu si je tedy na svou adresu, že odepíšu v klidu doma. Pak vesele napíšu sama sobě a druhý den v práci se divím, kolik že mám zase nových mailů.

Naposledy se mi to přihodilo při komunikaci s Xantypou, což je ještě větší záhada, neb jsem si ji ani nepřeposílala. Prostě jsem napsala sama sobě. Šlo o moji výhru nevýhru, která měla dorazit a místo ní přišla prázdná obálka.

 Je mi jasné, že výhru nárokovat nelze, přesto mi zvědavost nedala a slušně jsem se optala, cože to má znamenat? Pak jsem byla kapku udivená, že nikdo neodpovídá. A dnes jsem zjistila, že jsem se ptala sama sebe. Prostě ajťačka jak vyšitá.

Zeptala jsem se tedy v Xantypě znovu, odpověď přišla vzápětí a vše tedy vypadá, že zásilku vybrakovali na poště.  Smutný příběh.

Balíček prý dostanu znovu, pro jistotu doporučeně. Zatím se neraduji, co kdyby vše zase dopadlo jinak.

Ale je dobré se zeptat, líná huba holé neštěstí, je zlaté pravidlo. Ovšem nesmí se jeden ptát sám sebe. Mezi židlí a klávesnicí prostě musí sedět někdo, kdo umí. Nu, a to v poslední době nějak nejsem. Asi budu muset někam na školení.

                                                                      

Bestie uvnitř

Další pokus o severskou krimi. Tentokrát mě moc nebavila, ale poctivě jsem se snažila a knihu přečetla. Abych pravdu řekla, moc nechápu současný boom severských kriminálních příběhů. Jde o jakousi módu, která se šíří knižním světem. A na jednu dobrou knihu se nabalují desítky dalších. I když je asi dost dobře možné, že neumím ocenit kvalitu, neb na zadní straně obalu se píše, že jde o mezinárodní bestseller, který je nejen kriminální, ale i provokuje čtenáře a skrývá v sobě i vysokou literaturu. Mě tedy provokoval tím, že mě moc nebavil, špatně se mi četl. Ale přečetla jsem ho a možná, až se dojem usadí, získám jiný názor. Na (B)bestii uvnitř J.

                                             

MDŽ

Je nechvalně známé tím, že jej slavili hlavně muži, kteří se hromadně opíjeli, aby pak domů přinesli manželce nalomený karafiát a pořádnou opici. Tu svou! Historie je nechvalně známá zase tím, že se opakuje, tak jsem podobné schéma detekovala v několika rodinách i letos na Valentýna, byť ten se pořád statečně tváří jako romantický svátek.

Nu, my, co upřednostňujeme první květen (čímž zcela rozhodně nemyslím svátek práce), o té zimní valentýnské romantice víme své. A také víme, že řada dnešních mužů také vnímá Valentýna jako důvod pořádně si vyrazit a zapařit s kamarády. Jen domů nepřinesou karafiát, ale květinu značně luxusnější. Prostě MDŽ v novém hávu.

Ale i MDŽ může být romantické nebo jenom příjemné a milé. Já sama mám ten svátek docela ráda. Pravda, včera nám ho drobet zastínily hradní manévry, kdy se střídaly hlavy pomazané, ale to nic nemění na tom, že hezká květina a dobrá večeře udělají i z MDŽ pěkný svátek.  K tomu navíc lze potěšit i maminku, babičku či tetu, tedy nejen zamilované jako v únoru či matky, jako v květnu.

   Prostě všechny ženy, které si to zaslouží.

A že je nás hodně, co si to zasloužíme:-).

 Tak, byť s jednodenním zpožděním, přeji hezké em dé žet všem milým ženám (+ Gábinám, které slavily jmeniny:-) a mají tedy dva v jednom) a lobbuji za tento svátek. Každá příležitost, kdy může vzniknout hezký den, je přeci dobrá. Bez ohledu na zlomené karafiáty:-)

                      

P. S. Dostala jsem své oblíbené bramboříky.
 A krásnou růži od gentlemanského studenta. Hezký den to byl.

                                         

Pohádka aneb bylo nebylo..........

...........za devatero korupčníky a devatero podvodníky leželo království santa klause.  Kolem jeho kolébky stálo mnoho kmotrů a každý mu vložil mnohé do vínku....Jen ta hodná sudička cestou někde zabloudila.

  Lidé tu ale žili čím dál víc udiveně.  Kouzla se děla přímo před jejich očima. Mizely dobré mravy, slušnost a dobrá nálada, které odešly daleko do země krále Miroslava.

