Vracím se ke svému oblíbenému tématu mezilidských vztahů. Tentokrát
si vezmu na paškál zdravení. Jako malá holka na vesnici jsem byla zvyklá i
vedená pozdravit všechny kolem. Tak to
na vsi chodilo a myslím, že jsou vesnice, kde to tak funguje i dnes. Když jsem
se, ještě jako děcko, ocitla v Praze, a poctivě zdravila všechny
kolemjdoucí na ulici, mátlo mě napomínání dospělých, "tady nezdrav, neznáš je."
Neznala jsem mnohdy ani všechny venkovany, ale tam se
zdravilo. A odpovídalo. Tehdy.
Na pražské ulici tomu nebylo zvykem. A nebývá dodnes, byť
Letná je třeba v tomto směru příjemnou výjimkou. A znovu se mi dokonce stává, že
potkám malé dítě, které zdraví každého, koho potká. Samozřejmě, vždycky odpovím
a vždy to vyloudí kapku nostalgický úsměv a vzpomínky.
Jinak si myslím, že je dobré ctít zásadu, že pozdravit je
slušnost a odpovědět povinnost.
Hezká a výstižná zásada, kterou zjevně mnozí neznají.
Zajímavé konotace to získává zejména v okamžiku, kdy
někdo vstoupí do vašeho prostoru a nezabučí. Jinak to asi ani nazvat nelze. A musím
říci, že je jedno, zda (dejme tomu ve škole) žák nebo rodič nebo kolega. Prostě
vejde a zírá. Pozdrav se nepěstuje. Některým to dojde, když hlasitě pozdravím
já, některým ani to ne. A navíc, nebudu přeci vychovávat dospělé, kteří vstoupí
do místnosti mlčky, s mobilem u ucha nebo s výhružným výrazem v obličeji.
Každopádně, bez pozdravu. Je jich rok od roku víc. Doba se mění. Nezdraví se.
Zajímavou kapitolou je zdravení se v sauně. Tam, kde se
odhalujeme takřka do podoby z ráje, bývalo zvykem, že přicházející prostě
pozdravil, bez ohledu na to, zda vás zná či nezná. Mnozí tuto zásadu ctíme
dodnes.
Ovšem jsou i tací, co to tak nemají. Přestože spolu sdílíme až intimní
žhavou zónu sauny, obnažují před vámi věci, které byste mnohdy ani vidět
nechtěli, pozdravit neumí!!!
Muži v tomto pohledu trochu vedou, v sauně se
prostě i zdvořilost vypařuje. Ale i ženy to dokážou, nezdravení je genderově
takřka vyvážené.
Zdá se mi to nepochopitelné
a často musím bojovat se zažitým návykem vychovávat. Ale prosazujte se nějak v prostředí,
které je žhavé už od podstaty. To by pak člověk tu rozpálenou atmosféru ani
nemusel zvládnout.
Takže se pozvolna přenášíme do fáze: nezdravíš, nezdravím….
Další zajímavou kapitolou je forma zdravení. Že za ahojky a
čauky bych zabíjela, jsem asi už ventilovala. Ještě jsem tolerantní u mládeže,
ale když mě ahojky zdraví čtyřicetiletý diblík, vyletěla bych z kůže. Stejně,
jako když mi student, odcházející z kabinetu, familiérně zahlásí: „naschle….“
To samozřejmě vyletím, ovšem pak přijde i jeho tatínek, a
zdraví obdobně. A je rázem jasno.
Doma mi pak říkají, buď ráda, že pozdraví alespoň nějak. A
tak nevím, mám se spokojit, či bojovat s větrnými mlýny? Nebo se
přizpůsobit. Zkusím zajít do ředitelny a zahlaholit něco ve smyslu: „Zdravím, jsem tady. A při odchodu, naschle……“
No, nevím. Nevím, jestli chci výti zrovna s těmito vlky….
Ale za chvíli to už jiné nebude. Zdravím, zdravíš, zdravíme (myslím slušně,
adekvátně prostředí, věku i situaci) pozvolna mizí na smetišti dějin.
Nebo se mýlím?