 Zpívalo se, ale člověk musel pozvolna, pomalu, rozhodně ne klusem, to se vrchnosti nelíbilo. Čarovalo se i za bílého dne, někteří dřeli jako koně a pak si vyčarovali dobré živobytí. 

Práce se stala obyčejnou věcí, jen pro hlupáky, kteří si naivně mysleli, že tak se vydělává na chléb. Ti ovšem byli jen pro smích, ale každé království má své šašky. 

Aby poddaní příliš nerušili ty, co vládnou, občas jim k tomu okoralému chlebu přibyly i nějaké předpřipravené hry. Třeba taková lidová zábava, vyberte si našeho nového krále. Ale jen toho, jehož schovku jsme vám prozradili.

A tak se zrodilo zemanství. Aby si všichni přišli na své, protože vládnout se musí. Kde by se jinde ti hlupáčci z podhradí naučili kultivovanému chování než z hradu?

A tak se santovo království kouzlem změnilo v zemanství. A pohádka pokračuje.

Nebo že by to byl horor? Nějak se mi ty literární žánry pletou:-)


                                          

Mluv, mluv, zajímáš mě...........

Už mám dost odžito, abych věděla, že v lidových moudrech se skrývá pravda.  Abychom dávno známé věci nemuseli složitě znovu objevovat. Nevztekat se, neplácat hlouposti, neplýtvat časem. Jsou dokonce i takové, které už vnímám jako zažité, nebo přesněji, snažím se podle nich existovat. 

Je mi jasné, že plno věcí člověk může prošvihnout naprosto zbytečně a tak se snažím. Životní zkušenost mi radí, že opakování si můžeme dovolit jen ve škole.

   Už bych mohla teoreticky sepisovat, co všechno člověk má a co by neměl zmeškat.  Asi by nešlo o bestseller, neb bych nenapsala nic objevného, nic, co by každý z nás nevěděl. Přesto, i když člověk ví, často nekoná.  Protože co neřekneš, nedopovíš.

A tolik věcí zůstává nedořečených, tolik jsme neřekli, mnohdy i z důvodů naprosto malicherných. Prostě jsme nestačili dopovídat. A to i přesto, že to dobře vím.  
Jako by člověk myslel, že jemu se léty ověřené pravdy vyhnou. Nevyhnou. 
A mrzí o to víc, že víte, že jste to prošvihli nezvratně. A mnohdy vlastní vinou. Navíc možnost nápravy v budoucím životě je velmi nejistá. Ale jeden prostě doufat musí…:-)

Tak se snažím říkat vše, co cítím a o čem si podvědomě myslím, že by počkalo na později. Nepočkalo. Prostě, carpe diem.

Zejména s bližními svými……….

Škola hrou

Aby se děti nenudily a všechno je bavilo, což je trend současnosti, oživuji občas výuku nějakým kvízem. Kdysi jsem je i kreativně vymýšlela, dnes už používám ty předpřipravené. Naši odborníci jistě vědí lépe než my, co děti zaujme a baví. Do občanky jsem tedy vybrala kvíz o Praze. Pražské děti hlavní město všeobecně moc neznají, tak si formou školy hrou Prahu procvičíme!.

Otázka zněla: Kde máme v Praze  dostihové závodiště?

Odpověď: V Pardubicích.

   

  Žádné zaváhání, žádná odezva z lavic, že tudy cesta nevede.... 

A pak že, Praga caput regni. 

 Prostě škola hrou...:-)

Nerozumím

Nerozumím v naší zemi mnoha věcem. V poslední době mému nechápání vévodí systém věznění našich poslanců. Nemám nastudovaný trestní zákoník, ale docela by mě zajímalo, zda když mě zabásnou, zda mi také půjde plat? Je mi jasné, že ne,neb u nás se přísně dbá na pořekadlo,  co je dovoleno Jovovi, zcela jistě není volovi.

 V podstatě by se totiž tak dalo dobře ušetřit,takový další pilíř úspěšné důchodové (a nejen důchodové) reformy.  Sedíš ve vězení, ušetříš za bydlení a stravu, asi i za lékařské ošetření, a ještě ti jde plat. Ideální systém. Kam se hrabou utopičtí socialisté. 
Všimla jsem si, že zatímco dřív bývalo vězení přeci jenom jakési stigma, dnešní sebevědomí poslanci, když tedy nevezmou nohy na ramena, nastupují do vězení jako do hotelu. S kufírkem, nadutou sebejistotou a představou,jak budou za katrem dál vykonávat svou práci. Samozřejmě, za plný plat. 
Tak tomu tedy fakt nerozumím. Zřejmě nebudu jediná, ale to naše zákonodárce zcela jistě nezajímá. Známe je, ne!

                          

Komiksoví hrdinové

V době, kdy vstupuje do kin jediný komiks, který jsem schopna akceptovat, tedy Čtyřlístek, se do komiksových hrdinů převtělili i naši studenti. Hezká náhoda, stejně jako ta, že k oné reinkarnaci došlo v době předávání Českého lva, kterého jsem ovšem nezískali, byť by si ho mnozí za své filmové kreace jistě zasloužili. 

Na vstupence se třeba objevilo  loňské datum, čehož si povolaní všimli až krátce před  plesem, kdy už bylo hodně pozdě něco měnit. Leda snad filmovým trikem, který se nekonal, ale i tak jsme se dobře pobavili. Šlo totiž o náš maturitní ples. 

 Studenti ho pojali ve filmovém stylu. A  bylo narváno, že by nejeden český film mohl jejich návštěvnost závidět.
 Imatrikulovaní primáni tančili ve stylu Matrixu, jejich starší spolužáci se převtělili do nadpřirozených hrdinů.
 Trochu jsem si finální zážitek zkomplikovala tím, že jsem nechala doma brýle, tudíž jsem byla o řadu detailů ochuzena. Ovšem Supermana jsem poznala. Určitě je všechny pozná i naše dvorní fotografka Gabro, neb průvodní fotografie jsou z její superdílny. Další plesové atributy jsou tradiční a známé, proslovy, předtančení, šerpování, déšť drobných mincí (pravda, spadly i papírové), dojaté příbuzenstvo, tanec, zpěv, přípitky, dary.
 Hudba už je jen k tanci, ne jako  dříve,kdy se uvádělo k tanci a poslechu hrají....

K poslechu to opravdu není. Tím vůbec nemyslím styl hudby, hráli naopak pro všechny generace,ale tak hlasitě, že neslyšíte vlastního slova. Takže jakmile se začalo hrát, přestalo se povídat a měli jste šanci se buď mlčky svíjet v rytmu tance či trpně mlčet. Případně utéct do baru nebo před hotel.

 Dorazila řada absolventů, s nimiž byla radost si povídat ( v mezi-přestávkách nebo právě v tom baru). Pravda, některé ročníky mi už splývají, někoho mám problém poznat, ale veskrze jsme se vzájemně identifikovali a mohli si velmi mile popovídat. To je hlavní důvod, proč mám tato setkání ráda, byť řev reproduktorů jinak ničí mou chatrnou nervovou soustavu. 

    Maturanti byli letos velmi pozorní a krom dárku pro třídní učitelku připravili i dárkové překvapení pro zbývající učitelský sbor. Všechny kantorky jsme si s květinou odnesly poukázku na dva týdny cvičení v Expresce. 
U maturity je tedy budou zkoušet samé štíhlé a vytrénované "krasavice." 

Nu, a když nám bílou limuzínou odjely děti na "afterpárty", my dříve narození jsme se spokojeně odebrali domů se slovy: 
                                        "Tak zase za rok".

Prostě si to přej

   Pierre Franckh je prý autorem bestsellerů, které nám změní život.?  Jsem spíš skeptik a pozitivní myšlení mi většinou moc nejde, tak jsem na knihu zvědavá. Už její název: Prostě si to přejte, a to s lehkostí…

Nu, mám tu zkušenost, že se mi většinou plní ty horší věci, na které se snažím nemyslet, přesto je moje podvědomí vytahuje a ony se pak splní. S těmi pozitivními věcmi to už tak slavné není. Ale jelikož to chci změnit, tak se učím. V záhlaví knihy se píše, že nám dodává odvahu k opuštění zažitých myšlenkových vzorů a díky tomu se nám mohou splnit všechna přání. Prostě si to přej:-)!

No, jestli je to tak jednoduché, tak jsem promarnila pěknou řadu let:-). Nu, trochu to zlehčuji, v univerzální recept stejně moc nevěřím, je to asi v osobním nastavení každého a pak v síle, s jakou si to uvědomuje a jak moc to chcete změnit. Ale knihu čtu s chutí a jsem zvědavá, co se stane, až ji přečtu. Prostě si něco přeji a ………. Uvidíme...J

                   Hezké a zajímavé čtení na konečně slunečnou neděli.